Za jaký ideál byste byli dnes ochotni položit i svůj život?

Co všechno člověka napadá, když sleduje mezi lidmi diskusi o tom, proč se v řadách radikálních vyznavačů islámu nachází stále dost lidí, ochotných položit za své náboženské přesvědčení i svůj život.

     A proč jsou tomu lidé v naší euroamerické civilizaci na hony vzdáleni? Paradox dnešní doby: na jedné straně rostoucí úsilí těchto radikálních muslimů po zničení materiálních a duchovních hodnot, na kterých naše civilizace stojí a na straně druhé ze stejného geografického prostoru hromadný odchod lidí – bez ohledu na jejich náboženské vyznání do nejbohatších zemí Západu. Jako kdyby tento neměl co dělat sám se sebou. Jak si tento paradox vysvětlit? Otrávil jsi vzduch, který dýcháš. Otrávil jsi půdu, teď jíš potraviny,které z ní vzešly.Otrávil jsi vodu, teď ji piješ.Otrávil jsi mezilidské vztahy, teď v nich žiješ.Tak už se proboha zastav,nebo tady skončíš! Po pádu železné opony jsme se, naivní a nezkušení nechali zlákat k účasti na expedici na horu konzumu, liberálně tržní Everest. Organizace se ujala cestovní kancelář „Neviditelná ruka trhu, s.r.o.“ Její majitelé, mocné privátní organizace svěřily vedení výpravy fanatikům, posedlým poučkami Miltona Friedmana o nutnosti extenzivního ekonomického růstu, odstranění regulace, volných cenách, volného trhu a jeho všemocné neviditelné ruce. Jako uhranutí jsme se vydali vzhůru. Cestu lemuje poničené životní prostředí a těla těch, kteří nasazenému tempu nestačí. (Jan Hnízdil, Zaříkávač nemocí, str. 6, 24).

      A opravdu, letošní sucho lidstvo výrazně varovalo. Ať již s tímto autorovým názorem souhlasíme či nikoli, mezi mnoha lidmi panuje názor, že příčiny dnešní neobvykle silné invaze přistěhovalců na evropské území je nutné hledat především v těchto hlavních příčinách: když panovala v evropských velmocenských zemích dlouhá poválečná konjunktura, průmyslový kapitál ochotně přistěhovalce přijímal, zejména ze svých bývalých kolonií. Byla to laciná, v převážné části nekvalifikovaná pracovní síla, ale i ta v ní tehdy našla využití. Když konjunktura skončila, ztratil o ně tento průmyslový kapitál zájem, propustil je a více se o ně nestaral. Hodil je na bedra státu a místním samosprávám. Pokrytecká politika! V řadách propouštěných přistěhovalců vzrůstala nespokojenost, spojená se narůstající zločinností a nenávistí k takovému systému, zejména u druhé a třetí přistěhovalecké generace mladých nezaměstnaných. V nich nachází radikální islám i své přívržence. K silnému růstu nové přistěhovalecké vlny do Evropy přispěla i americká zahraniční politika. Bývalé koloniální země dosud nezapomněly na starý, ale i současný neokolonialismus evropského a amerického kapitálu. A navíc – Balkán, Afghánistán, Irák, Syrie, Libye a jiné africké země, vlastnící naftu a jiné strategické suroviny a otevřená i skrytá vojenská intervence proti nim – následující vnitřní rozvrat v těchto zemích, útěk jejích obyvatel ze svých domovů – to je plod této politiky. Ale kolik je z těch prchajících potřebných a kolik dobrodruhů, hledajících jen lepší bydlo?

      Následuje současná militarizace zemí NATO, včetně armády naší, její stále častější nasazování do cizích zemí bez souhlasu OSN, stále častější průjezdy amerických jednotek naším územím. ( USA mají své zahraniční vojenské základny v 74 zemích světa, na vlastním území 686, Francie 10, Spojené království 7). Již tyto uvedené skutečnosti naznačují, jaká asi bude dobrovolná ochota evropských občanů podílet se na vojenské strategii NATO, jejíž dva hlavní světoví nepřátelé – Rusko, dnes podobný imperiální stát jako USA a Islámský stát již byli určeni. I naše armáda se má v příštích letech rozšířit o 6 000 profesionálních vojáků a tím i o patřičný vzrůst vojenského rozpočtu. Jak se tedy mají tyto skutečnosti ve vztahu k neustále hlásanému ideálu, zejména katolické církve, podle nějž je křesťanství duchovním základem celé naší euroamerické civilizace? Rozvoj přírodních a společenských věd, objevy Ameriky a jiných zemí, Velká francouzská revoluce z roku 1789, nastupující liberalismus a první průmyslová revoluce silně nahlodaly tehdejší, v Evropě celá staletí rozvíjenou spolupráci oltáře a trůnu. Jen opožděně a neochotně se katolická církev vyrovnávala s těmito novými skutečnostmi. Vždyť ještě v roce 1860 bylo přijato dogma, podle nějž je papež ve věcech víry neomylný. Ale k jak velkým změnám došlo uvnitř katolické církve za posledních padesát let! I náš přední religionista, kněz Tomáš Halík, novodobý nositel mezinárodní Templetonovy ceny – tzv. Nobelovy ceny za náboženství, vám tyto změny potvrdí: Má vlastní teologie stejně, jako téměř celá současná křesťanská teologie – by byla mnohem chudší a povrchnější, kdyby nevzala vážně kritiku upadlých forem náboženství z úst Feuerbacha, Nietzscheho, Marxe či Freuda ... No ne, to je odvaha! Dodejme, že tito všichni ateisté a řada dalších se stali nositeli myšlenky, včetně žijícího pana Dawkinse s jeho knihou Boží blud či Sobecký gen, podle níž Bůh neexistuje. Bůh je mrtev, pravil již Nietzsche v knize Tak pravil Zarathustra ( 1883 - 1885).

