Karel IV. by se divil

Hle, já Karel IV, kdys postrach celého světa,  císař, jenž porážku neznal, leč smrtí pouze byl zdolán, 

v tomto zde hrobě jsem skryt, ó Bože, kéž ke hvězdám vstoupí

duch můj, za to teď prosím, kéž všichni modlí se za mne,

ti, jež jsem opustil v smrti a v životě dařil svou přízní.

A tak nechť jeho duše odpočívá v svatém pokoji!

(epitaf na náhrobku Karla IV.)

     Tak se Praha zase chystá! Po nedávných výročích, jako bylo šestisté výročí upálení Mistra Jana Husa, jež proběhlo bez zvláštní pozornosti vlády a pražských ústředních kulturních institucí, to bude tentokrát sedmisté výročí narození Karla IV. Řadový občan se nestačí divit rozsáhlosti těchto příprav. Proč tolik rozruchu v našich médiích? Kdo a proč si na nich přihřívá i svou polívčičku? A kdo to zaplatí? Samé otazníky! K zabezpečení oslav byla dokonce zřízena zvláštní komise, jejímiž členy jsou i někteří naši ústavní činitelé, pražský katolický primas, ministr kultury, vedoucí pracovníci různých pražských institucí a pražský spolek Otec vlasti Karel IV.. Na zabezpečení oslav komise naplánovala 250 milionů korun – tedy čtvrt miliardy (z cizího krev neteče), ale vláda jim to snížila na 90 milionů (Hospodářské noviny, 19. 10. 2015). V jejich rámci se na Hradě chystá i velkolepá recepce za účasti zahraničních hostů (LN., 1.1. 2016). Malý národ se rád chlubí cizím peřím. Připomeňme, že před deseti léty, v roce 2006 byla v Praze na Hradě uskutečněna výstava pod názvem Karel IV., císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků, 1347 – 1437. O co tedy dnes jde? Jak je to s tím největším Čechem?

     Otec vlasti, nebo význačný člen rodu Lucemburků? Jak známo, byl to Vojtěch Raňkův z Ježova, bývalý profesor na Sorbonně, Mistr theologie, působící i v Oxfordu, jeden z blízkých spolupracovníků Karla IV., který jej poprvé ve své pohřební řeči nazval Otcem vlasti. To pojmenování si vypůjčil ze starého Říma, kde tak římský senát poprvé nazval císaře Augusta. Karel IV. byl zvolen nejen českým králem jako jeho otec Jan Lucemburský, ale za pomoci tehdejších papežů, zejména avignonského Klementa VI., svého strýce Balduina, toho času trevírského arcibiskupa a některých podplacených německých volitelů – kurfiřtů dosáhl v Cáchách, místa pochování Karla Velikého svého zvolení za krále a později v Římě i za císaře Svaté říše římské. Byl to tehdejší volný mocenský středoevropský, křesťanský útvar. (Svatá říše římská – od 16. století nazývaná též Svatá říše římská národa německého. To proto, že v jejím čele ponejvíce stáli císaři německého původu. V době vlády Karla IV. Svatá říše římská zahrnovala německé, italské, burgundské a české království, různá knížectví, vévodství a hrabství, včetně některých svobodných měst. Trvala až do roku 1806, kdy se rakouský císař František II. po vojenské porážce Napoleonem tohoto titulu vzdal.)

     Rod Lucemburků zaujímal v tehdejší evropské mocenské struktuře významné postavení. Vždyť již děd Karla IV., Jindřich VII. (+ 1313) se stal císařem Svaté říše římské a rod Lucemburků odvozoval svůj původ od Karla Velikého (+814, Cáchy, Německo.), zakladatele této říše. A jako syn českého krále Jana Lucemburského, který pojal za manželku Elišku Přemyslovnu, cítil Karel IV. i potřebu ve své vládě vyzvednout význam knížete českého původu - svatého Václava. Ten řešil, jak víme, tehdejší rozporuplný vztah české země k silnému sousedu, německé otonské vládnoucí dynastii pokojnou cestou. Proto i Karel IV. podle starších předloh osobně sepsal Legendu o sv. Václavu, jako svému vzoru vládnutí.

