Mesiáši a jejich věřící

„Dějiny se neopakují, ale vidíme, že vztah k mesiášům se opakuje už tisíc let. Jakmile je jednou falešný odhalen, ať žije nový mesiáš!                         (Zbyněk Petrášek, „Pozor na mesiáše“, LN, Orientace, 7. 5. 2016)

Tak tedy – opakují se dějiny, nebo se neopakují? I když víme, kterého mesiáše má asi dnes novinář Petrášek na mysli, autora tohoto článku zajímají spíše příčiny vzniku a průběhu tohoto opakujícího se jevu mezi tím množstvím vznikajících a zanikajících mesiášů a jejich vyznavačů. Neboť hovoříme  - li o mesiáších, jejich protipólem jsou jejich věřící, uvádějící jejich myšlenky do života. Jinak by mesiášství nemělo smysl. Autor se tento vztah polarity mezi nimi snažil postihnout na svém blogu ve svém posledním článku pod nadpisem „A pak že se historie neopakuje! Zabývá se v něm obdobím nástupu dynastie Habsburků na český trůn v roce 1526, až do jejího zániku v roce 1918. Prohraná 1. světová válka pak znamenala nejen konec této staré habsburské říše, ale s jejím koncem zároveň i začátek vytváření nových spojeneckých bloků, tentokrát za účasti vítězných mocností. A přišli noví mesiáši, slibující ochranu malým národům. Jak to dopadlo, víme. Mnichov, okupace naší země nacistickým Německem, 2. světová válka, jeho porážka. Noví mesiáši – tentokrát z Východu, železná opona, rozpad Sovětského svazu, nástup Ameriky jako nejsilnější mocnosti světa a zároveň s ní i opojná myšlenka o neporazitelnosti liberalizmu. Fukuyama a další noví mesiáši. Ale nic netrvá věčně, ani láska …!. Je to vyčerpávající a únavné, sledovat to neustálé střídání starých a nových mesiášů a s nimi i jejich věřících, s takovou zdánlivou lehkostí střídající dresy s emblémem starých za dresy nové s emblémem novým.

Věru, že stávající evropské mesiáše se svou vládnoucí garniturou ani ve snu nenapadlo, že jim budou tak brzy dýchat na záda mesiáši noví se zástupy svých věřících, jak ukazují i výsledky současných voleb v celé Evropské unii. Jako kdyby kdysi tak ještě nedávno posvátná a nedotknutelná hesla, jako Svoboda, Demokracie, Lidská práva, Volný pohyb kapitálu, zboží, lidí přestávaly na věřící působit, jako kdyby se Evropa znovu šikovala (pokolikáté ve své pohnuté historii?) ve svém odporu proti uspěchané centralizaci Evropské unie na straně jedné a její nerozhodnosti v řešení zásadních otázek evropského civilizačního střetu s jinými kulturními okruhy na straně druhé.

Kdo má tedy pravdu?

Recepty příznivců na uzdravení nynějšího nemocného evropského demokratického organizmu jsou různé. Někdy mají podobu i právní. Mezi ně můžeme zařadit např. článek ústavního právníka Jiřího Přibáně pod nadpisem „… a jejich ústava bude oligarchická“: V něm varuje: „Hranice mezi ekonomickým vlivem a politickou mocí byly vždy pohyblivé, ale v okamžiku, kdy na ně rezignujeme, zbortí se samotná instituce demokratického státu“. A na závěr: „Ústavně demokratický stát je však organizace, jejíž složitá struktura má zabránit nejen bohatým, ale jakékoli jiné skupině, aby si zcela neuzurpovala politickou moc“. (LN., Orientace, 7. 5. 2016.) Svatá pravda – ale co s ní v dnešní době, kdy jsou sice evropské ústavy demokratické, ale skutečná moc – byť skrytá na pozadí hesel o svobodě a demokracii je již dávno v rukou oligarchů? K čemu je Aristotelovo varování před oligarchickou ústavou, staré více než dva tisíce let, když se jím nikdo neřídí? Že je tomu opravdu tak, stačí   připomenout příčiny finanční a ekonomické krize v roce 2008. Kde vznikla a kdo ji způsobil. Jistě to nebyl americký řadový občan. A mnozí pamětníci roku 1989 i vědí, jakým způsobem u nás v průběhu velké privatizace vznikla nová mocenská struktura, doprovázená (doslova přes noc) i vznikem nových milionářů a miliardářů, se svým propojením na politiku. Že původ jejich bohatství je v mnoha případech nejasný, jak dnes dokonce v případě pana Babiše účelově tvrdí i ODS při zahájení své předvolební kampaně? Proč to netvrdila již v minulosti, kdy byla léta u moci? Na které straně je tedy chyba?  Na starých mesiáších a jejich mocenské struktuře, která to dovolila či na jejich věřících, kteří je volili? Rozpor mezi slovy a činy – to byl i hlavní důvod, proč jich pak většina z nich ODS opustila. A jistě se po právu tak stane i jiným politickým stranám, které se zpronevěří svým předvolebním slibům. Proto i Zdeněk Petrášek ve svém článku varuje – Pozor na mesiáše! Ale nepřichází to varování již trochu pozdě? Ryba přece odjakživa smrdí od hlavy a ne od ocasu! A to i v rámci existence demokratického systému.