      Věda chce důkazy, náboženská víra k Bohu je nemusí mít. V ní sehrává svou roli nejen rozum, ale podstatnou měrou i emocionalita se svou silnou individuální a skupinovou motivací. Proto v historii katolického náboženství sehrávaly a dosud sehrávají tak význačnou roli ženy a kult Panny Marie, jako symbol nejen Bohorodičky, ale i nositelky nového života vůbec. Kněz Tomáš Halík ovšem svým vyjádřením neotevírá svou náruč těmto význačným ateistům, nýbrž v duchu 2. vatikánského koncilu (1962 – 1965) se snaží podporovat ofenzivní přístup při získávání nových věřících. Již před ním se stali aktivními nositeli této myšlenky papež Jan XXIII., jeho nástupce Jan Pavel II. a nynější papež František. Připomeňme jen některé aktivity Jana Pavla II. po 2. vatikánském koncilu: : nejen že v průběhu svého pontifikátu absolvoval 104 papežských zahraničních cest, po pomalu šesti stech letech zbavil Jana Husa názvu kacíř a učinil z něj reformátora. Zaujal příznivé stanovisko k Darwinovu evolucionistickému učení o výběru druhů s tím, že duše byla člověku dána Bohem a je tedy nesmrtelná ( viz dualismus). Za jeho pontifikátu dochází k takovému množství beatifikací – udělení blahoslavenství a ke kanonizacím – udělení svatosti, že to nemá v historii katolické církve obdobu. Blahořečil 1388 osob, svatořečil 482 osob. Z české historie to byla Anežka Česká, Zdislava z Lamberka, Jan Sarkander a další tři blahoslavené osoby. Sám se stal v urychleném projednání, spolu s papežem Janem XXIII. nejprve blahoslaveným a pak svatým. Jak známo, i v současnosti u nás probíhá příprava beatifikace kněze Jana Toufara, který podlehl vyšetřování komunistické STB. Předpokládejme, že brzy budou katolickou církví svatořečeni i někteří z těch, kteří ve svých zemích podlehli a dosud podléhají silnému zahraničnímu kapitálu s jeho vidinou maximálního zisku, neuvěřitelně laciné pracovní síle, který má na svědomí zbídačení a smrt milionů nevinných křesťanů i lidí jiných náboženství.