    Nelze se tedy divit, že jeho otec, král Jan Lucemburský, úzce spjatý s evropskými panovníky, pobývající více v cizině než v Čechách, poslal svého sedmiletého syna Václava na výchovu k francouzskému dvoru do Paříže. Vždyť ta byla v době gotiky centrem evropské vzdělanosti. Když pak Jan Lucemburský v roce 1346 padl v bitvě u Kresčaku v tzv. stoleté válce, vedené mezi Francií a Anglií, byl jako český král pochován nikoli v Praze, ale v Lucembursku. K českým zemím jej nic – kromě českých peněz, potřebných pro jeho věčné válčení a pobyt v cizině nic netáhlo.

    Tehdejší papežové se dostali do sporu s tehdejším vládnoucím císařem Svaté říše římské Ludvíkem Bavorským – včetně avignonského papeže Klementa VI, s nímž se Karel seznámil již v době svého mládí u francouzského dvora (jeho vlastní jméno bylo Pierre de Rossiére). Papež Jan XXII. pro jeho neochotu podřídit se papežské moci dokonce na něj uvrhl církevní klatbu. Když pak císař Ludvík Bavorský v průběhu tohoto mocenského sporu nečekaně zemřel, cesta byla volná. Podařilo se! Karlovo zvolení za římského krále a v roce 1355 i za císaře Svaté říše římské mu zároveň otevřelo cestu k různým finančním zdrojům, které mu z tohoto postavení plynuly ze všech zemí do jeho české pokladny. Tím, že si Prahu zvolil za sídlo českého krále, sídlo rodu Lucemburků a zároveň metropolitní sídlo Svaté říše římské, mohl realizovat své velkorysé plány přeměny celkem nevýznamné Prahy v rámci tehdejších evropských měst v město velkého významu.

     Jaká byla hlavní mocenská strategie Karla IV?

   České království, které po svém otci převzal, bylo v té době zmítáno vzájemnými rozpory mezi králem a vysokou šlechtou, mezi chudou šlechtou a bohatými šlechtickými rody, které je často násilně a protiprávně zbavovaly půdy, v té době hlavního výrobního prostředku a zdroje bohatství. Většina královských statků byla pro finanční půjčky, poskytnuté bohatou šlechtou Janu Lucemburskému zastavena. Zároveň v té době již sílilo napětí mezi rostoucím pozemským bohatstvím církve a rostoucím počtem pražské chudiny a nevolníky venkova. Vždyť církev tehdy vlastnila asi již třetinu veškerého půdního fondu země, stala se největším feudálem v zemi a dokonce si prosadila ustanovení, podle kterého duchovenstvo pro své tehdejší časté morální poklesky, kritizované i arcibiskupem Arnoštem z Pardubic nepodléhalo světským soudům, nýbrž patřilo pouze pod církevní jurisdikci. Stále více docházelo k prodávání odpustků za hříchy, plynoucí církevním hodnostářům a k prodeji výnosných far, z nichž plynuly kněžím – mnohoobročníkům velké zisky. To se stalo předmětem kritiky různých vznikajících sekt i jednotlivců, zejména ve Francii i u nás. Z mnoha jmen našich tehdejších kritiků církve, která se z té doby zachovala, si připomeňme například Tomáše ze Štítného, Konráda Waldhausera, Jana Milíče z Kroměříže, proti nimž společně ostře zakročovala církevní i světská moc. „Kdož se neodřekne všeho co má, nemůže býti mým učedníkem!“ (Lukáš, 14, 33) – hřímal Jan Milíč z Kroměříže z kazatelny, oděn jen v žíněné košili a kázal proti pýše, prostopášnosti a lakotě církevních i světských pánů a v jednom svém kázání označil i Karla IV. pro jeho shromažďování a rozšiřování lucemburského majetku za Antikrista.

    Karel IV. tedy při svém zvolení za českého krále stál před úkolem, posílit královskou moc proti silným šlechtickým rodům, oslabenou způsobem kralování jeho otce. Aby situaci změnil, začal zdůrazňovat v průběhu své vlády sakrální ráz své panovnické moci, podle níž mu tato byla dána z Božího pověření. Prastará myšlenka, kterou se řídili již egyptští faraóni, kteří vždy na začátku svého panování žádali svého nejvyššího boha Amona o jeho souhlas a pomoc v jejich vládě. V praxi Karlovy doby to znamenalo navázat úzkou spolupráci s církevní mocí, v čele s papežem. Ta se měla stát páteří celé jeho mocenské koncepce. Řečeno dnešní terminologií – byla to jeho cílená, promyšlená spolupráce oltáře a trůnu na úrovni, která je dodnes vzorem pro mnohé i v dnešní katolické církvi. Tato spolupráce s papežem mu umožnila v roce 1344 dosáhnout povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Tím došlo mimo jiné i k přímé, nezprostředkované komunikaci pražského arcibiskupa s papežem a tím i k vzrůstu evropské prestiže české země. Zároveň s tímto povýšením byla povolaným francouzským stavitelem zahájena stavba sv. Víta jako hlavního chrámu metropole. V roce 1348 pak došlo ke zřízení Karlovy univerzity, po pařížském vzoru se čtyřmi fakultami – theologickou, juristickou, medicínskou a artistickou (filozofickou), jako centra vzdělanosti nejen pro studenty Království českého, ale i pro okolní národy. Vždyť to byl papež, který ve Svaté říši římské uděloval povolení k založení těchto evropských vzdělávacích institucí. Dochází k založení a výstavbě Nového Města Pražského a celé nové hradní soustavy, nesoucí jeho jméno (např. nynější Radyně u Plzně, dříve Karskrone), Kašperk, Karlštejn (jak vidno, v německém jazyce), ale i Karlův most a mnohé jiné stavby.

