Krize demokracie a co dále?

Ovšem "svoboda myšlení" je sama o sobě prázdná nádoba ... Svoboda sama o sobě je vymoženost, nikoliv hodnota; vše záleží na tom, čím se naplní. 

(Karel Čapek, O umění a kultuře, sv. 2, článek John Baquell, Dějiny svobody myšlení, s. 286 – 287.)

I u nás se dnes na vysoké obrátky roztočily lopatky turbíny, ženoucí vodu na mlýn dříve neurčité, nyní již otevřené protiruské a protiteroristické propagandy. Zejména po uveřejnění obecného, ničím konkrétně nedoloženého tvrzení naší BIS o zintenzivnění ruské desinformační a výzvědné služby na našem území, jejímž cílem je ideologické ovlivňování vědomí našeho obyvatelstva. Ostatně – nic nového pod sluncem. Každá velmoc – ať již jde o kteroukoli světovou stranu, se snaží všemi mocenskými a informačními prostředky o podvracení a narušování politické stability svého protivníka. Za Hitlera to byli židé a komunisté, za Reagana to byl Sovětský svaz jako říše zla, nyní je to nacionalistické, putinovské Rusko, které se rychle otřepalo z rozpadu Sovětského svazu a stále důrazněji se je snaží ve svých politických cílech následovat, včetně územní expanzivní politiky. Převzalo a nyní i rozvíjí starou tézi, podle níž je to Západ, který se již od vítězství bolševické revoluce v roce 1917 snaží o jeho politické a ekonomické rozvrácení. Vždyť to přece byli i ti naši legionáři v Rusku – argumentují – kteří dělali, co mohli, aby ve spolupráci s Francií, Anglií a bílými vojsky Děnikina, Kornilova, Wrangela a jiných carských generálů zlomili moc bolševiků, což se jim nakonec nepodařilo. Ale v rukou Masaryka a Štefánika to byla silná karta v jednání s představiteli vítězných mocností, zejména amerického prezidenta Wilsona, na němž především leželo rozhodnutí, zda bude Rakousko – Uhersko rozkouskováno na množství státečků či bude i nadále zachováno. Vznik 1. Československé republiky a dalších samostatných států střední Evropy ukázal, komu za tuto velmocemi schválenou samostatnost vděčíme. Ale na straně druhé – který rozumný člověk by dnes, po zkušenosti s „internacionální pomocí“ Sovětského svazu a členů Varšavské smlouvy v roce 1968 toužil po návratu do náruče jeho následovníka? A tu dnešní, před několika roky vzniklou politickou nedůvěru určité části naší společnosti ke Spojeným státům americkým? Posilují ji taková fakta, jako byla vojenská intervence do Afghánistánu, Iráku, tajné elektronické sledování evropských spojenců, včetně jejich nejvyšších ústavních činitelů, atd. Mnozí lidé docházejí k závěru, že jsou všechny velmoci vůči svým slabým spojencům stejné.

Rozpačitost – tak bychom asi dnes mohli charakterizovat současný stav mysli mnoha těch našich dnešních intelektuálů, kteří ve své touze po svobodě projevu v dobách komunistické vlády vítali radostně rok 1989 a nyní vidí, že svoboda a demokracie přináší zase jiné problémy, na které neznají odpovědi. Iluzi často vystřídala desiluze. Nedávno jsme vzpomínali osmdesátin našeho obdivovaného a uznávaného herce a spisovatele Jiřího Suchého. Ve svém televizním vystoupení 21. srpna tohoto roku pronesl k naší současné vnitropolitické situaci tato slova: „Doba je nelehká, nenechme se otrávit“. V té větě je všechno – střetnutí nedávné minulosti s přítomností, lítost nad tím, že i v naší dnešní společnosti zase vzrůstá sociální napětí. To, co dříve – zejména pro pražskou uměleckou inteligenci tvořilo pružinu jejich odporu vůči komunistické nesvobodě, kterou nejvíce pociťovala, ztratilo v nových podmínkách svou sílu. Proti komu nyní, když jsme svobodu nabyli, zaměřit svou kritiku? Nastoupilo rozkolísání a nerozhodnost. (Vzpomeňme jen onoho známého dávného výroku Václava Havla, který již dávno u nás zaznamenal tu „blbou náladu“.) Vztahy mezi některými pražskými intelektuály – včetně části akademické obce a mezi Hradem se nejvíce zostřovaly od posledních prezidentských voleb a diskusí mezi Schwarzenbergrem a Zemanem. Od té doby se nevynechá (za vydatného stranění naší veřejnoprávní televize) jediná příležitost k vzájemnému osočování, jak např. ukázaly i politické hádky kolem návštěvy tibetského dalajlámy u nás. U mnoha občanů pak vzniká názor, že této socioprofesionální skupině jde především jen o obranu jejích vlastních zájmů a jinak je starosti jiných sociálních skupin zase tak příliš nezajímají. Jako kdyby se od té doby vytratila ona dřívější pomyslná jednota naší inteligence s ostatními částmi společnosti, jako kdyby se tato ve jménu svobody a humanizmu uzavírala do sebe. V současnosti u nás dochází k hromadné generační směně a stará generace je nahrazována mladší – často s jinými názory. Ta stará často snáší svůj odchod z vysokých pozic těžce. Kterou tu rozhádanou stranu označí naši historikové v naší budoucnosti jako to biblické zrno a koho jako ty plevy?(1)

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Krize demokracie?

V jejím dosavadním vývoji nic nového. I dnes se ta „krize demokracie“ stále častěji i v naší společnosti ozývá. (2) Z velkého množství autorů, zabývajících se již v první polovině 20. století jejími příčinami a recepty k jejímu zmírnění či překonání si u nás připomeňme jen T. G. Masaryka, Karla Čapka a J. L. Fischera, zřetelně vystupujících z řady ostatních. Zajímá nás, zda ještě dnes existuje nějaká kontinuita mezi jejich dřívějšími a dnešními názory. Vždyť se ještě dnes mnozí na jejich jména odvolávají.

