A pak že se historie neopakuje !

Žádný národ na zemi nemá práva žádati, aby k jeho prospěchu soused sebe sám obětoval, žádný není povinen pro dobro souseda svého sebe sám zapříti nebo obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících, ani služebných národů.

Platí, nebo neplatí?

 Má – li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický celek býti pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statků svých, naopak, každý musí míti jistou naději, že v ústřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechvaty sousedů přes čáru rovnosti“.

         Ne, to není prohlášení nějakého současného českého sdružení či některé politické strany, protestující proti byrokratickému přístupu bruselské administrativy vůči naší zemi ve věci nakomandování výše kvót uprchlíků. To je úryvek z dopisu Františka Palackého, zaslaného přípravnému výboru německého frankfurtského sněmu, na který byl pozván. Vysvětluje důvody, proč se jej neúčastní. Dopis byl zaslán dne 11. dubna 1848. A ten, kdo si navíc přečte význačné historické publikace Arnošta Denise (1849 – 1921) „Konec samostatnosti české“ (1890) a „Čechy po Bílé Hoře“ (1903) není dalek poznání, že jak v minulosti českého národa, tak i dnes najde čtenář některé shodné, opakující se rysy chování a jednání hlavních postav.

            Po smrti Ludvíka Jagellonského, který padl v bitvě u Moháče v roce 1526, vedené proti rozpínavé osmanské říši, byl v tomto roce českými stavy za nového krále zvolen Habsburk Ferdinand I. Začal okamžitě uskutečňovat myšlenku centralizace střední Evropy a oklešťovat práva českých stavů. A nejen jich. Cestou k ní byla i porážka českého městského stavu v roce 1547, jeho dosavadních svobod a práv. Odplatou za to, že se proti němu postavily. Pomocníky při jejím uskutečňování se stala (jak jinak v historii tohoto národa) i část české šlechty. Ferdinand II. se po roce 1620, po Bílé Hoře krutě vypořádal se svými odpůrci, stavovskými protestantskými představiteli odporu, stejně lhostejnými vůči sociálnímu postavení svých nevolníků jako on. V Obnoveném zřízení zemském z roku 1627 přibyl k dosavadním stavům, tj. panskému, rytířskému a městskému i nový stav duchovních,  složený jen z katolíků. Článkem A. 23 bylo prohlášeno, že v Čechách nebude uznáno jiné náboženství, než katolické. Ve stejném roce vydal císařský mandát, (v den svátku sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova, k jeho cti a slávě), v němž se nařizuje pánům a rytířům, kteří nechtějí přestoupit k víře katolické, aby do šesti měsíců opustili české království. Děti těch, kteří nechtěli přestoupit, měly jim být odebrány a dány na vychování katolíkům: „Kdo je nepřítelem Tovaryšstva Ježíšova, ten je nepřítelem i naším!“ – zněla jeho řeč. Nechal si schválit dědičnost panovnické moci Habsburků a němčinu zrovnoprávnil s češtinou. Na císařském dvoře, přestěhovaném z Prahy do Vídně se hovořilo již jen německy. Po porážce izolované šlechtické opozice se na jejich zkonfiskované majetky vrhla katolická šlechta pomalu celé Evropy. Bodejť by ne – vždyť je od vítěze, českého krále a císaře Ferdinanda II. získala za babku! I naši Valdštejnové, Slavatové, Martinicové a jiní čeští šlechtici podporující Habsburky se činili, seč mohli. Dodnes stojí v Praze jejich reprezentační paláce a na venkově obdivovaná zámecká sídla, hojně dnes našimi občany navštěvovaná, vybavená vrcholnými uměleckými předměty své doby. Koho z nich zajímá, že byla vystavěna z krve a potu nevolníků! Lidská mysl snadno zapomíná … Ale s příchodem evropské cizí šlechty a v souladu s myšlenkami tridentského koncilu vznikalo na objednávku šlechty a církve i množství děl barokní církevní a světské hudby, včetně vzniku opery, výtvarného umění, architektury a barokního lidového umění. A byli to i tehdejší čeští umělci, kteří svými díly evropskou duchovní kulturu obohatili.