     Metody, kterých Karel IV. především využíval k upevnění své moci královské i císařské jsou známé: dával přednost diplomatickému, nenásilnému jednání před násilnými vojenskými střety. Ale když to jinak nešlo, používal i těchto. Jeho vojska si pak počínala stejně nemilosrdně, jako vojska jiná té doby. Vraždila, loupila, kde se dalo, jak bylo tehdy všeobecným zvykem. K rozšíření svého území a k jeho zabezpečení využíval i příslibů sňatků svých nezletilých dětí se stejně nezletilými dětmi svých vládnoucích sousedů. Kde to jen šlo, využíval peněz k podplácení těch, kteří mu mohli prospět, stejně, jako je tomu dnes. Dokonce dovedl k svému prospěchu využít i majetku Židů, bylo – li to zapotřebí. Povoloval na ně pogromy a přivlastňování jejich získaného majetku těm, které si chtěl zavázat. Vždyť byli podle tehdejší oficiální církevní téze zodpovědni za umučení Ježíše. A navíc – byli tehdy královským majetkem, on jedině měl právo rozhodovat o jejich osudu. Podle Palackého byla jeho touha po jiných územích až nenasytná.

    Jeho časté uplatňování diplomatických metod a kompromisů v jednání se svými oponenty či nepřáteli vyvolávalo u nich pro svou neobvyklost řešení nesouhlas a vztek. Vždyť tehdy mezi sebou spíše preferovali přímý „tah na branku“ – vojenská střetnutí, války. Proto i někteří z jeho tehdejších nepřátel – především německá vysoká šlechta a němečtí kronikáři té doby považovali dobu vlády Karla IV. jako císaře Svaté říše římské za slabošskou, nerozhodnou, která Němcům nedovedla vládnout; pro jeho úzkou spolupráci s církevní mocí a papežem jej dokonce hanlivě nazývali popským králem – Rex clerikorum. Odbojný duch císaře Ludvíka Bavorského vůči papeži nebyl u nich zapomenut! Karel IV. byl znám i jako horlivý sběratel různých relikvií svatých, které svážel do Prahy z celé Svaté říše římské. Věděl, že tím získává křesťanská Praha se svými hojně zakládanými kostely a relikviemi svatých na důležitosti v celé tehdejší křesťanské Evropě. Jako římský císař přivezl z Mnichova do Prahy i římské svátostiny: velkou část dřeva svatého kříže, kopí, kterým byl Ježíš probodený na kříži, hřeb, kterým byl na kříž přibit, říšskou korunu svatého Karla Velikého a meč, který mu byl poslán z nebe andělem proti pohanům, rámě svaté Anny, a další. Proto i první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic i jeho následovník Jan Očko z Vlašimi i jiní tvořili vždy jeho nejspolehlivější zastánce, ochránce a rádce. Byli často vysíláni i k diplomatickým jednáním do ciziny či jej v jeho nepřítomnosti v zemi zastupovali. Vyplývalo z jeho až zbožňování svého rodu, že z titulu císaře římského pověřoval do různých funkcí příslušníky svého lucemburského rodu.

