Boží bojovníci, nebo sluhové mocných?

12. 10. 2015 18:56:38
A zase, jako každý rok, zazní 28. října na pražském Hradě, před shromážděním našich reprezentantů, vyznamenanými a televizními kamerami husitský chorál „Ktož jsú Boží bojovníci a zákona jeho...“.

Proč právě tento a ne hymnus „Svatý Václave, vévodo české země...“ jak jej kdysi jako národní hymnu doporučoval katolický spisovatel Jakub Deml či Otakar Březina? To proto, že se dala přednost místo pasivní prosby ke svatému patronu země české bojovnému, aktivnímu husitskému chorálu: „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“. Svatý Václav i Mistr Jan Hus ve jménu stejného Boha – každý rozdílnými metodami – reagovali na tehdejší nadvládu silnějšího vůči slabšímu, silnějšího, prostřednictvím nějž k nám tehdy pronikalo křesťanství, nebereme – li v úvahu minulou krátkou epizodu byzantské misie bratří Cyrila a Metoděje, směřující do Velké Moravy. Ale i zde platí, že čas oponou trhnul. Zatím co svatý Václav, o jehož fyzické existenci toho mnoho nevíme (je založena na různých legendách, jako vůbec celá nejstarší česká mytologie), Mistr Jan Hus, jehož šestisté výročí upálení kostnickým koncilem jsme nedávno vzpomínali, se stal až příliš jasnou pochodní, oznamující tehdejší Evropě, že člověk jako boží tvor má právo na svůj vlastní názor, že má právo bránit svou poznanou pravdu i proti sjednocené síle světské a církevní moci. Jak nám naznačují legendy o sv. Václavu, jeho zavraždění mladším bratrem Boleslavem bylo motivováno nesouhlasem s formami a metodami jeho vládnutí, v přílišném podřizování moci našich silnějších sousedů Sasů a Bavorů, chápaném v křesťanském duchu jako mírová politika. Boleslav na to měl asi jiný názor, ofenzivnější, spojující mír se silnějšími sousedy s aktivní vojenskou obranou i spoluprací. Způsob vraždy v panovnických rodech jako prostředku výměny vládců byl v tehdejší době pokládán – jak je doložené zrovna tak i v Byzanci a jiných oblastech světa za obvyklý prostředek. Vzpomeňme jen z naší historie sv. Vojtěcha z rodu Slavníkovců (okolo roku 957 – 997) vyvražděných Přemyslovci. Vojtěch, druhý pražský biskup vděčil za svou úctu, kterou požíval u vládnoucí německé ottonské dynastie, právě úzkou spoluprací s ní. Vždyť císař Otta 1. (936 – 973) právě nedávno založil ve střední Evropě vládnoucí útvar, nazvaný Svatou říší římskou, usilující ve jménu křesťanství, pod jeho vládou o sjednocení a ovládnutí všech kmenů a národů ve střední Evropě. Biskup Vojtěch, roztrpčen přetrvávajícími projevy pohanství v naší zemi, nakonec odchází na misii do pohanského východního Pruska, kde je těmi, kteří měli své vlastní bohy a které chtěl pokřesťanštit, zavražděn. Na žádost německého císaře Otty III. je pak papežem prohlášen za mučedníka katolické církve. Ty složité příčiny a následky!

Po porážce husitských vojsk spojenými světskými a papežskými silami a českými katolickými vojsky dochází k postupné ztrátě české samostatnosti: nástupu Habsburků na český trůn a následující protireformaci. Když o dvě stě let později pražský regenschori a hudební skladatel František Labler (1805 – 1851) složil píseň „Bývali Čechové“, která ve druhé polovině 19. století, v období tzv. třetí fáze našeho národního obrození zlidověla, plně v ní vystihl atmosféru doby, beznaděj, která u nás panovala i pod vlivem porážky revoluce v roce 1848 v Praze a po vzniku dualizmu v roce 1867 – vzniku Rakousko – Uherska: „Bývali Čechové statní jonáci,/ bývali rekové muži co květ./ Bývali, bývali, válčili, zpívali/ tak je znal svět, tak je znal svět.../“. To zdůrazňování minulého času, ta bezvýchodnost situace! Lze se divit, že všichni ti naši Havlíčkové, Palačtí, Smetanové, Nerudové, Masarykové Jiráskové zvolili jako vzor pro svou svobodnou národní budoucnost právě bojovný chorál „Ktož jsú Boží bojovníci“?