Jak nás historie poučila, staří mesiáši se nikdy dobrovolně své získané moci nevzdávají. Zakopáni ve svých mocenských pozicích, používají všechny prostředky k jejímu udržení. Nejen represivní, ale i ideologické. Proto i dnes – nikoli náhodou, u nás znovu vychází „Psychologie davu“ G. Le Bona (1841 – 1931), hledající odpověď na příčiny vzniku davu a jeho chování v krizových situacích. Vždyť mnozí mají ještě před očima nespočetné fašistické davy na prostranstvích pod širým nebem, vzdávajících se vztyčenými pravicemi hold Hitlerovi – silné osobnosti, po které se zase začíná volat i dnes. Část naší inteligence znovu oprášila i starou teorii elit, rozdělující společnost na vládnoucí a ovládané, s jejím koloběhem elit jako teorii přirozenou, neměnnou a věčnou. Platónský ideál státního zřízení ve kterém vládnou mudrci, dnes znovu vystrkuje růžky …. Ale nevynechá se ani sebemenší příležitost k získání důvěry lidí, včetně fotbalových fanoušků – voličů. Je až komické, jak se například v našich médiích podbízivě omílá již čtyřicet let starý Panenkův vítězný gól na mistrovství Evropy z  roku 1976 a nikomu to není trapné.  Je to snad i proto, aby se odvrátila pozornost od neutěšeného stavu celé naší kopané? Nebo snad od skandálu představitelů Světové fotbalové federace, obviněných z korupce? Již dávno se ve světě celý profesionální sport proměnil v obyčejné finanční čachry i bez jakékoli oligarchické ústavy. Vzájemná provázanost politiky se všemi obory lidské činnosti tam, kde jde o velké peníze, je dnes všeobecná. Je v silách nějakého nového mesiáše odstranit tuto největší slabinu současné demokracie?

Světové sociální sítě se svým svobodným šířením informací zkomplikovaly život všem vládnoucím ideologiím, neboť internet a myšlenky neznají hranice. Pravda i lež jsou v nich konfrontovány za účasti daleko většího počtu účastníků rozdílné vzdělanostní úrovně. Neomezená či omezená svoboda slova? To je pro každou vládnoucí moc otázka! Nejen v Evropě, ale i v Rusku. Z tohoto hlediska můžeme chápat i dnešní snahu některých našich představitelů moci po vytvoření zvláštní skupiny odborníků – specialistů, zaměřené ve svém působení proti ruské propagandě, ovlivňující vědomí našich lidí. O její účinnosti ale lze pochybovat. Nikoli proto, že by ruská propaganda u nás nepůsobila, ale proto, že mnoho lidí u nás, zejména na sociálních sítích nevěří (navzdory našim bolestným zkušenostem s okupací naší země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968), že nás dnes Rusko ohrožuje a je náš společný euroamerický nepřítel. Všímají si úlohy NATO v posilování účasti armády v Evropě, Pobaltí, Polsku,  Rumunsku, s jeho vybudováním amerického protiraketového štítu na hranici s Ruskem. Není prý (podle naší i americké propagandy) preventivně namířen proti němu, ale na některé země Středního východu. Nezanedbatelná část veřejnosti považuje toto tvrzení za nevěrohodné a s obavami sleduje pod tlakem USA rostoucí vyzbrojování evropských zemí NATO a stále zřetelnější označování Ruska jako nepřítele číslo jedna. Více než rozpačité se u nás ukázaly i výsledky výzkumu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně na téma vlivu ruské propagandy, prezentované v ČT 24 dne 13. 6. 2014. Navzdory sugestivním otázkám televizního moderátora kladeným výzkumnému týmu, kýžené odpovědi se nedočkal.    

