Tak jak je to s těmi hodnotami, na kterých údajně stojí naše civilizace?

Řadový občan, který sleduje některé veřejné výlevy našich politiků a novinářů nevychází z údivu ....

     Ve svém každodenním bytí, obklopen všedními starostmi si neuvědomuje, že existuje něco tak abstraktního a neuchopitelného, jako jsou duchovní a materiální hodnoty, na kterých prý stojí naše euroamerická civilizace. Svědčí to snad o jeho duchovní zaostalosti, jak jej dnes ve své povýšenosti a pocitu nadřazenosti cejchují někteří naši pražští intelektuálové?

     To neustálé zdůrazňování minulosti některých našich konzervativních politiků, jak tomu bylo i na nedávném shromáždění KDU – ČSL, jehož vedoucí představitel znovu proklamoval myšlenku, že naše civilizace stojí a padá s dodržováním židovsko – křesťanských hodnot, racionality antiky a zásad římského práva. Svatá pravda! Ale co s takovou „věčnou pravdou“, která se vyhýbá i stínům, které provází každé světlo? – No řekněte sami, rozumíte tomu?

     K těm proklamovaným světlům neodmyslitelně patří i stíny vyvražďování celých kmenů a národů ve jménu židovského boha, jak se můžeme dočíst ve Starém zákonu, středověké křižácké výpravy, inkvizice Bratří kazatelů – Dominikánů, upalování heretiků – kacířů, pohanů, vyznávajících jiná božstva či kritizujících touhu a nenasytnost římskokatolické církve po pozemských statcích. Tato kritika se silně ozývala již v době vlády Karla IV., jehož oslavy sedmistého výročí narození se u nás právě chystají. Byl to například kritik církevních a světských zlořádů Jan Milíč z Kroměříže, sám duchovní, který Karla IV. pro jeho usilovné shromažďování majetku a územní expanzi nazval nejvyšším Antikristem. Za několik desetiletí po jeho smrti pak vypukla husitská revoluce, jako výraz duchovní i hmotné krize Evropy. Spojení oltáře a trůnu, dosahující vrcholu právě v době vlády Karla IV. jako českého krále a císaře Svaté říše římské, kterým se stal za intenzivní podpory papeže Klementa VI., sídlícího tehdy ve francouzském Avignonu, je jistě i dnes inspirující pro mnohé, kteří usilují o co nejrychlejší evropskou integraci. Karel IV. se tehdy stal vhodným a ochotným nástrojem v rukou papeže, se kterým se znal již z doby svého mládí, společně prožitého u francouzského dvora, kam byl poslán již ve svých sedmi letech na výchovu svým otcem Janem Lucemburským. Tehdejší vládnoucí římský a německý císař Svaté říše římské Ludvík Bavorský se nepohodl s papežem a byl jím dokonce uvržen do církevní klatby. Proto i papež podporoval a prosadil kandidaturu Karla IV. na císařský post ve Svaté říši římské. Karlovi z něj pak plynuly velké finanční prostředky z jednotlivých zemí Svatí říše římské, které mu umožňovaly nejen získat zpět od české šlechty to, co jeho otec Jan Lucemburský promarnil, ale svým diplomatickým úsilím a sňatky získávat i nová území. Praha prožívala jako sídlo lucemburského rodu a zároveň sídlo českého krále císaře Svaté říše římské nebývalý rozkvět hmotné kultury a umění. Malý národ se rád chlubí cizím peřím.

   K světlým hodnotovým stránkám naší euroamerické civilizace asi nepatří ani masové vyvražďování indiánů amerického kontinentu křesťany tehdejších evropských koloniálních velmocí a nezávislé Ameriky. A jak se to má dnes se zjevným rozporem mezi tím, co hlásá nynější papež František a mezi prováděnou restitucí církevního majetku? (V současnosti je již u nás církvi a jejím institucím odevzdáno více než sto tisíc ha lesů a pozemků, 300 staveb atd.) Stačí k zapomenutí těchto křivd, v minulosti spáchaných římskokatolickou církví na různých národech a jednotlivcích jen omluva papežů, jak jsme toho u nich po 2. vatikánském koncilu svědky? Nebylo by namístě hlubší zpytování svědomí?

   Krátce po tomto shromáždění KDU – ČSL se konalo i shromáždění Občanské demokratické strany. Její vedoucí představitel s výrazem zapáleného vizionáře oznamoval svým poslušným ovečkám v sále, že straně se již podařilo překonat krizi své minulé činnosti a je připravena znovu vládnout. (Nedej bůh po tom, co v nedávné minulosti zpsobila!) A zase se z tribuny ozýval odkaz na základní hodnoty – nyní neoliberalizmu – svobodě jednotlivce proti zotročení kolektivizmem, práva na ochranu soukromí, právu vlastnit majetek, ochranu svobodného tržního hospodářství proti rostoucí státní administrativě, atd. Napadlo již někoho z těchto hlasatelů dnešního liberalizmu, že jejich novodobá bible, F.A. von Hayeka Cesta do otroctví má již svá nejlepší léta za sebou, zrovna tak, jako se to stalo s jinými společenskými teoriemi minulosti chápanými dogmaticky, ať již šlo o marxizmus – leninizmus, atd? Ty duchovní hodnoty a všechno to, co se u některých našich politiků za nimi skrývá!