Za zvuků tohoto bojovného chorálu jsou pak každoročně na Hradě, ve Vladislavském sále neseny bojové zástavy našich legionářských vojsk, vytvořených v průběhu 1. světové války na území Ruska, Francie a Itálie. A která to byla ta hlavní stmelující síla, která je vedla, po boku ruských vojsk k vítěznému boji u Zborova a Bachmače ? Byla to především láska k vlasti, touha po vymanění z područí Rakousko – Uherska, touha po národní samostatnosti. Myšlenka, nazrávající v průběhu celého národního obrození. Ale nejen to! Bylo to i přání prostých vojáků – legionářů, aby se tato nesmyslná válka, vedená mezi velmocemi za nové rozdělení světových trhů, stala válkou poslední. Proto i – byť malá část, uvěřila bolševickému dekretu o míru ( byl mezi nimi i spisovatel Jaroslav Hašek), nechtěla již dále bojovat a přešla na stranu bolševiků. Proto se již ani M. R. Štefánikovi nepodařilo při jeho návštěvě u legií v Rusku přesvědčit je o potřebě dalšího aktivního boje a převládla touha legionářů po co nejrychlejším návratu po transsibiřské magistrále, přes Vladivostok domů. Měli toho boje právě dost! Po odmítnutí návrhu bolševiků na vojenskou spolupráci našich legionářů s Rudou armádou proti Bílým, v jejichž čele stáli jejich protibolševičtí generálové Děnikin a Kolčak a jejich vojska, podporovaná západními mocnostmi byla poražená bolševiky, touha legionářů po návratu ještě vzrostla. Tuto atmosféru výstižně popisuje i divadelní hra Rudolfa Medka „Plukovník Švec“. Pod vlivem tohoto legionářského rozkolu, ve kterém vojáci pod vlivem bolševické propagandy odmítali další boje, dochází i k sebevraždě velitele celého legionářského ešalonu, plukovníka Švece. Ale přesto krev našich, zejména ruských legionářů otevřela Masarykovi a Štefánikovi cestu k představitelům Francie a zejména americkému presidentu Wilsonovi, jehož rozhodující váha mezi vítěznými spojenci Dohody nakonec přispěla k rozbití Rakousko – Uherska a vytvoření samostatného státu – Československé republiky.Tím byla zároveň určena i zahraničně politická strategie nově vzniklého státu. Především zásluhou M. R. Štefánika to byla orientace na Francii. Nejen v oblasti vojenské (do nově vzniklých československých vojenských útvarů, i těch nejmenších, jako byla například brigáda v Hodoníně, byli Francií přiděleni vojenští armádní poradci, v čele s francouzským generálem Peléem) a do našich důležitých průmyslových podniků vstoupil francouzský kapitál (Škodovka). Ale smlouvy, uzavřené mezi československou republikou a Francií o vzájemné pomoci v případě ohrožení republiky, postrádaly vojenské doložky a navíc byla pomoc Francie v případě našeho napadení vázána na souhlas Společnosti národů. Francie ve vztahu k nám dávala přednost především svému zájmu. Ten byl po přijetí versailleské smlouvy hlavně určován měnícím se politickým vztahem ke svému poraženému sousedu – Německu.V oblasti kulturní se tato naše orientace na Francii projevila doslova poválečnou invazí našich umělců do Francie. Kdo tehdy nebyl či nežil ve Francii, nebyl u nás hoden úcty! Byla by to dlouhá řada jmen, která se na té kulturní invazi do Francie, představující tehdy v Evropě vrchol uměleckých výbojů podílela. Vždyť i džez, tento nový, vzrušující hudební proud původně černošské hudby k nám pronikl z Francie, místa, kde již tehdy působily mnohé americké džezové hudební skupiny. Jel jej tam studovat i náš Jaroslav Ježek.