    Ale ani Karel IV. a jeho úzká spolupráce s papežem a celou církví nemohly již v evropském společenství odvrátit všeobecnou narůstající hmotnou a duchovní krizi feudální světské i církevní moci. Ještě ke konci svého života se snažil zajistit (i přes nesouhlas arcibiskupa a mnoha jeho rádců) nástupnictví na trůn českého krále a krále římského pro svého syna Václava IV. – tedy pro svůj lucemburský rod, což se mu nakonec i podařilo. Tím vědomě porušil přijaté zásady Zlaté buly, závazná pravidla pro celou Svatou církví římskou, kterou sám koncipoval. Nemohl ale již vyřešit narůstající rozpory uvnitř církve, ohrožující celou Evropu. Již v listopadu roku 1378, než navždy zavřel své oči, se již se hlásilo církevní schizma – rozštěpení jednoty katolické církve, v jejímž průběhu vládli dva až tři papežové. A tato společenská krize po jeho smrti přerostla v nepokoje a ozbrojený boj právě v království, jemuž vládl na trůn jím prosazený syn Václav IV. Kutnohorský dekret, Václavem přijatý v roce 1409, měnící poměr sil volených funkcionářů Karlovy univerzity ve prospěch český na úkor cizích Mistrů – vědeckých osobností Evropy, znamenal jejich hromadný odchod z pražské Univerzity. Do jejího vedení se dostali Čechové, jako byli Jan Hus a další, ovlivnění již i kritickým učením Angličana Johna Wycliffa. Betlémská kaple i venkov přispívaly kázáními radikálních kněží i k radikalizaci nejchudších vrstev českého obyvatelstva. Upálení Mistra Jana Husa kostnickým koncilem v roce 1415 bylo pak tou poslední kapkou, která přispěla k otevřenému konfliktu, jak ukázal i Stížný list české a moravské šlechty proti upálení Mistra Jana Husa ze září roku 1415. Schylovalo se k husitské revoluci. Evropská světská a církevní moc se společně rozhodly použít k uhašení této revoluce násilných prostředků.

    O rozdílné interpretaci a hodnocení doby vlády Karla IV.. Kdo má tedy pravdu?

   Jako vždy v různých zlomových společenských situacích, ve kterých je stará vládnoucí skupina vystřídávána novou, nastává kritické, ideologické přehodnocování minulosti z pozic nově vytýčených hmotných a duchovních hodnot. Tento proces se nevyhýbá ani historiografii. Nová vládnoucí skupina obvykle zdůrazňuje ty historické momenty a události, které nějak rezonují a svým způsobem potvrzují – ať již přímo či nepřímo – ty nově vytyčované pravdy nové garnitury. Píšeme – li o době Karlově, připomeňme, že on sám byl autorem vlastního životopisu, v němž shrnul pro syna Václava své subjektivní zkušenosti ze svého vládnutí. A zrovna tak se zajímal o kronikářskou práci, která by zachytila historii našeho národa, od nejstarších dob po jeho dobu. Měl tedy zájem, aby byla minulost vykládána podle něj, jako vládce země ze subjektivného hlediska. Bylo to podmíněné i tím, že neměl nejlepší zkušenosti se svým zadáním na zpracování historie českého národa různým autorům.

    Jak již bylo naznačené, doba evropského středověku, ve které žil, byla charakterizována vzájemným bojem tehdejších mocenských celků, jako byla Francie, Anglie, Bavorsko – ano, i Království české k nim tehdy patřilo – územním expanzionismem, vzájemným uzavíráním a rušením smluv, vedoucích k získání či upevnění již dobytých teritorií. Poukázali jsme, že páteří mocenské strategie Karla IV. byla úzká spolupráce s papežem a katolickou církví, kterou po něm převzal později, od 16. století expandující rakouský habsburský stát.

    Husitské hnutí, vznik Jednoty bratrské, Lutherovo učení a rozvoj protestantizmu postavily církev před nové problémy. V té době dochází k velkému rozvoji přírodních věd, obchodu, objevu nových světadílů. Římskokatolická církev se dostává do defenzivy a Tridentský koncil (1545 – 1563) ji má zastavit a pomoci znovu přejít do ofenzívy. Již žádná nerozhodnost, již žádné tápání ve věcech víry! Na nohy je znovu pevně postavena v minulosti osvědčená spolupráce světské vlády s církví, nastupuje nová centralizace Evropy a státní absolutizmus. A skutečně – strategický program tridentského koncilu začal být důsledně naplňován. Jedním z útočných nástrojů k dosažení tohoto přijatého programu se stal jezuitský řád, založený Španělem Ignácem z Loyoly v roce 1534. Řád rychle rostoucí, s výborně připravenými členy řádu, pronikajícími zanedlouho nejen do Prahy, ale i do všech zapadlých oblastí habsburské říše – pověstné Tovaryšstvo Ježíšovo. Nemilosrdně pronásledovalo každou odchylku od stanovených zásad tridentského koncilu. A přesto …