    Lokální války, vedené dnes ve světě ve jménu demokracie a boje proti totalitarizmu se zeměmi s jinou hmotnou a duchovní kulturou, následné stěhování uprchlíků z těchto zemí a chudších národů z ekonomických důvodů do Evropy, postupná změna klimatu, to jsou nové problémy lidstva, jak na ně mnozí upozorňují. I ta vyhlášená lidská práva OSN – kodex minulých časů vyžadují změnu. Které to tedy budou ty hlavní hodnoty, stojící v popředí při řešení nově vzniklé situace? Budou to i nadále volný pohyb kapitálu, zboží a lidí, vyřeší je snad překotný a necitlivý multikulturalizmus, potlačující specifičnost a suverenitu jednotlivých národních kultur vytvářených staletími, kterým se tyto dnes shora, bruselskou administrativou urychlované brání? Reagují na něj v Maďarsku, Slovensku, Polsku, Velké Británii, atd., a požadují reformy této nepružné instituce. A jakou možnost a sílu má v řešení těchto nových naléhavých otázek myšlenka humanity v době nastupující nové vlny zbrojení velmocí i malých států a vzniku nových světových ohnisek odporu vůči euroamerické civilizaci a duchovní kultuře? Samé otázky a odpovědi dosud chybí. Vždyť i mezi samotnými světovými velmocemi při řešení všech sporných otázek převládá metoda „ Co za to – něco za něco. Obyčejný handl!

    Je načase i u nás – tváří v tvář této nově vzniklé situaci – odstranit neplodná stranická hašteření, za kterými jen stojí dílčí zájmy jednotlivých sociálních skupin, spekulantů a osobní zájmy některých našich politiků, nechceme – li zaniknout v tsunami, které se na nás valí. Spíše jen tušíme, než víme, že se blíží konec jedné vývojové etapy Evropy a světa, založené na moci peněz a dosavadním způsobu získávání maximálního zisku do několika bezedných kapes těch nejsilnějších, kterou již tak výstižně popsal Shakespeare v Timonu athénském:

    „Co je to? – Zlato? – žlutě blýskavé

a drahocenné zlato?

- Bozi ne, já nemodlil se k vám o prázdnou věc –

jen o kořínky, čistá nebesa!

Hle, hrstka toho zde, co černo bílým,

a krásným učiní, co šeredno;

zlo dobrem, podlost čackou, stáří mladým

a chabost rekovností. – Bohové,

to vaše kněží, sluhy odláká

vám od oltářů, polštář vytrhne

i zdravým lidem zpod hlav; žlutavý

ten otrok spoutá a zas rozpoutá

posvátné svazky, kletým požehná,

šeď malomoci milou učiní,

dá místa zlodějům a propůjčí

jim tituly a váhu, úctu všech,

se senátory v řadě na stejno;

to zvadlé vdově dá zas ženicha

a tu, jež v nemocnici k dávení

i kvasící vředy by přivedla,

zas vonnou učiní jak v máji den. –

Ty kletý kove, lidstva nevěstko,

jež tímto nesvár seješ mezi národy,

já naučím tě, co máš dělat s tím.“

(4. jednání, 3. výstup; překlad J.V. Sládka.)

     Jedním z dílčích příkladů toho, k jakému pojetí demokracie jsme se i u nás dopracovali, svědčí i stále častější politické výlevy některých pražských intelektuálů, vyplývající z jejich zklamání z dosavadního vývoje u nás a z volby Miloše Zemana prezidentem republiky. Ten je nepovažuje za pupek světa a raději se s občany setkává v regionech a různých místech republiky. Ve svém článku „Dva nenasytní starci“ (LN, Kultura, 6.1. 2016) jedna naše pražská, bezesporu významná a uznávaná novinářka a kritička umění píše: „U Miloše Zemana je to ještě horší, neboť zastává význačný post. Jenže dnes je nad slunce jasnější, že není prezidentem všech, pouze těch nejhloupějších, kterých je v každém národě hodně. A s tímhle kapitálem bohužel umí brilantně zacházet, takže se lze nadít jeho znovuzvolení ...“. Co k tomu dodat? K takovým výlevům nespokojenosti s politickým oponentem často dochází v případě, když se odborník ve svém oboru vrhne, jako tato kritička – zapouzdřen v Praze a izolován od starostí ostatních sociálních vrstev společnosti v naší republice do politiky. Není sama – nedávno u nás jeden vysoce vzdělaný pán s akademickým titulem dokonce vynalezl i nové slovo, plné opovržení k těm občanům, kteří nesdílejí jeho politický názor. V jeho očích jsou takoví lidé jen „podvzdělanci“. Zdá se, že některým našim intelektuálům se z toho jejich pojetí svobody a demokracie zatočila hlava. Jako kdyby o skutečné kvalitě člověka rozhodovalo jen vzdělání. (Ten věčný inspirátor Platón s jeho vládou mudrců!) Inu – s určitou částí tzv. elity národa, která se sama do tohoto postavení pasovala, je holt potíž! To ovšem neznamená, že by se mělo se všemi výroky prezidenta Miloše Zemana souhlasit. Větší slovní zdrženlivost z jeho strany by někdy byla namístě. Dává příliš snadnou příležitost svým kritikům.

    Nedávno jsme vzpomínali výročí upálení studenta Jana Palacha (leden 1969,) na jeho protest proti rychlé přizpůsobivosti a smířlivosti většiny našeho obyvatelstva s okupací vojsk Varšavské smlouvy a husákovským režimem po roce 1968. Strach širokých vrstev lidí v takových mezních situacích, ve kterých se cítí ohroženi ve svých dosavadních základních hmotných a duchovních jistotách, stejně, jako je tomu i dnes, sehrává v politice vždy důležitou roli. Nezapomeňme na to.