            I další císař, Karel VI., otec Marie Terezie se tužil. I za něj nadále trvaly kruté tresty za kacířství a pokračovala emigrace Jednoty bratrské, Luteránů, Novokřtěnců a jiných náboženských vyznání do ciziny, zejména sousedního Pruska a Horních Uher – Slovenska. Aby umožnil nástup své dcery na trůn, nechal si schválit tzv. pragmatickou sankci. Marie Terezie po svém korunování za českou královnu nařídila, aby Koruna svatováclavská, tento symbol státnosti a samostatnosti národa, byla odvezena do Vídně. Cílem její školské reformy byla především snaha dohnat zpoždění vůči protestantským zemím, způsobené dogmatičností výchovy, nacházející se v rukou katolické církve: „Svoboda“, povzdychla si, „hle, slovo, jež naše osvícené století postavilo na místo náboženství!“ Zrušení jezuitského řádu papežem Klementem IV. v roce 1773 signalizovalo, že je konec jeho monopolu na vzdělání i konec jeho dosavadního ekonomického postavení v celé habsburské říši i v zámoří.

            S nástupem Josefa II. na císařský trůn (1780 – 1790) vrcholí snaha Habsburků po utužení centralizace a germanizace naší země: „Dlužno způsobit štěstí národů, třeba i proti vůli jejich!“ – říkával s oblibou, ovlivněn učením francouzských encyklopedistů, zejména Voltaira a ekonomickými úspěchy sousedního Pruska. Jako úřední jazyk byla zavedena němčina. To, co např. proběhlo ve Francii, Anglii a jiných zemích daleko dříve – sjednocení jazyka, se snažil direktivně ve své mnohonárodnostní říši uskutečnit shora. Na středních a vysokých školách se vyučovalo jen německy. Je možné se divit, že i naše první a ještě částečně i druhá generace našich obrozenců vydávala svá díla v němčině, jako např. i František Palacký své Dějiny národu českého? Proto i za Josefa II. ta drastická opatření vůči katolické církvi – rušení klášterů, řádů, konfiskace jejich majetku, zákaz činnosti různých katolických spolků, poutí s procesími, Božího Těla, Vzkříšení, atd. Do rukou státu  byla církví předána správa nemocnic, chudobinců a škol a z majetku zkonfiskovaného majetku vytvořen peněžní náboženský fond, určený k charitativním účelům a výchově kněží, směřující k větší náboženské toleranci. Proto i ten vydaný Toleranční patent z roku 1781 a zrušení nevolnictví, bránící rozvoji hospodářství. Fysiokratizmus jako doposud platná ekonomická teorie, podle níž byla hlavním bohatstvím státu půda a merkantilizmus se již jevily jako překonané. V Anglii byl v roce 1765 vynalezen parní stroj, ohlašující nástup nové doby – doby první průmyslové revoluce. Změnila celý svět.

            Jistě – jak dnes někteří naši historici zdůrazňují, nutnost přísné centralizace habsburské říše byla zdůvodňována nebezpečím, hrozícím evropským zemím ze strany osmanské říše, která po dobytí Konstantinopole v roce 1453 začala ohrožovat Balkán a tlačit se směrem západním, k centru habsburské moci – Vídni. Po jejich porážce u Vídně v roce 1683 nastává jejich postupný ústup z Evropy. Ale Velká francouzská revoluce a nástup Napoleona Bonaparta na trůn vedla ještě i za císaře Františka I. k utužení centralizace habsburské říše (1768 – 1835) a k tuhé státní cenzuře. Král uherský a český, císař rakouský a jako František II. poslední císař Svaté říše římské národa německého své politické krédo jasně vyjádřil na setkání s profesory lublaňského lycea: „Držte se starého, neboť to je dobré a naši předkové se přitom dobře měli; proč ne my? Nyní panují nové ideje, které nemohu schvalovat a nikdy jich neschválím! Vzdalujte se jich a přidržujte se protivného; neboť já nepotřebuji učenců, nýbrž dobrých občanů. Vaším posláním je vzdělávat k tomu účelu mládež. Kdo mně slouží, musí učit, co nařizuji. Kdo to neumí nebo přichází s novými ideami, ten může jít, nebo já jej odstraním“. Ty nové ideje Herdera, francouzských encyklopedistů, včetně romantiků! Hlásaly nejen konec stavovské feudální společnosti, posvěcené samotným křesťanským Bohem a církví, ale i nástup k moci nové třídy – buržoazie, vlastnící kapitál. Nastupovalo božstvo liberální: John Locke (1632 – 1704) se svou teorií společenské smlouvy, podle níž stát vzniká na základě svobodné vůle a souhlasu většiny, Adam Smith (1723 – 1790) se svou teorií neviditelné ruky trhu, jak ji interpretoval ve svém díle „Bohatství národů“, J. J. Rousseau se svou teorií společenské smlouvy s lidem jako suverénem moci. Pak přišla Velká francouzská revoluce se svými hesly Svoboda – Rovnost – Bratrství. Ale nová nastupující třída vlastníků nashromážděného kapitálu zároveň zplodila proletariát, vhánějící do jeho oběhu svou živou krev – námezdní pracovní sílu. Jeho zastánci a proroky se stali Karel Marx a Bedřich Engels. Svým „Manifestem komunistické strany“, vyhlášeným v roce 1848 poplašili všechny tehdejší vládce Evropy: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy – papež i car …“