Když francouzští encyklopedisté 18. století postavili Rozum proti tehdejším dogmatům římskokatolické církve a feudální stavovské nerovnosti a jako odpověď na tento stav hlasitě zazněla ve Velké francouzské revoluci hesla o svobodě, rovnosti a bratrství, otevřela tím zároveň i cestu k nástupu první průmyslové revoluce. Dodnes heslo Svoboda individua a nedotknutelnost soukromého vlastnictví tvoří základ vyznání liberální teorie. Ale s rozvojem kapitalismu dochází zároveň i k růstu jím zplozeného dítěte – svobodné námezdné pracovní síly, která si ve jménu solidarity v boji proti svým zaměstnavatelům vytvořila i vlastní obhájce svých práv. Jeden z nich, Karel Marx dokonce předpověděl, že se proletariát stane hrobařem kapitalismu. Ale v tom se zmýlil.

I Masaryk jako politik cítil v této době potřebu zaujmout své stanovisko k tomuto sílícímu dělnickému hnutí a socialistickým teoriím s jeho heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Vyjádřil je svým sociálním krédem. (3) Podle něj by měla být hlavním duchovním zdrojem překonání krize demokracie křesťanská, protestantská etika. Již proto, že tato nebrání úsilí po obohacování jednotlivce prostřednictvím jeho usilovné, činorodé práce. Takový způsob obohacení není nic ani proti božímu přikázání, naopak, jeho ekonomická aktivita, vedoucí k jeho obohacení a tím i k obohacení celé společnosti je bohulibá. Vždyť právě před jeho očima v Americe probíhal – zejména na přelomu 19. a 20. století obrovský rozvoj vědy a techniky, sloužící jejímu ekonomickému rozvoji, sycený přistěhovalci, lacinou pracovní silou ze všech koutů světa. A význam protestantské etiky pro morální a ekonomický rozvoj západního světa v té době zevrubně popsal i rakouský sociolog Max Weber ve svém obsáhlém díle Protestantská etika a duch kapitalismu. (4) Ale na Masarykovo myšlení nemělo vliv jen to, co před jeho očima v západním světě probíhalo, ale byl to i Platón, Comte, Hume, Mills i vliv J. G. Herdera, německého filozofa a teologa se svou teorií pokroku, humanizmu pod tehdejším vlivem romantizmu. (5)

Zejména po svém sňatku s Američankou Charlottou Garrigue, se kterou se seznámil za jejích studiích v Lipsku a která pocházela z protestantské rodiny, viděl ten obrovský rozdíl mezi tehdejším americkým vývojem a mezi postavením našeho národa v habsburském císařství. Se svým často již planým vlastenčením, fangličkováním, písňovým sentimentalizmem, stěžováním si na naše malé poměry. O tom, jak jsme museli usilovně bojovat s naším odvěkým nepřítelem Němcem, atd. Masaryk tehdy vystupoval i proti našemu (jak to nazval) „upřílišněnému historicismu“. Ve své České otázce hledal ty správné vzory pro český národ v postavách našich dějin, jako byli Jan Hus, Petr Chelčický, Jednota bratrská, Komenský, Havlíček a v jejich životních osudech nacházel nejen humanitní ideály, ale i nepřetržitou historickou kontinuitu v životě našeho národa. V dlouholetém sporu o smysl českých dějin s ním ale nesouhlasil – právě v té otázce kontinuity našich dějin historik Josef Pekař a další. Podle Pekařova soudu má každá historická etapa svůj zvláštní, odlišný smysl a žádná kontinuita neexistuje. Ale Masaryk i nadále kladl takový důraz nejen na ni, ale i na mravní obrodu národa, která musí vést přes mravní obrodu jednotlivce. Tu podle něj nespasí žádná vnější kolektivistická teorie. Měl přitom především na mysli materialistickou teorii Marxe a Engelse. Mělo by to být uvědomělé převzetí osobní odpovědnosti každého občana za svůj život, naplněný drobnou, poctivou prací. Tím se nejlépe poslouží demokratickému státu. Zajímavý byl i Masarykův názor jako prezidenta republiky na trest smrti, se kterým nesouhlasil a uznával jej pouze ve výjimečných případech. Věřil, že bude jednou zrušen vyšší vzdělaností a mravností obyvatelstva.