Když přišel rok 1938 a Mnichov, znovu se ukázalo (po kolikáté již v historii tohoto malého národa), že každé velmoci je bližší košile, než kabát. Další národní kocovina!: Zvoní zvoní zrady zvon, zrady zvon,/čí ruce ho rozhoupaly/Francie sladká, hrdý Albion/a my jsme je milovali.../Ty Francie sladká Francie/ kde je tvá čapka Marianno/sluneční štít tvůj prasklý je,/a hanbou čpí tvé ano.../. Tento úryvek básně Františka Halase z roku 1938, po mnichovském diktátu, vyjadřoval zklamání našeho národa z chování velmocí Francie a Anglie. A zase – kde byla toho hlavní příčina a kdo především nesl její důsledky?

Porážka nacistických vojsk ve druhé světové válce, na které měl lví podíl Sovětský svaz a jeho Rudá armáda, změnila dosavadní poměr velmocenských sil ve světě. To již nebylo to zaostalé, negramotné Rusko doby carovy, jak o něm píše T. G. Masaryk ve své knize „Rusko a Evropa“, když zdůvodňoval svou zahraničně politickou orientaci na Západ. I na ten Stalinův Sovětský svaz musel v Anglii náš exilový prezident dr. Edvard Beneš brát ohled, jak o tom svědčí v roce 1943 uzavření smlouvy o vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mez námi. Po zkušenostech s mnichovským diktátem bylo po válce naše veřejné mínění nakloněné myšlence sblížení se Sovětským svazem, jak ukázaly i výsledky voleb u nás v roce 1947, zejména když i prezident Beneš chtěl hrát svou roli mostu porozumění mezi Východem a Západem. Z bláta do louže! Tak se zase znovu po roce 1948 a po roce 1968 ukázalo, jaké místo je v tomto svazku určeno malému národu.

A po roce 1989? Nová zahraničně politická orientace – nyní na Západ, slibující svobodu, demokracii, větší materiální blahobyt. Cena za to? Volný pohyb silného západního zahraničního kapitálu, volný pohyb zboží, lidí. Náš vstup do Evropské unie, vojenského svazku NATO, přebudování naší armády v armádu profesionální, umožňující v rámci něj nejen obranu naší země, ale i její působení mimo hranice naší země, budování jeho regionálních středisek v Maďarsku a Slovensku. Nebezpečně stoupá napětí mezi USA, EU a Ruskem.