                                    ++++++++++++++++++++++++

Co se pak dále po pádu Rakousko – Uherska v průběhu našich dějin změnilo, byla především jen změna názvu velmocí různých světových stran, kterým jsme ve své vnitřní i zahraniční politice více či méně podléhali. Po vzniku 1. republiky to byla zejména Francie, po jejím zániku nacistické Německo, pak Sovětský svaz, nyní zase Amerika a Evropská unie. S těmito změnami se zároveň měnila i ideologická hesla a tzv. priority. To podle toho, která ideologie nám momentálně víceméně otevřeně či skrytěji vládne. Dnes je to zejména ideologie neoliberalizmu a katolicizmu.

Dvě tendence přístupu k naší historiografii

Dnes při výkladu našich dějin stojí proti sobě dvě tendence. Jedna – v myslích lidí hluboce zakořeněná, setrvává i nadále na interpretaci našich dějin v duchu Palackého, Havlíčka, Denise, Masaryka s jeho teorií humanizmu, zdůrazňující duchovní kontinuitu našich dějin a naše dějinné stýkání a potýkání s našimi silnějšími germánskými sousedy a snahou po jeho vymanění. Druhá, upozorňující na její přílišné romantizující tendence a nedostatek zdůrazňování vlivu širších evropských souvislostí na naše dějiny, začínající již historikem Josefem Pekařem (1870 – 1937) a jeho následovníky, popírajících Masarykovu teorii o smyslu českých dějin a jejich kontinuitě.

Vlastně to již začalo kritikou díla Arnošta Denise, vyvolanou nástupem nového evropského myšlenkového proudu – pozitivizmu. August Comte, francouzský filozof (1796 – 1857) ve svém díle odmítal spekulativní způsob myšlení, vliv romantizmu a emocí na zpracování dějin. Podle něj po etapě myšlení náboženského a metafyzického nastoupí myšlení vědecké; sociologie, opírající se o zkušenost, popis a třídění faktů. Ta bude při výkladu dějin kritická a nedůvěřivá ke všem filozofickým a romantizujícím spekulacím. Arnošt Denis jeho teorii odmítal: „Co do klidné lhostejnosti, kterou jistá škola chce požadovat od historiků; nevěřím v ni a nikdy jsem se s ní nesetkal. Mezi katany a mučedníky, mezi tyrany a oběťmi není mně možno, abych zůstal nestranný; nenávidím útisku ve všech jeho formách, věřím ve vítězství spravedlnosti, a proto je mi věc česká drahá …“ píše ve své předmluvě knihy „Čechy po Bílé Hoře“. „Nepsal jsem ani bez lásky, ani bez hněvu“, píše zase jinde při obhajobě svého přístupu k sepsání českých dějin. Jeho dílo navazuje na Palackého „Dějiny národu českého“. Kde tento končí, tam on pokračuje. Francouz, léta se připravující na sepsání české historie. V překladu dr. Jindřicha Vančury vytvořil dílo, které se důstojně řadí vedle Františka Palackého, se kterým se ještě osobně setkal. Přítel T. G. Masaryka a Rostislava Štefánika. Ve Francii se aktivně zapojil do jejich osvobozeneckého díla a po vzniku 1. republiky do francouzsko – české spolupráce. Byl z těch autorů, který ve svém díle otevřeně kritizoval sobecké zájmy našeho středověkého i novověkého panského a rytířského stavu a jeho úzké spolupráce s katolickou církví, kteří před nevšímavostí k bídě svých nevolníků, robotnímu útisku a potlačování českého jazyka dávali přednost spolupráci s absolutizmem habsburského vídeňského dvora.  Vždyť ještě brněnský biskup, svobodný pán ze Schrencků (1802 – 1849) neuměl vůbec česky, stejně jako brněnský biskup hrabě Pavel Huyn, v době 1. světové války arcibiskup pražský (1868 – 1946), který okamžitě po vzniku naší samostatnosti v roce 1918 opustil území naší republiky a více se již do ní nevrátil.