Vítězství bolševické revoluce v Rusku a následná Leninova snaha po jejím přenesení i do dalších vyspělých zemí Evropy revolučním ustavením tzv. Republik rad se přes různé pokusy, uskutečněné v roce 1919 v Bavorsku, Maďarsku či v Prešově nenaplnila. O to více – nyní již prezidenta T. G. Masaryka mrzelo, že to bylo i jeho rodné město Hodonín, ve kterém se v roce 1920 uskutečnil tento násilný pokus o převrat, vedený radikálním křídlem sociální demokracie. (6) Ale i přes tuto porážku pokusů o uskutečnění bolševické revoluce i v zemích průmyslové Evropy došlo následně k zakládání evropských komunistických stran, u nás v roce 1921. Pro svůj radikální program byla u nás prvorepubliková KSČ, na rozdíl od jiných politických stran chápána jako strana nestátotvorná. To proto, že před svým založením musela nejprve přijmout tzv. 21 podmínek Kominterny sídlící v Moskvě, obsahující direktivy k její činnosti v boji proti buržoazním vládám. A sotva byla tato poválečná krize našeho demokratického státu překonána, objevila se již v roce 1925 jiná, tak podobná té dnešní. Její hlavní příčinou byla nespokojenost radikálů se způsobem uplatňování demokracie u nás. Jejím konkrétním projevem bylo pak založení politické strany Národní obce fašistické v roce 1925, vedené generálem Radolem Gajdou (pocházejícím z Kyjova), bývalým představitelem našich ruských legií, hrdinou bitvy u Zborova, později náčelníka generálního štábu. Tato jeho politická strana se inspirovala italským fašismem, silnou úlohou státu a korporativismem. Byla to otevřená politická výzva parlamentní demokracii, s jejími již tehdy navzájem se hašteřícími stranami, dávajícími přednost svým stranickým zájmům před zájmy celé společnosti a malou akceschopností řešit naléhavé sociální otázky obyvatelstva. Ale byly to i tři milionů Němců v našem pohraničí, nespokojených se svým poválečným začleněním do našeho státu a požadujícím větší práva. Naše demokracie musela rovněž čelit světové ekonomické krizi, která vypukla v Americe v roce 1929 a postihla nejen náš ekonomický, ale i celý sociální systém. Gajdova strana, tato strana „silné ruky“ nikdy nedosáhla větších politických úspěchů. Ale přetrvala až do doby Protektorátu, kdy splynula s kolaborantským Národním souručenstvím. (7)

Aby bylo umožněno pro občany nově vzniklého demokratického státu pochopení rozdílu mezi Rakousko – Uherským státem a státem demokratickým, byl již v roce 1919 přijat Zákon o kursech občanské výchovy a Zákon o obecních knihovnách. Smyslem Zákona o kursech občanské výchovy byla příprava občana k nově pojatému státoobčanství v demokratické republice. (8)

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Karel Čapek a doba

Masaryk, který kladl takový důraz na výchovu občana v duchu humanizmu a rozvíjení jeho mravnosti nebyl osamoceným ve svých názorech.. Rovněž Karel Čapek vycházel z jeho filozofické koncepce, i když jeho názoroví oponenti jej označovali za stoupence liberalizmu, pragmatizmu, humanizmu a relativizmu. Rovněž tak jako T. G. Masaryk i on odmítal jakoukoli filozofickou a sociologickou teorii, zavánějící kolektivizmem. Z toho důvodu i tehdejší učení francouzského sociologa Emila Durkheima (1858 – 1917), podle nějž je kolektivní vědomí nejvyšší formou duševního života a individuální vědomí je mu podřízené. (9) V řešení vztahu mezi individuálním a kolektivním, řídícím se předem danými východisky, ideami či ideologiemi, dával individuálnímu přednost. Karel Čapek rovněž odmítal Marxův „železný zákon dějin“, podle nějž se každá společnost řídí poznanými, předem danými a neměnnými zákony společenského vývoje. Ve svém známém článku Proč nejsem komunistou, dosud využívaném všemi obhájci liberální teorie toto učení odmítal. (10) Proto i tak trpěl těmi všemi nekonečnými vzájemnými politickými šarvátkami, probíhajícími v celém období 1. republiky a v době nástupu Hitlera k neomezené moci v roce 1933 podle jejich hesla „Ein Folk, ein Reich, ein Führer!“. Silně cítil blížící se nebezpečí této nacistické ideologie, ohrožující naši bezpečnost. To se pak v posledním období jeho života promítlo i do jeho dramatické tvorby, jako byly hry Bílá nemoc, Válka s mloky, či Matka. Vždyť již rok po nástupu Hitlera k moci museli příslušníci wehrmachtu ve jménu Boha přísahat svému Vůdci věrnost až do hrobu. Karel Čapek ve svém článku Zklamal nás rozum? varuje před lehkomyslností, s jakou se na toto nebezpečí pohlíží a opouští se zásady demokracie. (11) Své přesvědčení o úloze morálky v demokratické společnosti neztratil až do konce svého života, jak o tom svědčí i jeho poslední dopis ze dne 27. 12. 1938. (12)

Jak se po Mnichovu najednou ukázaly neúčinnými všechny řeči o humanitě, morálce a důvěře v naše západní spojence, se smlouvami o vzájemné pomoci v případě ohrožení republiky! Jako domeček z karet se zhroutily Masarykova a Čapkova důvěra v západní kulturu, jejich víra v rozum inteligentního člověka a lidský pokrok! Zvítězila vojenská síla, fanatizmus a ze strany západních spojenců ústupky Hitlerovi. Čapkova starší sestra Helena Koželuhová, bydlící v Brně, ve své knize Čapci očima rodiny píše na straně 139: „Politika není promlouvání k člověku, jak si myslel chudák Karel, ale k davu a jeho nejtemnějším pudům. Někdy je dav jen spojení vlastních slabostí, ale většinou závisti, nenávisti, chtivosti a zbabělosti, třeba jinak hodných lidí. Dav hledá hrdinu, totiž vůdce, který se nebojí a dávají se jím vést kamkoli, i tam, kam by sám nešel … Skončila doba optimismu a víry v člověka a pokrok … Lidstvo se neumoudřilo a neumoudří. Nastalo stěhování škatulí a lidí a hodnot …“ (13)