   Velká francouzská revoluce, která vypukla v roce 1789, nemilosrdně rozvrátila staré feudální stavovské uspořádání společnosti s jeho úzkou spoluprací s katolickou církví. Svými hesly Svoboda, Rovnost a Bratrství zároveň předjímala konec evropské feudální centralizace. Začala se vytvářet decentralizovaná Evropa národních států. Vznikaly nacionalizmy. Jedním z jejich projevů byl i záměrný pohled do národní minulosti. Každý národ přesvědčoval sama sebe i své okolí o svém právu na samostatný život i své sebeurčení. Nejinak tomu bylo – byť opožděně i u nás. Národní obrození, hledající svou slavnou dějinnou minulost i viníka zániku naší státnosti, vrcholící v díle Františka Palackého. A jaksi – zdánlivě nenápadně a souběžně se všemi rostoucími evropskými nacionalismy již nastoupila pára – rozvoj průmyslové revoluce a s ní i ta „armáda otroků, jež hájí svoji čest“, jak se zpívá v jedné staré dělnické písni. Proletář, který nemá co ztratit, leda své okovy, hlásající smrt kapitálu. A jej doprovází vznikající utopický socialismus a pak marxismus. Kritika náboženství německého filozofa Ludvíka Feuerbacha a později Karla Marxe, obviňující církev a náboženství z vytváření a udržování falešného vědomí lidí o světě a za opium lidstva, vyvolává dodnes prudkou reakci katolických kruhů. Pak nastal rok 1917 a s ním i ruská bolševická revoluce s Leninem v čele, která tuto kritiku náboženství v politické praxi rovněž prováděla. Když i u nás později, po 2. světové válce v roce 1947 ve volbách zvítězili komunisté a prohlásili se za „dědice pokrokových sil národa“, dochází i k revizi interpretace našich dějin. Následovalo nejen zespolečenštění dosavadního soukromého vlastnictví, těžkého průmyslu, bank, atd., ale v duchu ateizmu i zestátnění církevního majetku, rozpuštění řádů, likvidace klášterů. Podřízení církve a všech náboženských úkonů státnímu dohledu, placení duchovních ze státních prostředků. Tato byla postavena jen na úroveň ostatních povolených společenských organizací. Oficiální historiografie začala v duchu marxizmu-leninizmu – jako jedině správného vědeckého světového názoru zvýrazňovat úlohu lidu v dějinách, na rozdíl od dřívější buržoasní historiografie, zdůrazňující především úlohu jednotlivce v dějinách. Doba Karla IV. ani tak novou komunistickou vládnoucí garnituru nezajímala, o to ale více následující husitské období se svým postavením městské chudiny a nevolníků venkova, včetně národnostního rozporu mezi Čechy a Němci. Že existoval, o tom svědčí i výrok posledního pražského biskupa Jana z Dražic před ustavením arcibiskupství. V zakládací listině roudnického kláštera uvedl, že členy řádu se mohou stát jedině Češi, neboť má svou osobní zkušenost s tím, jak českému národu jiné národy jsou veskrze nepřátelské. A tak, jako v jediné bytosti nemohou být dvě protivy zároveň, tak v jediném klášteře nemohou být dva protivné národy – napsal. Za vlády komunistů nalezla historiografie spoustu analogií, potvrzujících její tézi o úloze lidu v dějinách a antagonistickém střetu mezi Čechy a Němci té doby, jak ukazují z doby komunistické vlády i některá vytvořená literární, výtvarná a filmová díla.