Čas jako nepodplatitelný soudce

A jak je to tedy s tou druhou stranou polarity, těmi dříve věřícími, kteří starým mesiášům věřit přestali? Tato ztráta víry u člověka probíhá (podle sociologa Zygmunda Baumana) v dnešním  tzv. tekutém čase, souvisejícím s nástupem ekonomické globalizace, rozkolísáním a ztrátou jeho tradičních duchovních hodnot. Všechno je nejisté. Jaký je důsledek pro politické chování? K dnešním různým mocenským politickým hrátkám, heslům či kampaním politických stran se člověk stal do značné míry imunním. Často zklamán, ztratil důvěru ve sliby politiků a politiku vůbec. Nejen ten ve všech politických systémech lhostejný volič, tvořící vždy podstatnou část společnosti, ale i ten doposud věřící nějakému ideálu. Má s nimi své konkrétní zkušenosti. Například vidí, s jakými výsledky se u nás setkala již více než dvě desetiletí trvající masivní protikomunistická kampaň, vedená všemi informačními zdroji, které má vládnoucí moc k dispozici, včetně vzniku Ústavu pro boj s totalitními režimy. A výsledek?  I nadále si KSČM ve výsledcích voleb celá léta zachovává stabilní pozici, zatímco ve stejném čase vzniklo a zaniklo mnoho demokratických politických stran a hnutí, nebo se ty dříve vedoucí propadly hluboko pod volební výsledky komunistů.  O čem to svědčí? Kde se stala chyba? Mnozí lidé zjistili, že sotva odešla do věčných lovišť prázdná, bezobsažná komunistická hesla, jako bylo např. „Západočeský kraj, pevná hráz socialismu a míru“, vznikla po roce 1989 stejně bezobsažná hesla jiná. A navíc – do společnosti vtrhla agresivní, všudypřítomná a do nemožnosti opakovaná reklama, útočící nejen na kapsu anonymního spotřebitele, ale v průběhu přerušovaných vysílání především na jeho psychiku. Byznys je byznys! „Co je české, to je hezké“, či „Nakupujte hezky česky!“ V tomto duchu se ve všech médiích hlásají podobné nesmysly, jejichž původ vzniku je u nás spojen se začátkem 20. století, s jinou společenskoekonomickou situací u nás. Je to o to pikantnější, že pojem vlastenectví (a co se pod ním skrývá) je v naší společnosti ve jménu boje proti nacionalizmu pod hesly globalizace, evropské centralizace a kosmopolitizmu zatlačen na okraj zájmu.  Že se to většině lidí nelíbí? Pak nastupují noví mesiáši. Jedni slibují radikální vyřešení všech jejích nedostatků, jiní dokonce požadují návrat k Marxovi a vybudování socialismu s lidskou tváří, jak bylo hlásáno i na nedávném sjezdu německých mladých Die Linken v Magdeburgu. (Vida – ta pražská inspirace z roku 1968!)

Poznámka na závěr: Jak vysvětlit na jedné straně očividný rozpor mezi rostoucí nespokojeností evropských občanů s nynějším stavem demokracie s jejími vadami na kráse a na straně druhé touhou milionů lidí prchajících z válečných zón a z ekonomicky zaostalých zemí, riskujících i své životy, aby mohli žít – i přes tyto nedostatky evropských demokracií – v některých zemích Západu? Nechtějme na těchto uprchlících nemožné. Nemohou, ani nechtějí chápat, že dnešní dosažená hmotná životní úroveň evropského obyvatelstva je výslednicí dlouhého, často rozporuplného politického, ekonomického, sociálního a kulturního vývoje Evropy. Pud sebezáchovy, střídání strachu s nadějí a někdy i obyčejná lidská vychytralost toto poznání většina z nich odkládá až na pozdější dobu, až se jim podaří usídlit se ve vysněné zemi a případně do ní dostat další členy své rodiny. I takový je a bude vždy člověk, prchající „za lepším“. Ne každý jej nalezne. Připomeňme jen evropské vystěhovalectví do Ameriky.

Pomalu se u nás blíží krajské volby, politické strany a hnutí zase začínají své předvolební kampaně. Ale blíží se i letopočet s onou osudovou osmičkou v historii našeho národa. V roce 2018 se budou konat i prezidentské volby. Co nás asi čeká? Jací noví mesiáši a s jakými sliby se zase na naší politické scéně objeví?

.