Autor tohoto článku ve své publikaci, nazvané Opovrhovaná a milovaná, s podtitulem Svár slovácké světské lidové písně, hudby a tance s dechovou hudbou a šlágrem v proměnách času – ohlas v obci Ratíškovice k této době píše: „Bylo rozhodnuto bez boje. A tak nám v roce 1938 nepomohly ani písničky Karla Hašlera, se kterými objížděl republiku a povzbuzoval ducha odporu, ani optimistické pochodové písně Karla Vacka, jako byla píseň U našich kasáren, Bříza zelená, bříza bílá a další, zpívané vojáky, pochodujícími do vybudovaných pohraničních pevnůstek, aby bránili svou vlast. Nemohli – jako již tak často v naší historii. Slabší před zájmy silnějších neměli šanci. Bližší košile než kabát! Podstatná část národa na rozdíl od té menšiny, která organizovala odboj a byla za to posílána do koncentračních táborů, popravována, nebo prchala do zahraničí, aby v cizích armádách bránila svou vlast, zůstala doma, aby v klidu přežila. Dne 13. července roku 1942 se v Lidových novinách objevil článek, referující o oslavách protektorátního prezidenta Emila Háchy, zorganizované k jeho 70. narozeninám. V pražském Obecním domě se sešli kulturní pracovníci, aby mu vzdali poctu. Ministr školství a osvěty Emanuel Moravec (bývalý legionář) při této příležitosti pronesl slavnostní projev a předal jim národní ceny, při čemž zdůraznil, že vědomě uděluje tyto ceny těm kulturním pracovníkům, o nichž věří, že jako čeští umělci také říšské myšlence sloužili a sloužiti budou. Mezi dvaceti vyznamenanými byli např. spisovatelé František Kožík a František Hrubín, houslista Václav Příhoda, herci Vlasta Burian Gustav Nedbal, Adina Mandlová, Marie Glázrová, výtvarník Karel Svolinský, filmový režisér Otakar Vávra a jiní. (14)

Minulost našeho národa opravdu mnohé naše lidi poučila. Stali se mistry převleku. Většina lidí za okupace i nadále chodila na fotbalové zápasy a vyřvávala svou zbabělost a lhostejnost nad osudem národa na své fotbalové protivníky, venkovské dechovky stále vyhrávaly na pohřbech a různých církevních slavnostech, koncertech, chodila do divadel, než jim to bylo po porážce německých vojsk u Stalingradu v zimě roku 1942 – 1943 zakázáno … atd. (15)

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Filozof a sociolog Josef Ludvík Fischer

Jednou z mnoha dalších osobností, zabývajících se v meziválečném období příčinami krize demokratického systému a hledáním východiska z ní byl i J. L. Fischer (1894 – 1973). V létech 1945 - 1949 první rektor Univerzity Palackého v Olomouci. Měl pohnutý život. Po opakovaném vstupu do KSČ byl za její kritiku v roce 1955 ze strany vyloučen a k 1. 1. 1960 přinucen odejít do důchodu. Jedna z jeho nejznámějších prvorepublikových publikací s názvem Krize demokracie (1933), reagující na probíhající světovou ekonomickou krizi byla pak v československých vědeckých knihovnách zařazena mezi prohibita – vyloučena z okruhu veřejných výpůjček. Pro KSČ se stal nepřijatelným filozof a sociolog, který přijal filozofii strukturálního funkcionalismu, přicházejícího k nám ze Západu a které použil jako metodologické východisko při řešení otázek krize demokracie. Teprve v období „tání“, v druhé polovině šedesátých let byl přijat jako vědecký pracovník Fakulty osvěty a novinářství Karlovy univerzity, aby po nástupu husákovské normalizace brzy zase odešel do ústraní a v roce 1973 zemřel. (16)

Podle J. L. Fischera je hlavní příčinou krize demokracie chybný tzv. mechanistický (kvantitativní) prototyp, obsažený již v teorii A. Comta, který sdílí i demokratické systémy. Fischer neuznával Masarykovo pojetí, vedoucí k nápravě společnosti cestou mravní nápravy individua a tím i celé společnosti. Naopak, cesta k nápravě podle něj vede přes pochopení povinnosti každého občana podřídit se v demokratickém řádu občanské kázni. Každé právo jednotlivce na občanskou svobodu musí být zároveň podřízené občanské kázni ve prospěch celku. Tedy nejen občanská práva, ale především povinnost občana demokratického státu – to je ta správná cesta k odstranění slabostí demokracie. Fašistická a komunistická hnutí, požadující autoritativní vedení společnosti jsou rovněž jen kapitalismem naruby – kapitalismem státním, středostavovskou reakcí na nedostatky parlamentní demokracie.

Důležitou roli ve Fischerových názorech na dosažení společenského konsensu v demokratické společnosti sehrávalo správné řešení vztahu mezi obecným a zvláštním, mezi centralizací a decentralizací, mezi tehdejším pražským centralizmem a regionalizmem, umožňujícího dosažení společenského konsensu. Diskusí, vedených na toto téma koncem dvacátých let se účastnily i naše přední osobnosti vědeckého a uměleckého života; filozof Emanuel Rádl, brněnský sociolog I. A. Bláha, Emanuel Chalupný a další. Vůdčí organizátorskou a usměrňující roli v nich sehrával J. L. Fischer. Jeho shrnující stanovisko k tomuto problému: Není u nás malých a velkých poměrů, ale jsou pouze malí a velcí lidé, jak v centru, tak i v regionech. Regionalismus je podle něj demokracie, domyšlená kulturně. Jejím požadavkem by měla být iniciativa a a tvořivost na všech stupních územní struktury, bez ohledu na to, kde člověk bydlí. (To souhlasilo i s Čapkovým názorem na řešení tohoto rozporuplného vztahu.) Často se tehdy ozývala kritika regionálního provincionalizmu s jeho obranou průměrnosti, pohodlností myšlení (často ve jménu úcty k tradicím), která vedla k izolaci od centrálního dění, k falešnému sebeuspokojení regionu nad dosaženými výsledky. Že šlo o závažné téma, o tom svědčí i uspořádání ankety o regionalizmu v roce 1928 Osvětovým sborem ve Kdyni na Domažlicku, vedeného dr. Jaroslavem Štěpánkem. Jejím iniciátorem byl J. L. Fischer a vyšla tam i tiskem. Jak víme, i dnes probíhají diskuse o řešení vztahu mezi centralizmem a regionalizmem. Znovu a znovu se ozývá kritika krajského zřízení se svými malými regiony, neodpovídajícími ani dřívějšímu zemskému zřízení, ani požadavkům Evropské unie, pro kterou je jejich současné uspořádání u nás příliš malé.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++

A co dále? Každá víra má své svaté!