     Rozpad státně dirigistického systému Sovětského svazu s jednou vládnoucí stranou v čele státu v 90. létech 20. století, vnucený po roce 1948 i jeho satelitům, znamenal návrat nejen k politickému pluralizmu a s ním i k vítězství liberálního individualizmu a křesťanského konzervatismu, ale i nástup nové mocenské garnitury. Privatizace dříve zestátněného majetku, restituce – návrat do rukou dřívějších vlastníků se neobešly bez skandálních příběhů, které ji doprovázely a dosud doprovázejí. Poprvé tahdy již v širokých vrstvách společnosti zpochybnily důvěryhodnost vítězů a neomylnost trhu. Peníze prý nesmrdí! A tak se činili všichni ti, kteří to brali doslovně a za chvíli mezi námi vyrostli noví milionáři a miliardáři a s nimi i množství ochotných přisluhovačů, mlčících či obhajujících chyby tohoto pojetí svobody a demokracie. V oblasti zahraničně – politické jsme v jejich jménu slavili návrat k Západu. Vstoupili jsme do Evropské unie a tzv. obranného svazku NATO. Tím se zase změnil pohled i naší historiografie. Z období vlády Karla IV. se nyní více akcentuje vliv západních zemí, zejména Francie na růst hmotné a duchovní kultury naší společnosti, na rozvoj umění, architektury, výtvarného umění a hudby. Tato změna se dokonce promítá i do letošní připravované výstavy umění doby Karlovy, pořádané i za účasti bavorské spolkové země. Chce se tímzdůraznit dávná duchovní blízkost a internacionalizace Evropy a vzájemná kulturní propojenost jednotlivých zemí V tomto duchu se dnes i někteří naši historici vymezují proti Palackého obrozenecké nacionální koncepci jako překonané vývojem, jakož i proti komunistické úloze mas v dějinách. Jinými slovy – často se dnes podněcuje – otevřeně i skrytě – myšlenka návratu k rychlé centralizace Evropy, jako východiska z její nacionální roztříštěnosti, cesty k ekonomické prosperitě a návrat k bývalé univerzalitě římskokatolického středověkého křesťanství.

     Ven – co nejrychleji ven z toho zatuchlého, strnulého českého rybníčku, ve kterém se líně převalují čeští, moravští a slezští kapři v bahně dávno překonaných představ o našem postavení uvnitř integrující se Evropy – křičí plni zlosti a zatrpklosti naši někteří intelektuálové, kteří tak reagují na zase již rozdělenou společnost. A kdo za tento smutný fakt rozdělení národa po pětadvaceti letech existence tohoto systému může? No – přece ne my, vládnoucí garnitura a naši přisluhovači, ale bývalí komunisté a Putin se svou rafinovanou ruskou propagandou, které dopřávají sluchu ti naši mnozí čeští prosťáčci, ten podvzdělaný a hloupý lid, kteří již dávno zapomněl na okupaci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Nechápe, že se nikdy v historii tohoto národa neměl tak dobře jako nyní a přesto je nespokojen. A může za to dnes i prezident Zeman se svým proruským a protiamerickým postojem. Červenou kartu a roztrhané červené trenýrky na něj! – nenávistně křičí v médiích i na náměstích někteří ochotní Schwarzenbergovi přívrženci. Jako kdyby říkali: „Ponechte své starosti vzdělancům! Věřte elitě, vy přece ničemu nerozumíte!“ … Svatá prostoto! Jak se to neustále v naší historii opakuje! Ale „ne všichni, kdož mi říkají Pane, Pane, vejdou do království nebeského“, jak praví bible, jako ne každý, kdo denně vykřikuje do světa hesla o svobodě a demokracii to s ní opravdu myslí poctivě! Zakrývají si oči před tím, co dnes vidí každý nedovzdělanec a hlupák (jak jsou občas u nás prostí, řadoví občané některými „demokraty“ nazýváni) : šílené zbrojení světa nejen velmocí všech světových stran, ale dnes i jejich satelitů, nucených je podporovat a následovat. Že v světě ve jménu šíření svobody a demokracie vznikají lokální války a s nimi i nová stěhování národů. Snad předzvěst nějakého většího, nového světového konfliktu? Mnohé tomu napovídá.

     Když již jsme u toho Karla IV. a hledání aktualizací z doby jeho vlády pro dnešek: měli by se nynější mocní a jejich ochotní sluhové zamyslet nad jedním opomíjeným, ale výrazným rysem jeho politiky: byla to schopnost spěchat pomalu tam, kde by spěch škodil a doba pro to ještě nedozrála. Již kdysi se i u nás učilo něco o tom, že společenské vědomí nutně zaostává za společenským bytím a že bez souhlasu většiny lidí nemá cenu něco urychlovat, nemá – li to být odsouzeno k neúspěchu. Příliš tlačit na pilu se nevyplácí ani v případě sebevětší pravdy. Že to platí i dnes, dokázal již Karel IV. se svým Majestas Carolina. Když zjistil, že se proti jeho návrhu na uspořádání vnitřních vztahů mezi králem a mocnými českými šlechtickými rody tyto proti němu postavily, neboť to považovaly za ohrožení svých zájmů, uložil jej do své tajné schránky svých neuskutečnitelných představ, čekal na budoucí vhodnou chvíli a celý svůj Majestas Carolina uložil k ledu. Říká se tomu umění kompromisu. Kéž by jej zvládli i dnešní představitelé Evropské unie!