 Jaké tedy to asi byly a jsou i dnes důvody toho, že se kolem díla Arnošta Denise chodí nevšímavě a nenajde se žádný vydavatel v době, ve které často vycházejí jen odvary toho, co již kdysi bylo napsáno? Snad proto, že ve svých podrobných Poznámkách jednotlivých kapitol podává svědectví o tom, k jakým koncům tehdy vedla tuhá centralizace shora osvíceným, absolutistickým panovníkem ve vztahu k problémům jednotlivých národních částí a k jakým koncům by mohla vést i dnes? Otázka tedy zní: Má interpretace našich českých dějin v duchu Palackého, Havlíčka, Denise Masaryka a dalších ještě své opodstatnění, nebo je již vývojem překonána? A v čem? Že dnes je již jiná doba, že jeviště světa je dnes jiné – demokratické, že se na něm již pohybují osoby demokratického smýšlení, které si pro nás přejí jen dobré? Vždyť to samé o sobě tvrdily již kdysi dávno i habsburští králové a císařové.

Zbavte lid (dnes se často raději neutrálně říká veřejnost) pravdivé výpovědi těchto historiků o událostech českých dějin, ve kterých chybělo tak málo, aby přestal v tomto středoevropském prostoru tento národ existovat a zachoval se jen díky několika obrozencům a tehdy ještě mlčícího nevolného lidu, hovořícího mezi sebou česky a opravdu dosáhnete toho, že z něj uděláte jen stroj na reprodukci svých hmotných statků a mlčící, nevšímavou většinu ke svému vlastnímu osudu. Zbavte jej českých snů a vyprávění o těch, kteří – jako např. Jan Hus, Jeroným Pražský, Jan Starší z Žerotína, Jan Amos Komenský a tisíce jiných věřících Jednoty bratrské, jinak věřících v Boha než katolíci odešli raději pro své náboženské přesvědčení do ciziny, než aby se podřídili Habsburkům, a dosáhnete jen toho, že si nebudou vážit ani svých předků, ani vás. Zbavte jej ve jménu tzv. objektivní pravdy národních mýtů, pověstí a úcty k těm, kteří v době svého národního obrození udržovali vzpomínku na dávné časy Koruny české, jako byli např. Josef Dobrovský, Jungmann, Kollár, Palacký, Havlíček, ale i Tyl a mnozí další a co se stane? Tyto pověsti a mýty (včetně smyšlených Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského) se pro mnohé z nich staly zdroji inspirace a tvorby: Smetana, Dvořák, výtvarná generace Národního divadla, tvořící pod heslem „Národ sobě“, (včetně opožděného Alfonse Muchy s jeho Slovanskou epopejí), Sokolové, pěvecká sdružení, jako houby po dešti ve městech i na venkově vznikající dechové kapely, národní spolky, ochotnická divadla. Tisíce dobrovolnou prací vybudovaných českých škol ve vnitrozemí i v poněmčeném pohraničí, Národních a Lidových domů, Řemeslnických besed, Obecních domů, atd. Neboť jak si kdysi katolická církev vytvářela a i dnes si vytváří své nové svaté (ve sledované době např. sv. Jana Nepomuckého) tak i každý národ, každé hnutí má své svaté – vzory, příklady hodné následování. Mezi těmito vzory minulosti a lidmi přítomnosti neustále probíhá neviditelná, oboustranná myšlenková komunikace. Nejen racionální, ale především emocionální, bránící se instinktivně vůči těm, kteří chtějí ve jménu pokroku, volného pohybu kapitálu, zboží, lidí a služeb svou národní minulost zlehčovat či zesměšňovat. Své svaté a proroky jako vzory svého žití mají i muslimové, buddhisté, konfucionisté, židé a jiná náboženská vyznání. Bohužel – každé z nich si zároveň vytvářelo i své nepřátele. Světlo a stín, mír a věčné války (právě ve jménu různých ideálů) jsou od sebe neodlučitelné. Ale proč ještě dnes ve jménu svobody a demokracie řešit duchovní a hmotné rozdíly mezi zeměmi obsazováním jejich území, vykořisťováním jejich surovinových zdrojů či veřejným skupováním nejlepších mozků ekonomicky slabších zemí, jak se to v naší euroamerické civilizaci běžně děje?