Na předchozích stranách bylo na několika příkladech náznakově pojednáno, že krize demokracie měla a má své příčiny, sahající hluboko do minulosti. Její zánik u nás pod náporem italského fašismu a hitlerovského nacionálního socialismu, včetně sovětského modelu státního socialismu by měl být dostatečným varováním. Varováním i pro dnešní politiky,, že to byla především vlastní slabost demokracií , která v některých zemích umožnila jejich pád. Za příklad současné neefektivnosti demokratického systému nám může posloužit nejen jeho neschopnost odstranit povážlivou korupci, nedodržování přijatých zákonů, ale i dlouhá léta trvající parazitizmus části naší společnosti, tzv. nepřizpůsobivých, odmítajících celá desetiletí jakoukoli práci a žijících jen ze státem nesprávně nastavených sociálních dávek. Vždyť přece není možné zavírat oči před pomalostí a nepružností rozhodování demokratického systému. Tam, kde jde o závažné otázky společnosti, by tyto vyžadovaly rychlejší řešení a ne jen věčně opakovat slova o tom, že demokracie je diskuse a nedá se s tím holt nic dělat. To není volání po zavedení vysoce centralizovaného direktivního systému, to je volání po řešení, jak tento závažný nedostatek demokracií odstranit.

Byl to Václav Havel, který ve svých představách o naší budoucí vnitřní a zahraniční politice vědomě navazoval na myšlenkové dědictví T. G. Masaryka a Karla Čapka svou vírou v humanizmus i svým etickým přesvědčením, že stojí za to, bojovat ve světě za lidská práva. V oblasti zahraniční politiky to u něj byla především Amerika, která nám měla zajistit naši bezpečnost. A tak jako se kdysi u nás cítili být komunisté (opřeni o Sovětský svaz) dědici naší pokrokové minulosti, tak je to dnes zase zemřelý Václav Havel a jeho příznivci (jak nedávno ukázaly i vzpomínkové oslavy jeho 80. výročí narození) tvrdící, že – nyní opřeni o Ameriku – ta nám zabezpečí šťastnou kapitalistickou budoucnost. Ale s přijetím tohoto tvrzení to dnes vyžaduje přijmout i její současnou protiruskou zahraniční politiku, naše začlenění do vojenskostrategických plánů USA cestou NATO, včetně zvyšování zbrojení. Vždyť nám to každodenně naše média zdůrazňují a naše vědomí v tomto duchu masírují. Ale z toho mají řadoví občané obyčejný lidský strach. Strach, posílat za peníze své syny a dcery na vojenská kolbiště světových mocností – s tím mají již své bohaté historické zkušenosti. „Staňte se vojáky!“ – křičí dnes na cestující z televizních obrazovek v autobusech plzeňské veřejné dopravy náborová výzva. Zdá se, že ani peníze již nelákají, aby naši mladí lidé bojovali za zájmy jiných na různých bojištích světa.

Nedávno iniciovali předsedové našeho Senátu a Parlamentu – oba z ČSSD, vzpomínkovou oslavu na Václava Havla při příležitosti uplynulých osmdesáti let od jeho narození a v čele s předsedou vlády (rovněž ČSSD) na ní se svými projevy vystoupili, aby se tím i z televizních obrazovek manifestovali jako pokračovatelé jeho odkazu. A přesto až frenetický potlesk vybraných, očividných příznivců Václava Havla tam shromážděných patřil ne jim, ale řečníku Petru Pithartovi s jeho šťouchancem, aby páni předsedové nejen Havla oslavovali, ale aby jeho odkaz v praxi uskutečňovali. Ale který odkaz ano a který ne – to na tomto shromáždění zůstalo utajené. Na vzpomínkové oslavě chyběli Václav Klaus i Miloš Zeman, bývalý i současný prezident. Může být pádnějšího důkazu o příkrém rozdělení naší současné společnosti, o její probíhající krizi, než je současné rozdělení společnosti na Havlovce či Zemanovce, za nimiž se skrývají dvě naprosto rozdílné ideové představy o interpretaci naší historie i její budoucnosti?

Kdo je ale tedy u nás za současnou krizi demokracie vinen? A kdo je v evropském měřítku vinen za brexit? Nikdo se k tomu nehlásí, ale zato do našeho senátu, jak ukázalo poslední předvolební klání, jsme měli zájemců habaděj. A občané – voliči většinou k volbám nepřišli a obrátili se k nim zády. Ale důvody negace voleb podstatnou částí našich občanů by si zasloužily zvláštní pojednání. Vyřeší snad tuto krizi důvěry mezi politiky a občany zavedení povinných voleb? Demokracie může být ohrožována nejen zvenčí, ale i chorobnou touhou jedinců po funkcích a osobní kariéře, přeceněním vlastního „Já“, aniž by k tomu tito měli odborné předpoklady. Nejcennější poučení z těchto posledních voleb? Nástup nových, zkušených starostů i jiných veřejnoprávních činitelů do vysokých funkcí, střídajících ty opotřebované, stejné tváře vysokých politiků. Doufejme, že to bude k dobru věci.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Směnili humanitu a morálku za peníze a kapitál