Jistě – žádný rozumný člověk asi nepochybuje o nezbytnosti evropské integrace. Otázka je, jakými metodami a rychlostí. V této souvislosti si připomeňme slova sociologa Ralfa Dahrendorfa, týkající se i ukvapenosti, s jakou se dnes některé velmoci a jejich představitelé uvnitř Evropské unie snaží v co nejkratším čase dosavadní, různorodě se historicky vyvíjející, mnohonárodnostní Evropu změnit v centralizovaný útvar, ve kterém budou postupně národní státy zbavovány své suverenity. I na jejich přístup platí jeho slova:: „Revoluci jste provedli za šest dní, zákony přepíšete za šest let, ale myšlení změníte nejdříve za šedesát!“ Příliš velké je pradávné pokušení mocností, hrát v rozhodujících otázkách vůči malým národům první housle. Nemají tedy pravdu ti naši i angličtí euroskeptici, varující před zbrklou centralizací Evropy ve jménu jejího rychlejšího ekonomického rozvoje? Již František Palacký ve svém článku z roku 1865 „Idea státu rakouského“ (dva roky před dualizmem Rakousko – Uherska) píše: „Směle dá se říci, že uniforma Všehomíra nebyla a nebude nikdy přikázáním Božím. Protož i zásada národnosti má i podrží úlohu svou v ekonomii světa navěky, a všecko lidské horlení i brojení proti ní vždy jen jako foukání proti větru; může sfouknout tu i tam drobty nepatrné, ale proti spoutání většímu ukáže se všude a vždy býti málomocným. Zásada ta jest jen v počátcích volného svého působení, a konce jejího nelze předvídati oku smrtelnému“. Nepřipomínají vám snad tato slova něco o tom, co se nyní děje v Bruselu? Namísto trpělivé práce na konsensu všech členů EU, tváří v tvář přelomovým světovým změnám – tendence ultimativních požadavků v tzv. zájmu zachování jednoty EU. To v historii lidstva nevedlo nikdy k dobrým výsledkům a bude mít své politické důsledky. Povede to k znovuoživení evropského nacionalizmu, jak ukazuje nejen putinovské Rusko, balkánské nacionalizmy, ale i Španělsko, Skotsko, atd, a k radikalizaci evropských, nacionalisticky zaměřených politických stran, jak to již potvrzují i současné volební výsledky ve Francii či Rakousku. Dnes se zase častěji, než dříve – v souvislosti s probíhajícím světovým exodem po hmotné stránce chudých zemí do bohaté Evropy ozývají slova „příčina a následek“. Jistě budeme zvědavi, jak budou tyto pojmy interpretovány na pražském Hradu dne 28. října v projevu prezidenta Miloše Zemana. Od příchodu Slovanů do našeho geografického prostoru někdy v 6. století, v období pozdního stěhování národů, nestála Evropa před podobným problémem. Jak směšné jsou v této souvislosti postpubertální výstřelky některých pražských intelektuálů, udělujících jednou svým ideovým odpůrcům červené karty, podruhé věší na Hrad červené trenýrky a provádí jiné klukoviny, za nimiž tušíme vztek některých našich neúspěšných politiků.

Letošní vzpomínková oslava dne 28. října, uskutečněná ve Vladislavském sále pražského hradu bude zvláštní. V něm nepůjde jen o udělování státních vyznamenání zasloužilým. V něm půjde především o to, jaké stanovisko zaujme náš národ k řešení vztahu příčiny a jejich následků, bez ohledu na rozdílné etnické, náboženské, sociální a vůbec kulturní podmínky života lidí na této planetě. Jedno se dá předpokládat: způsob dosavadního rozdělování hmotných statků, prohlubující se propast mezi chudými a bohatými se stal na této planetě přežilým.

Autor: Miroslav Dekař | pondělí 12.10.2015 18:56 | karma článku: 15.14 | přečteno: 879x

Další články blogera

Miroslav Dekař

Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 IX.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

21.4.2022 v 14:33 | Karma článku: 8.36 | Přečteno: 207 | Diskuse

Miroslav Dekař

Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 VIII.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

21.4.2022 v 13:22 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 95 | Diskuse

Miroslav Dekař

Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 VII.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

20.4.2022 v 21:00 | Karma článku: 8.55 | Přečteno: 207 | Diskuse

Miroslav Dekař

Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 VI.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

20.4.2022 v 13:05 | Karma článku: 7.20 | Přečteno: 234 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 26.27 | Přečteno: 463 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.40 | Přečteno: 298 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 519 | Diskuse
Počet článků 54 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 570
Důchodce. Předmětem mého zájmu jsou především politika a postavení dechové hudby ve společnosti, k čemuž se váže i vydání několika prací z historie obce Ratiškovice. Zde bych se rád zabýval prozatím pouze prvním z mých zájmů.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...