V náruč spějte miliony?

Schillerova myšlenka, vyjádřená v jeho Ódě na radost, zhudebněná i v části 9. Beethovenovy symfonie zůstala zatím jen v říši snů. Místo jeho ideje sbratření hrají ve světě stále prim velmoci se svými politickými, ekonomickými a mocenskými zájmy. V tomto smyslu se ukazuje, že lidstvo se z historie poučit nedokáže. S jakým optimistickým očekáváním jsme vstupovali do Evropské unie a dnes? Současný stav je možné spíše přirovnávat k onomu známému romantickému rozporu mezi snem a skutečností. Má své dvě hluboké příčiny: jednou z nich je zbrklá a nerozumná snaha současných vládnoucích představitelů této instituce po příliš rychlé centralizaci, směřující k federalizaci, bez ohledu na množství rozličných zájmů národních států. Jejich překonání – stejně jako kdysi si vyžaduje svůj čas, trpělivost a velkou citlivost. V zájmu koho se dnes tento proces uměle urychluje, komu slouží? Druhá příčina současné krize EU je vyvolaná masovým exodem uprchlíků různých zemí, postižených válkou, ale i (a to především) tzv. ekonomických uprchlíků, utíkajících z chudých zemí do ekonomicky nejvyspělejších zemí Evropy. Mimo jiné i do dříve poraženého nacistického Německa ve 2. světové válce a nyní znovu nejsilnější evropské velmoci. Země, považované pro uprchlíky z hlediska výše vyplácených sociálních dávek za zemi zaslíbenou. Rostoucí nedůvěra některých národních států vůči současnému vedení EU při řešení této krize nahrává růstu populistických stran a hnutí v jednotlivých zemích, jak ukazují i výsledky prezidentských voleb v Rakousku. A nejen tam. Tento varující signál nelze přece označovat jako neopodstatněný strach – xenofobii širokých evropských vrstev lidí z neznámého, jak jej někteří falešní humanisté prezentují. Je to především podcenění varujících hlasů vlastních občanů, k čemu povede vzájemný střet rozdílných kultur. Nositeli tohoto podcenění je určitá část liberální inteligence, spjatá svou služebností s vládnoucími finančními kruhy světa, podceňujícími životaschopnost nacionalizmů  a přeceňující možnosti multikulturalizmu.  Tuto nedůvěru k současnému vedení EU prohlubuje i tzv. dvojí metr při posuzování otázek národních zájmů. Anglie si vynutila pod hrozbou opuštění EU respektování svých vlastních národních zájmů, malé národy na to nárok nemají. Odmítají přitom recept paní Merkelové na řešení této krize, navrhují jiný a pokles její popularity nezastaví ani veřejná podpora amerického prezidenta Obamy, zdůvodňovaná potřebou euroamerické jednoty. „Řešení leží v postižených regionech. Neleží v Evropě. Evropa se nemůže stát novým domovem pro miliony lidí v nouzi z celého světa“, napsal na její adresu bývalý německý kancléř Helmut Kohl, příslušník stejné poltické strany. Lidé v této věci nechápou ani slova jinak velmi váženého papeže Františka, prosícího uprchlíky, aby Evropě odpustili, že uzavírá před nimi své hranice. Platí to snad i pro ty ekonomické uprchlíky? – ptají se.