Jak již bylo poukázáno, dnešní liberálové s oblibou citují článek Karla Čapka Proč jsem se nestal komunistou, ale zároveň záměrně opomíjí jeho kritický názor na úlohu peněz a kapitálu, který se týká i dnešní společnosti. Ve svém známém článku Poznámka k Moliérovu Lakomci píše: „… Ale vášeň Harpagonova, strašná žízeň míti, býti vlastníkem, držeti, skrývati poklad, toť vlastně už píseň zlata; peníze Harpagonovy nejsou nežli posedlost a soukromý hřích jednoho zatracence. Básníci minulého století, Balzac snad první mezi nimi, ukázali jiný problém peněz: jejich kupní sílu, jejich moc opatřovat rozkoše, lásku, hřích, cokoliv; nikoliv míti peníze, nýbrž kupčiti jimi, kupovat a prodávat ctnost, svědomí, duše, sám život, to je nová, tentokrát sociální a etická dramatičnost zlata. A konečně naše doba odhaluje třetí existenci peněz: tou nejsilnější mocí zlata není míti je, ani kupovati za ně, ale vydělávati je. Moderní Harpagon už nezakopával svou kasičku na zahradě ani by nekupčil lidskými hodnotami; byl by snad podnikatelem, zakládal by závody, seděl u telegrafního drátu, sám mimo dobro a zlo, jako Claudiův Pollock a tak nesmírně bohat, že to už nevyjádří ani představa vlastnictví, ani suma všech požitků, nýbrž jen moc nad poměry, věcmi a lidmi …“ (Článek Poznámka k Moliérovu Lakomci, O umění a kultuře, sv. 2, rok 1922, str. 389 – 391.) Až by se chtělo říci, zda Karel Čapek opravdu nečetl Marxův Kapitál s jeho analýzou funkce peněz a zboží či nepředpověděl volební vítězství Babišova Hnutí ANO v krajských volbách roku 2016. Ale bez peněz do hospody nelez! – praví přísloví, které asi vzniklo již v době, kdy se staly všeobecným ekvivalentem směny, měřítkem cen a užitné hodnoty zboží. Dějiny lidstva jsou proto zároveň i dějinami touhy vlastnit je pomocí násilí i pomocí mírnějších prostředků. A na tom se nic nezměnilo od doby, kdy vznikly. Dosud se nikdy nikomu nepodařilo odstranit války (důvod k jejich vyhlášení se vždy našel), které vždycky nejvíce odnesli nevinní prostí lidé, jak ukazují jejich pomníčky ve všech vsích i městech. Tato minulá zkušenost je i jeden z důvodů, proč lidé již často nevěří tomu, že by se ti, kteří mají v rukou obrovský kapitál a moc dobrovolně jich vzdali ve prospěch potřebných a chudých na základě nějakého přesvědčování, dobrého slova či evangelijních výzev. Lidé poznali, že to jsou jen krásné pohádky se špatným koncem. To je zatím nenaplněný úkol demokracií do té doby, pokud tyto budou jen oddanými služkami kapitálu, soustředěného ve světě v rukou úzké skupiny lidí. (17)

Někteří autoři, jako např. filozof Václav Bělohradský přímo ukazují prstem na viníka současné krize demokracií: „Humanitární katastrofy třetího světa a následné vlny uprchlíků jsou dědictvím evropského kolonialismu a studené války, která se vedla právě tam a jež proměnila proces dekolonizace v sérii krvavých frašek“. ( Česká pozice, 2. 3. 2016, článek „Může být EU jako národní státy?)

Názor autora článku na otázku zaměstnanosti cizích pracovníků u nás: Když nastala v padesátých létech v evropských kapitalistických zemích hospodářská konjunktura a nedostatek pracovních sil, byly tyto odčerpávány z bývalých kolonií i jiných zemí s jejich nadbytkem. Když konjunktura skončila, byli tito mezi prvními, kteří se stali nezaměstnanými a podnikateli hozeni na krk státnímu sociálnímu systému. Již tam bylo zaděláno na současnou krizi a následující migraci obyvatelstva. Stejně tak u nás i dnes v době stávající konjunktury volají naši podnikatelé po příchodu desetitisíců volných pracovních sil z ciziny, zejména z Ukrajiny. Co se s nimi stane, až přestane konjunktura? Zná někdo odpověď?

O tom, že se dnešní všeobecná krize demokracií blíží ke svému vyvrcholení, se můžeme dočíst v mnoha na toto téma vydávaných publikacích, které můžeme rozdělit na optimistické a pesimistické. Zde například připomeňme jen knihu Miroslava Bárty, Martina Kováře a kolektivu s názvem Kolaps a regenerace – Cesty civilizací a kultur, i různé úvahy o oteplování naší planety a jejich budoucích sociálních důsledků. Jeden z těch pesimistických názorů na budoucnost naší euroamerické civilizace se opírá i o neustále rostoucí dluh některých zemí světa a o obrovské výdaje na zbrojení. Kdo je z demokratických politiků schopen podat lidem uspokojivé vysvětlení, že z tzv. dluhové pasti existuje vůbec nějaký únik? Uveďme jen některá fakta: (18)

Často se dnes hovoří a píše o charakteru změn, ke kterým u nás po roce 1989 došlo. Byla to revoluce, nebo restaurace (obnovení, návrat) dřívějšího prvorepublikového kapitalismu? Lze souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že to byla ve změněných společenských podmínkách restaurace, charakterizovaná již silnou globalizací, pádem sovětského systému a opojně mylného předpokladu, že s vítězstvím liberalizmu přijde zároveň konec dějin (Fukuyama). I u nás tomu nebylo jinak.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Tento článek začal citací Karla Čapka o svobodě, podle nějž je její důležitost dána tím, čím se naplní. Přes všechny popisované nedostatky v uplatňování demokracie bychom měli odmítnout ty, kteří by si přáli návrat direktivního systému v čele s jedním Vůdcem – Spasitelem. Kam to svět přivedlo, víme.