      Ne vždy se ale v historii tohoto národa vyhlašování svatých katolickou církví setkávalo s příznivým přijetím; připomeňme jen právě v těchto dnech našimi médii frekventované téma 600 let upálení Mistra Jana Husa za panování českého krále Václava IV.. Králův mocenský spor s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna o obsazení předpokládaného, zřizovaného biskupství v Kladrubech u Stříbra, vrcholící utopením arcibiskupova generálního vikáře, právníka Jana z Pomuku ve Vltavě za to, že za jeho zády byl na místo dosazen arcibiskupův, nikoli králův přívrženec, jen dále zkomplikovalo napětí mezi papežem a králem, jehož důsledkem bylo i odejmutí titulu císaře římského, který získal jeho otec Karel IV. Dodnes je v katolické interpretaci král Václav IV. popisován jako člověk nerozhodný, slaboch, opilec, frejíř, neschopný vymanit Čechy ze stoupající vlny kacířství a z Jana z Pomuka vzor všech ctností. Další staletí pak z něj udělala sv. Jana z Nepomuku, zpovědníka královny Žofie, který byl utopen proto, že nechtěl králi prozradit zpovědní tajemství jeho ženy a jeho neporušený jazyk (jak se později zjistilo, šlo o mozkovou plenu) byl ustavené komisi předložen jako doklad zázraku. V době protireformace, v roce 1629 byl pak kanonizován a Jan Hus, v Čechách a na Moravě dosud mezi lidem slavený, musel ustoupit z myslí i srdcí lidí. Ještě koncem 19. století a ve dvacátých letech století dvacátého se rozhořel spor mezi novinářem a spisovatelem Janem Herbenem, pocházejícím ze slováckých Brumovic a historikem Josefem Pekařem o věrohodnost postavy sv. Jana Nepomuckého. Vlastenecky zaměřený Jan Herben zdůvodňoval, že historicky ověřený Jan z Pomuku nemá nic do činění s pozdější dobou vytvořeným sv. Janem Nepomuckým a Josef Pekař zase poukazoval, že v hodnocení jakéhokoli svatého nelze brát v úvahu jen fakta, důkazy, jako je tomu ve vědě, ale i tradici a víru lidí. Jak vidno, nemají to hrdinové a svatí ani po své smrti lehké. Každá stávající vládnoucí moc si je přizpůsobuje podle svých záměrů, zdůrazňuje u nich ty aspekty, které se jí hodí. Poukazují na to i ty letošní oslavy šestistého výročí upálení Mistra Jana Husa. Byl jen hluboce věřícím katolickým knězem, žádajícím návrat k původní prostotě a pravdivosti církve podle Písma a v čele s Kristem, byl snad jen sociálním revolucionářem či upřímným Čechem, žádajícím pro ně větší práva v převaze německého živlu nejen na Karlově univerzitě, pražské radnici ale i ve veřejném životě? Byl tím vším a jakékoli přivlastňování tou či onou stranou je zavádějící. Jak by se asi tvářil k dnešnímu úsilí katolické církve po získání své ekonomické nezávislosti na státu, tak silně připomínajícímu již od raného středověku její boj o tzv. investituru, t. j. nezávislost na světské moci?

      Odtud, až do dneška pramení její snaha stát se ve společnosti institucí sui generis – institucí zvláštního druhu, která nemůže být srovnávána s jinými národními světskými institucemi, neboť svým principem univerzálnosti stojí nad nimi. A jak s husitským požadavkem, později obsaženým i ve čtyřech artikulích pražských, totiž aby přestalo světské panování kněží, hromadících majetek (asi jedna třetina půdního fondu, hlavního zdroje bohatství byla tehdy ve vlastnictví církve), či s Husovým požadavkem, aby přestalo „svaté věci kupovánie“ v souvislosti s jeho kritikou tehdejšího svatokupectví? A jak konečně chápat z tohoto hlediska prohlášení nynějšího papeže Františka, že „chce chudou církev pro chudé lidi“? Stejný problém je i s našimi národními hrdiny. Ani ti se nemohou bránit vůči různým interpretacím svých činů. Např. Karel Havlíček Borovský: byl jen antiklerikálem, vlastencem, národní hrdinou, kterého miloval celý národ? Ouha – když se vrátil z Brixenu s podlomeným zdravím, většina našich zapálených pražských vlastenců se mu ze strachu zdaleka vyhýbala, aby si neohrozila i své společenské postavení a podnikání. Zrovna tak Božena Němcová a mnozí další. Neboť to je údělem všech svatých a národních hrdinů, že musí nejprve trpět a po smrti být oslavováni, aniž by se mohli bránit těm, kdo a co o nich píší.

       Výroba nových národních hrdinů u nás rychle pokračuje i po 2. světové válce, po roce 1945. Jaké množství se jich najednou objevilo (mimo těch skutečných hrdinů, bojujících na Východě a na Západě se zbraní v ruce a protifašistických bojovníků uvnitř země ), dříve poslušně pracujících pro Vítězství III. Říše a pak houfně vstupujících do Komunistické strany. A dnes? Jen se podívejte, co se po létech denně v naší veřejnoprávní televizi objevuje nových bojovníků proti komunistům – až se jeden nestačí divit! Jako by to byli oni, kteří se u nás zasloužili o konec vlády komunistů a nikoli Gorbačov, který tehdy již nezvládnul její rozklad v samotném jejím centru – Moskvě a odhodlal se ke zbourání zdi, tvořící hranici mezi oběma nepřátelskými tábory. A v minulých dnech nám představila i naše rozhlasová stanice Vltava dalšího nového národního hrdinu – dr. Emila Háchu, prezidenta tzv. 2. republiky, která vznikla po obsazení naší země hitlerovským Německem v březnu roku 1939. Protektorat Böhmen und Mähren – Protektorát Čechy a Morava. Jak po takových zkušenostech s minulostí i přítomností toužit po tom, stát se svatým či národním hrdinou? Základní existenciální otázka tohoto národa tedy dnes zní: budou jeho občané v případě skutečného národního ohrožení, svého majetku, své víry (pokud ji mají) ochotni pro jeho záchranu položit i svůj život? Odpověď musí hledat ale každý především sám u sebe.