Kdo je tedy vinen?

V současné době jsme svědky stále většího vměšování naší katolické církve do politiky. To za podmínek známého silného, skrytého odporu mlčící většiny tohoto národa vůči způsobu restituce církevního majetku. Vyřeší to snad neustálé svalování zodpovědnosti za současný morálně politický stav naší země jen na komunisty, jak to dnes činí naši někteří pravicoví politici a společně s nimi i někteří biskupové naší římskokatolické církve? Např. bývalý biskup plzeňské diecéze pan Radkovský ve svém rozhovoru, uveřejněném v tisku, v očividné snaze nalézt viníka tohoto stavu naší dnešní společnosti píše: „Vnímám jedno, a nejsou to jen Češi, je to celá východní Evropa postkomunistická. Všimněte si, jak se komunismus a ateismus na lidech podepsaly. Komunismus v lidech vypěstoval sobectví a to je v nich pořád … Říkali jsme si, že sedmadvacet let po pádu komunismu jsme z toho venku. Nejsme, jak je vidět …“. A v další části svého rozhovoru pokračuje: „Hodnoty, které shrnuje Desatero, jsou samozřejmě starší než křesťanství, máme je společné s judaismem, ale je to něco, co tento svět dlouho drželo, a dokud se to dodržovalo, bylo dobře. Jakmile se to pustí pryč, máme problémy …“. (LN., Názory, 24. 3. 2016.)

Ach – ty dnes neustále omílané duchovní hodnoty naší euroamerické civilizace, nikdy v praxi neuskutečněné a popírané v dějinách lidstva nepřetržitými válkami s miliony mrtvých lidí různých náboženských vyznání, kteří je přitom nikdy nevyvolali! Ale ty problémy lidstva, ten boj dobra se zlem, to sobectví v nich existovaly přece již od vzniku lidstva, jak ukazuje např. Epos o Gilgamešovi, starý kolem čtyř tisíc let a později jej popisuje i Starý i Nový zákon. Nehledě již na protinábožensky zaměřené encyklopedisty 18. století, později Feuerbacha, Marxe a jiné, včetně Koperníka a jiné vědce 17. a 18. století, nahrazující starý Ptolemaiův geocentrický názor na svět názorem Koperníkovým, heliocentrickým či učení Darwinovo. Vždyť t byl přece přijatý ofenzivní program tridentského koncilu (1545 – 1563), který schválil násilný postup katolické církve vůči uhasínajícímu zbytku husitství u nás a na rychle se šířící Lutherovo, Kalvínovo, Zwingliho a jiná náboženská učení v Německu i jiných zemích. A Tovaryšstvo Ježíšovo, tehdy právě založené Ignácem z Loyoly, (1526) nejdůsledněji ze všech tehdejších církevních řádů tento ofenzivní tridentský program vůči všem tzv. nevěrcům a kacířům – heretikům plnilo. I pomocí něj se podařilo římskokatolické církvi během staletí vybudovat tak vysoce centralizovanou organizaci, že je jí již dnes samotné na obtíž a sám papež František ji vyzývá k postupné decentralizaci. Jestliže tedy papež Jan Pavel II. vyjádřil lítost nad zbytečnou smrtí upáleného Jana Husa, měla by tuto lítost katolická církev ještě doplnit lítostí nad svou politikou po době tridentského koncilu, nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526, nad svou politikou po Bílé Hoře a v průběhu třicetileté války (1618 – 1648). Lze se divit, že se pak tento národ na základě svých vlastních zkušeností stal ateistickým? (Pan Halík je ovšem přesvědčen, že není, že mnozí naši občané jsou věřícími, aniž si to často uvědomují. No, vida!). Ani za vlády komunistů tomu nebylo jinak s těmi, kteří věřili v něco jiného, než křesťanského Boha. Ale v tom obviňování komunistů za všechno špatné již nejsou sami – dnes jim zdatně konkuruje i prezident Miloš Zeman – podle neoliberálů i konzervativců další z vážných narušitelů naší cesty ke šťastné kapitalistické budoucnosti pod vedením duchovních hodnot naší euroamerické civilizace. Kdy přibude další viník, zodpovědný za narůstající nespokojenost lidí s politikou našich stávajících politických stran, reprezentujících demokracii u nás? Budou to snad naši samotní nevzdělaní občané – voliči, kteří ve své zaostalosti nechápou ušlechtilé záměry některých našich intelektuálů, mylně se domnívajících již od dob Platóna, že jedině oni jsou oprávněni (v duchu elitářství) vést společnost? Ale dnes již nežijeme ani v otrokářské společnosti, ani ve feudalizmu. To se odráží i v dramaturgii naší veřejnoprávní televize, v níž ponejvíce vystupují obhájci tohoto neuspokojivého stavu. Lidé se ptají, jak se mohli stát z mnoha novinářů, těchto rádoby hlídačů demokracie jen hlídací psi velkého kapitálu? Nebo snad to má rovněž na svědomí ten demagog Miloš Zeman, který to s lidmi umí, a proto je nutné zabránit všemi prostředky tomu, aby se stal i podruhé prezidentem?  