Poznámky

1.  Jiří Krupička ve své knize Renesance rozumu píše: Co dělá většina kulturní elity ve zmatené, podle profesionálních pesimistů beznadějné situaci lidstva, když se potácíme od ideového a ideologického zneužití rozumem k jeho zneužití v technice, od nabubřelosti rozumu velkých proroků a jejich apoštolů k jeho rozběhu do tísnivého neznáma, vědeckých a technických překvapení? Hledá únik, nic jiného než únik v myšlení i umění. Zatím nikdo nepřišel s řešením, ani s nástinem konkrétních kroků ke zmírnění závodu do neznáma. Obecná krasomluva o nezbytnosti člověka a jeho postoje k životu, o návratu k duchovnu a skutečným hodnotám jsou intelektuální rozcvičky pro potřeby ducha, když chybí to hlavní: jak? (Praha, 1994, str. 28.)
2. Krize od řeckého podstatného jména k r i s i s = nerovnováha, obtížná situace, rozhodná chvíle, tíseň, zmatek. Může být společenská, politická, morální, kulturní, ale i osobní, manželská, atd. Jde o absenci silných společenských idejí, které tvoří tmel společnosti, vzájemnou přitažlivost, konsensus společnosti. Ale zároveň jako příležitost změnit stávající politický, ekonomický a kulturní systém v něco jiného, v nový počátek.
3. Masarykovo sociální krédo: Mně samotnému často se vytýká, že jsem vlastně socialista. Já se toho názvu nebojím. Jistě jsem pro radikální sociální reformy. Sám jsem byl na řemesle, vím, co je to být dělníkem. Moje krédo sociální je velmi jednoduché a obsahuje tři věty: 1. Vždy pro dělnictvo a dělný lid, 2. Velmi často se socialismem, 3. Zřídka s marxismem. (Zdeněk Nejedlý, T. G. Masaryk, kniha první, Masarykovo mládí, str. 43. Praha, 1949.)
4. Rakouský sociolog Max Weber (1864 – 1920) ve své knize Protestantská etika a duch kapitalismu zdůvodňoval vliv této protestantské etiky na bouřlivý rozvoj vědy a techniky v Americe 19. a začátku 20. století. Tato se již v této době stává nejsilnější mocností světa a vytlačuje z jejích dosavadních pozic západní velmoci. Zároveň ale v této době dochází k sdružování v kartely a monopoly a vede Spojené státy k expanzivní zahraniční politice, ovládání přírodních zdrojů chudých zemí, budování silného vojenského potenciálu a vojenských základen na cizím území.
5. Na myšlení Masaryka měl vliv mimo jiné i německý filozof J.G. Herder (1744 – 1803) s jeho učením o pokroku v dějinách a vývoji společnosti k humanismu, v němž předpovídal důležitou roli Slovanům. Zejména jeho práce Ideje k filosofii dějin lidstva a Hlasy národů v písních ovlivňovaly evropské společenskovědní myšlení.
6. Radikální křídlo sociální demokracie převzalo pod vlivem bolševické revoluce v Rusku moc nad městem Hodonínem. Na jeho radnici zavlál rudý prapor. Teprve pomocí vojsk z jiných posádek byla revolta potlačená. Prezident Masaryk se na své rodáky tak rozhněval, že své rodné město několik let nenavštívil. Teprve v roce 1924, při své první oficiální návštěvě smířlivě prohlásil: Právě že jste zde tak byli utlačováni národně i sociálně, pochopuji tento jistý sociální neklid vašeho města. (Hodonín, Prezident mezi svými, 1924, 24.)
7. Národní obec fašistická získala na Slovácku v parlamentních volbách v roce 1935 12 % hlasů; zvítězila v Lanžhotě, Moravském Žižkovu, Velkých Bílovicích. V obecních volbách v roce 1938 získala již jen 2 % hlasů. Údaje z jiných míst okresu Hodonín se nezachovaly. (Bakalářská diplomová práce, 2006, autor Václav Stix, Masarykova univerzita, filozofická fakulta, historický ústav, viz internet.)
8. Lidovýchovný zákon č. 67 Sbírky zákonů a nařízení ze dne 7. února 1919: „Par. 1: V celé oblasti státu československého buďtež uspořádány bezplatné kursy občanské výchovy, v nichž by se všem občanům dostávalo odborného lidového výkladu o ústrojí státu, působnosti jeho ve všech oborech jeho činnosti a o právech a povinnostech občanů státních“. Následují pak další paragrafy, zabývající se jeho činností. Úkolem kursů občanské výchovy, které by měly být organizovány způsobem nestranickým bylo prohlubovat politické vzdělání a upevňovat mravní zdatnost jednotlivců.
9. Karel Čapek oponuje Durkheimovi: „Jeho zbožnění společnosti ovšem se křižuje s uznáním hodnoty a svobody jedincovy, bez kteréhožto uznání nemůže býti filosofie vskutku sociální“(O umění a kultuře, sv. 1, článek Émile Durkheim, str. 453.)
10. Z tohoto článku závěr: „Nejsem tedy komunistou, protože mám rád člověka, protože mám úctu a lásku k dílu, než k jakékoli moci.“ (Čas.Přítomnost, 1, 1925, č. 51, str. 801 – 802.)
11. Karel Čapek ve svém článku Zklamal nás rozum? píše v roce 1934 mimo jiné:„Už bylo řečeno, že dnešní stav světa můžeme definovat jako krizi noetickou. Přeložte si tu potřebu něčeho imperativního do řeči politické a bude to znít asi takto: Jsme zklamáni stavem, ve kterém se na nás žádalo, abychom podle své rozumové schopnosti spolurozhodovali o věcech a zákonech a nesli za ně svůj díl odpovědnosti; nechať nás vede něco nebo někdo, kdo nám bude prostě přikazovat, co činit a za čím jít; my už nechceme myslet, nýbrž býti vedeni.“ (O umění a kultuře, sv. 3, str. 583 – 589.) Poznámka autora – noetika, gnoseologie jako teorie poznání.
