Přijďte brzy zpět, pane Ludvíku Vaculíku

        Tož je to tak! Nemine pomalu den, aby nám média nesdělila, že zase odešla na věčnost nějaká význačná osobnost, přímý svědek vlády komunistů.

         S oblíbeným rčením, jak bude nyní mrtvý na nás živé pohlížet z nebe a dívat se na to naše hemžení. Jednou je to nebe muzikantské, podruhé herecké, potřetí filmové, počtvrté spisovatelské. To podle toho, ve které branži zemřelý působil. Stalo se tak  nedávno i u zemřelého spisovatele Ludvíka Vaculíka, který se již na sklonku svého života postaral o rozruch kolem své osoby. To pro svůj promyšlený záměr, být pochován v místě svého zrození, po staru, nábožensky, s nosiči rakve ve valašském kroji, včetně té našimi mnoha pražskými intelektuály opovrhované dechovky. Odvrat od všeho pražského, návrat domů. Dělal si vždycky to, co sám chtěl, i ve vztahu k ženám. Bylo to jeho svobodné rozhodnutí a nedbal příliš na bolest druhých. A žádný Slavín, na to si nikdy nepotrpěl. Ale v myslích lidí stejně zůstane zapsán jako jeden z těch, kteří se v roce 1967 na IV. sjezdu spisovatelů otevřeně postavili proti vládě komunistů a jako tvůrce 2 000 slov. Co na srdci – to na jazyku! Vždycky více oponentů než skutečných přátel. Byl to člověk činu, stvořený pro krizové situace.

            „Někdo by měl něco udělat, aby se zlepšila situace. Mělo by se něco stát, dokud není pozdě. Tyto a podobné výroky slýcháme několikrát denně. Jenomže, pokud je nám známo, věci a činy nevznikají tím, že by je měl někdo udělat, nýbrž tím, že je někdo udělá. Kolumbus neříkal, že by měl plout na západ, nýbrž že tam pojede sám, dostane – li loď. Dějiny spíš potřebují lidi, kteří něco dělají, než lidi, kteří navrhují, co by někdo měl udělat“. (Karel Čapek, LN. 15. 5. 1938). Připomeňme, že tato slova napsal v době bezprostředního ohrožení republiky hitlerovským Německem, krátce před  mnichovským diktátem. A touto zásadou „něco udělat“ se ve svém životě řídil i Ludvík Vaculík.

            Mnozí naši dnešní hrdinové, zejména ti známí pražští komunistobijci, kteří po roce 1989 rychle zaujali vedoucí pozice ve veřejném sektoru, včetně zprivatizovaných médií, se v nich zakopali a odtud do omrzení rychle chrlí a přežvykují vykleštěná, bezobsažná hesla o svobodě a demokracii, která jen vystřídala stejně bezobsažná hesla dřívější, komunistická. Podívejte se jen, co se v  posledních letech v našich médiích objevilo protikomunistických bojovníků! Kde byli v době jejich vlády? Vždyť jich bylo jako toho šafránu. Nápadně to připomíná období po roce 1945, kdy se po válce na skutečné bojovníky proti fašismu nalepilo tolik falešných „bojovníků“, až se tomu nechtělo ani uvěřit. A tak zatímco tito někteří dnešní falešní hrdinové se ztrnulou šíjí obrácenou pro změnu nyní na opačnou světovou stranu v těchto médiích nerušeně rozvíjejí své vymyšlené příběhy o své dávné nenávisti ke komunistům, Ludvík Vaculík byl již tehdy rozkročen ve žhavé přítomnosti. Již v roce 2001 (LN.13.11.) ve svém Posledním slovu napsal: Mně je nesympatické až odporné mnohé z toho, co k nám po převratu 1989 přišlo ze západu Evropy; ta svoboda každé blbosti, okupace reklamou, diskuse o právech narkomanů na drogu, ideologie a politika uspokojování pořád rostoucích potřeb, bulvárnost i serióznějších novin, sexualizace veřejné zábavy, neschopnost lidí zaplatit si slušné noviny, tak, aby se nemusely nechat vydržovat neideovými silami zisku, zánik autochtonního regionálního tisku u nás …a naše apatie k tomu všemu, vás všech! Demoralizující vlna zištných vlivů se přes nás převalila dřív, než jsme se zvedli z ubíjející diktatury a mohli definovat svou svobodu. Zdá se mi, že jsme si z komunizmu nepřinesli to hlavní poučení:nesmějí se opakovat příčiny, z nichž vznikl“.