 Pana Radkovského rovněž v jeho odpovědích na otázky redaktora trápí, že stále méně lidí chodí do kostela na liturgii a předkládá recept, jak to změnit: „Je jasné, že pro tyhle lidi chození na bohoslužby není, nejsou na to zvyklí. Musíme jim nabízet to, co jsou schopni přijmout. Třeba koncerty nebo pašijové hry. Tam přijdou, na liturgii ne“. Jistě ví, o čem mluví. Přesně stejnou rekatolizační metodu v barokní minulosti používalo i Tovaryšstvo Ježíšovo. V pořádáních různých veřejných divadelních představení s náboženskou tématikou, jako byly např. pašijové hry, vánoční a velikonoční hry, v nichž jako herci nejprve vystupovali samotní studující koleje tohoto řádu. Tato veřejná představení byla záměrně využívána k jitření emocí a rozněcování náboženské obrazotvornosti lidí, popisující ukřižování Krista, s množstvím zázračných zjevení Panny Marie, obvykle ve volné přírodě a pak výrobou jejích zázračných obrazů s korunou na hlavě, udělovanou v barokní době samotným papežem, jako byla např. Panna Marie Svatohorská v roce 1732 a předtím již mnoho jiných. V ovzduší hrůz třicetileté války a jejích následků bezprávní nevolníci snadno uvěřili v pomoc poslední instance – Boha a nadpozemských svatých. Co jim zbývalo? Z myslí lidí se jim podařilo téměř dokonale vymazat vzpomínku na dobu husitství i s jejím programem kompaktát, ve kterých se mimo jiné žádalo, „aby přestalo světské panování kněží“. Nastoupil jiný svatý – Jan Nepomucký. A právě tento rozpor mezi slovy a činy, mezi láskou, úctou a pomocí chudým, které hlásají křesťanská evangelia i současný papež František a na druhé straně přílišnou snahou naší katolické církve po získání světského majetku a tím i světské moci je dnes to, co mnoha lidem vadí. Je to snad jen obyčejná lidská závist? Ale na jejich návrat zpět do lůna katolické církve nebude již asi stačit – jako tomu bylo ve středověku i v baroku – volba vhodné taktiky, podobné té Tovaryšstvu Ježíšovu. Již proto, že priority bytí dnešního člověka a jeho prostředky komunikace jsou jiné. (Bohužel, nebo bohudík?)

Jsou snad všechna ta minulá i současná nedorozumění mezi katolickou církví, občanem a současnou vedoucí garniturou Evropské unie důvodem k opuštění tohoto nadnárodního evropského svazku, jak nám to doporučují někteří odpůrci evropské integrace? Celá naše historie nám potvrzuje, že by to byla pro náš národ špatná rada, zejména po jeho konkrétní zkušenosti se všemi bývalými i současnými direktivními, vysoce centralizovanými systémy, nazývanými dnes totalitními. Tento národ nemá žádnou jinou šanci jak uchovat i do budoucna svou kulturu, než naše aktivní působení v Evropské unii. Mnohé se nám na ní nemusí líbit, ale jiné cesty není.