12. Milá slečno, prosím vás, nepřeceňujte tak divadelní kulturu. Národ se může cítit nesmrtelným jenom tehdy, když se bude cítit mravným, když bude mít své vědomé mravní poslání. Na to ovšem nestačí divadlo, i když má být součinitelem toho mravního povědomí. To musí být v politice, v hospodářství, v knize a škole, denním životě, všude. A obráceně, vezměte národu jeho mravnost a berete mu i jeho nesmrtelnost. Asi Vás ta odpověď neuspokojí, ale jiná není. Váš Karel Čapek“. (O umění a kultuře, sv. 3, LN. 27. 12. 1938.)
13. Helena Koželuhová, Čapci očima rodiny, Praha, 1995.
14. Miroslav Dekař, vlastní vydání, 2014, v počtu 30 ks. Nachází se v knihovně obce Ratíškovice a v sousedních obcích Dubňany, Milotice, Vacenovice, Rohatec. Dále v Národní knihovně v Praze, Etnologickém ústavu v Praze a v Brně, Národním ústavu lidové kultury ve Strážnici, atd.
15. Zdrcující porážka nacistických vojsk u Stalingradu v zimním období roku 1942 – 1943, kurdská tanková válka, osvobození polského území a blízkost Berlína ovlivnily i jednání Velké trojky (Roosevelt, Churchill, Stalin) na Jaltské konferenci v únoru roku 1945. Stalin zde přislíbil svobodné volby na území osvobozeném Rudou armádou. Volby u nás v roce 1947, v nichž komunisté zvítězili, byly reakcí nejen na Mnichov, lví podíl Sovětského svazu na porážce nacistického Německa ale i touhy po odstranění chyb parlamentní demokracie první republiky. Ale v roce 1948 byl u nás zaveden sovětský systém s jednou vládnoucí stranou, řídící se učením marxismu – leninismu. A v roce 1952 byl již zahájen boj s tzv. buržoasním nacionalismem, kosmopolitismem a masarykismem. Jeho obětí se stal i Gustáv Husák, obviněný z buržoasního nacionalismu a na dlouhá léta uvězněn. Měly být nahrazené proletářským internacionalismem a socialistickým vlastenectvím.
16. J. L. Fischer byl vyznavačem strukturálního funkcionalismu. V protikladu ke Comtově analytické metodě, kterou odmítal, vycházel při řešení problémů společenských systémů z pojmu struktury, tj. celkového uspořádání složitých systémů a vztahů mezi jejich prvky a tento rozpracoval ve vlastní filosofický systém,, tzv. skladebnou filosofii. Podle této teorie je každá sociální skutečnost řádem struktur a funkce tvoří sepětí prvků řádů vztahem, který je těmto prvkům nadřazen. Společnost je struktura funkcí.  Když jsem se připravoval v roce 1968 na Fakultě sociálních věd a publicistiky Karlovy univerzity na zpracování své rigorozní práce, byl mi katedrou určen jako její vedoucí J. L.Fischer. Na určené schůzce se mi ale omluvil, že se již necítí zdráv a samotné téma mé diplomové práce je mu cizí. V roce 1973 pak zemřel. Spolu s jinými, kteří v době komunistické vlády museli odejít do ústraní, začali být zváni v době“ tání“ Karlovou univerzitou ke spolupráci. Jedním z nich byl i Jan Húsek (1884 – 1973), pocházející, stejně jako Miroslav Galuška, autor známé knihy Slovácko sa súdí z prostředí Slovácka, z Ostrožské Nové Vsi. Jan Húsek byl spoluautorem významné publikace, redigované prof. L. Niederlem s názvem Moravské Slovensko (1918.) Na jedné konferenci, pořádané naší fakultou v roce 1989, na kterou jsem byl rovněž pozván, jsem se s Janem Húskem ještě setkal. Dobře se znal i s tehdejším známým ratíškovickým folkloristou Jožkou Blahou.
17. I výsledky evropského srovnávacího výzkumu k některým hodnotovým otázkám mládeže ukázaly, že na otázku, kdo dnes světu vládne, odpovědělo 80% respondentů, že vládnou peníze a banky.
18. Státní dluh vzniká deficitním financováním státního rozpočtu z vypisovaných státních dluhopisů, pokladničními poukázkami nebo půjčkami. Jeho míra je posuzována vzhledem k hrubému národnímu produktu. Podíl některých zemí světa na státním dluhu: USA – kolem 110 % HDP, Německo – kolem 80% HDP, Japonsko – přes 200% HDP. Česká republika v roce 2015 37,4 %, HDP, t. j. 1673 miliard Kč. Na obsluhu státního dluhu, tedy úroky, stát ročně platí 45 mld. Kč. Ale protože 89% našeho státního dluhu je v držení zahraničního kapitálu, může nám tento diktovat své podmínky placení, stejně jako Čína USA. Jak upozorňují někteří ekonomové, až to jednou praskne, dojde k znehodnocení peněz a tím i všech důchodů. V této souvislosti připomeňme finanční částky, které se ročně vynakládají na zbrojení a lokální války:1. místo USA – 610 miliard dolarů, 2. místo Čína – 215 miliard, 3. místo Saúdská Arábie – 87 miliard, 4. místo Rusko – 84,5 miliard. Celosvětově se ročně na zbrojení vydává asi 1800 miliard dolarů. (Údaje – viz internet.) Jistě každého napadne, co by se s touto částkou mohlo udělat.