            Nebylo a není ani dnes mnoho těch, kteří s takovým předstihem pochopili, kam se u nás takto pojatá svoboda a demokracie ubírají. Připomeňme si jen jednoho z těch dalších, kteří nám všem nemilosrdně nastavili zrcadlo doby, písničkáře Karla Kryla, s jeho písní „Demokracie“:

 Demokracie rozkvétá,

byť s kosmetickou vadou,

ti, kteří kradli po léta,

dnes dvojnásobně kradou.

Ti, kdo nás léta týrali,

nás vyhazují z práce,

a z těch, kdo pravdu zpívali,

dnes nadělali zrádce.

Demokracie prospívá,

bez nás a pragmaticky,

brbláme spolu u piva,

jak brblali jsme vždycky …atd.

         Pomalu, příliš pomalu u nás přibývá těch, kteří procitají z naivní důvěřivosti, se kterou svůj osud vložili do rukou nových vládců. I vloni v Praze vzniklá Asociace spisovatelů, která se sešla v tomto roce, dne 5. a 6. června, aby posoudila stav své bezmoci a neschopnosti vyjadřovat se k nově vznikajícím společenským rozporům, se již v úvodním projevu předsedy Jana Němce snažila odhalit příčiny tohoto stavu: Za prvé: Jsme bezmocní, protože náš hlas zanikl v nekonečném crescendu marketingu a komerčních médií. Za druhé: jsme bezmocní, protože na tomto světě není nic, co bychom jako spisovatelé mohli objevit. A konečně za třetí: jsme bezmocní, protože zatímco literatura usiluje o komplexní výpověď, společnost se fragmentarizovala; je sice možné vypovídat o fragmentarizované  společnosti, ale není možné, aby fragmentarizovaná společnost vnímala komplexní výpověď“. Při zdůvodňování oné bezmoci (chudáci spisovatelé!) pak Jan Němec rozvádí: Co když jsme bezmocní hlavně proto, že jsme už dlouho nedělali nic, na co bychom mohli být hrdí a co by nás posílilo? Místo toho se unavujeme intelektuální ironií, která by se v našem oboru dala stáčet a lahvovat, povyšujeme se nad sebe v plytkých polemikách, jako by se někam dalo vystoupat po cizích hlavách a vyčerpáváme se názory, které v devíti případech s deseti nedokazují nic jiného, než existenci zduřelého ega, která je zastává …atd. Svatá slova, vysvětlující, co se děje v hlavách některých našich spisovatelů. Kde jsou ty časy, kdy byli považováni za svědomí národa! Co by na taková zdůvodňování spisovatelské bezmoci řekl Ludvík Vaculík, kam by je asi poslal? Ostatně, již brněnský sociolog I. A. Bláha ve své „Sociologii inteligence“ (1937), pojednávající o její krizi, jejích vnitřních a vnějších podmínek popisoval, jak již v období 1. republiky docházelo v oblasti noetiky u tvůrčích pracovníků k rozporům mezi individualizmem a kolektivizmem. S poukazem, že ani vypjatý individualizmus, ani vypjatý  kolektivizmus nejsou řešením. Pro dosažení společenského konsensu a harmonie je podle něj zapotřebí obou… (str. 305-306). Ale dnes nejde jen o noetiku. Jde především o krizi mravní a je smutné (pro nás), že nám to musí ve svých vystoupeních připomínat současný papež František. Vzpomeňme jen jeho Evangelia radosti z konce roku 1013, ve kterém hovoří o idiolatrii – zbožnění peněz, obsahující drtivou kritiku současného kapitalizmu, rozdělení světa na bohaté a chudé, či jeho vystoupení v červenci tohoto roku v chudých latinskoamerických zemích, obsahující omluvu původním obyvatelům kontinentu –  Indiánům za zločiny, kterých se na nich katolíci dopouštěli a současný vztah bohatých zemí vůči zemím chudým nazval novodobým kolonializmem. Nezdá se, že by naše vedení katolické církve z kazatelen, či média v církevních pořadech tyto jeho myšlenky nějak propagovaly. Jak ještě dlouho mu je konzervativní část katolické církve dovolí hlásat, jak dlouho mu to dovolí skuteční vládci světa, stojící v pozadí všech velmocenských vlád, jakými jsou Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Evropská banka a další nově vznikající velmocenská finanční uskupení, jako je např. rodící se BRICS ?

        „Byl jsem tu a možná zas přijdu“ – tato slova si nechal Ludvík Vaculík vytesat na svůj pomník již za svého života. Přijďte brzy zpět, pane Ludvíku Vaculíku!