Niccoló Machiavelli, machiavellismus a dnešek

Chce–li si Vladař udržet moc, bývá často nucen jednat věrolomně, nemilosrdně, nelidsky, protinábožensky. Musí proto mít povahu, schopnou obracet se kam vítr tam plášť... Niccoló Machiavelli, Kníže (v českém překladu Vladař), kap.18

   Jak čas ukázal, dílo, věnované vládnoucímu rodu Medicejských ve Florencii, „Vznešenému Lorenzovi de Medici“ vyvolává i dnes spory, odsudky i souhlas, ačkoli za deset let již uplyne pět set let od jeho úmrtí (1469 – 1527). Jeho „pravidla hry“, určená Vladaři se stávají aktuálními zejména v různých krizových situacích národů a států, charakteristických postupnou ztrátou společenské stability, duchovních a hmotných hodnot. Proto se – ne náhodou staly již v minulosti jeho pokyny pro Vladaře, jak si získat a udržet moc předmětem zájmu význačných politických osobností, počínaje francouzským kardinálem de Richelieu, švédskou královnou Kristinou, pruským Bedřichem II., Napoleonem, až po Mussoliniho a Hitlera.

Společenskoekonomické podmínky vzniku Machiavelliho Vladaře

   Gotický středověk se svou vůdčí myšlenkou, podle níž je smyslem lidského života příprava na věčnost, dosažení posmrtného, nebeského ráje, když se bude zachovávat Boží přikázání, doznával změny. Stále více se lidé obraceli k věcem pozemským, svobodně rozhodovali o svých názorech i o vlastním životě. A vzory takového života nacházeli především v předkřesťanské antice, jejích autorech, v Itálii ve velikosti a slávě starého Říma. Proti římskokatolickou církví působícímu duchovnímu kolektivizmu se prosazoval individualizmus, proti anonymitě konkrétní jména osobností veřejného politického, kulturního a uměleckého života. Nastupuje humanizmus – myšlenkový směr, vyjadřující tento rozpor mezi tím přikazovaným a tím svobodným. Ideálem doby se stává silný jedinec, dosahující mocenského, finančního či uměleckého úspěchu. Jména jako Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Giovanni Boccacio, Niccoló Machiavelli, Tomasso Campanella, Savonarola, Michelangelo, Leonardo da Vinci a desítky dalších renesančních myslitelů a umělců. A každý z nich byl jiný, neopakovatelný a výjimečný. Dante ve své Božské komedii provází – ještě pod vlivem své scholastické výchovy své jednající postavy Peklem Očistcem a Nebem. 1)

   K postupnému oslabování vlivu gotických, křesťanských hodnot přispívalo i zakládání univerzit, rozvoj přírodních věd a mořeplavecké objevy nových zemí: Mikuláš Koperník (1473 – 1543), Galileo Galilei (1564 – 1642), angličané Thomas Moore (1478 -1535), Francis Bacon (1561 – 1626) a mnoho dalších začínalo svými utopistickými myšlenkami o uspořádání ideálního státu zpochybňovat dosavadní středověká církevní dogmata. 2)

   Na bohatství tehdejších italských městských států jako byly Benátky, Janov či Pisa, ovládaných bohatými rody, měly vliv již křižácké války. Doba, ve které se staly tranzitními přístavy pro plavby po středozemním moři do Svaté země. Zvláštní místo mezi nimi zaujímala Florencie. I když nebyla přístavním městem, rozvíjelo se v ní bankovnictví, tato páteř obchodu, místo peněžního úvěru a úvěrových operací. Vždyť peníze se již dávno staly univerzálním platidlem, prostředkem směny. A nové zámořské objevy vytvářely i podmínky pro vznik globálního trhu a růst bohatnoucí městské buržoazie. Již v této době vznikaly základy kapitalizmu se svým koloběhem kapitálu a diktaturou peněz. Marně církev svým učením vystupovala proti zaváděnému úroku za bankovní služby jako lichvě. Bohatství a moc si ke své ochraně vyžadovaly vytváření námezdních – žoldnéřských vojsk v čele s jejich generály – kondotiéry, bojujícími za peníze ve službách vládnoucích rodů, město proti městu a bránících před invazí svých silných sousedů – Francouzů, Španělů, Portugalců.  

  Taková byla za Machiavelliho života v rozdrobené Itálii situace. V době, ve které již silné a sjednocené sousední státy bohatly z nově objevovaných, kolonizovaných zemí. Doprovázelo je systematické vyvražďování jejich vládnoucích elit, jak to předvedl s vládnoucí vrstvou Inků např.  Španěl Francesco Pizzaro. Drancování zlata, stříbra, přírodního bohatství, zotročování původního obyvatelstva – často ve jménu kříže – to byly průvodní jevy této doby. Morálka se pro kolonizátory stala zbytečnou. Tak to Machiavelli viděl ve svém vyhnanství, ve kterém sepisoval svého Vladaře. Pozdě – příliš již pozdě reagovala římskokatolická církev na tento morální rozklad křesťanstva svým tridentským koncilem (1545 – 1563): proti růstu evropského protestantizmu protireformací, proti živelnosti a morálním pokleskům kněžstva tuhou kázní, církví zaváděnou zejména nově založeným Tovaryšstvem Ježíšovým – Jezuity a proti státní anarchii nastolením absolutizmu.

Niccoló Machiavelli      

   Za této všeobecné evropské společenskoekonomické situace vstupoval Machiavelli ve Florencii do politiky a dosáhnul v ní význačného postavení jako sekretář Rady deseti – sekretář pro oblast zahraniční politiky. V cizině se účastnil různých diplomatických jednání. Tam poznal, „jak to chodí“.  Různé intriky, vzájemné porušování uzavřených smluv. Ale jako mnoho jiných i on byl nucen odejít do politického ústraní, když se ve městě změnila politická moc. V něm na základě studia antiky a svých konkrétních životních zkušeností sepisoval svého Vladaře. Mimo toto dílo napsal i historické pojednání Rozpravy o první dekádě římského Tita Livia, Dějiny Florencie, různé komedie, z nichž je doposud nejznámější Mandragora.

      Celé Machiavelliho dílo vychází z myšlenky o neměnnosti lidské povahy v čase, jejím konstantním chování a jednání, ze stejné biologické podstaty všech živých tvorů v přírodě, jejich vzniku a zániku. Věděl, že člověk jako její součást je vybaven pudem sebezáchovy, obranným mechanizmem, jejíž emocionální součástí je i strach. Ten může být vyvoláván různými formami a metodami i tlakem zvnějšku. Pod jeho vlivem se pak člověk stane snadno ovladatelným. Strach z konce života jednotlivce i strach z moci sehrával v Machiavelliho  názorech důležitou roli. Ale na rozdíl od křesťanského učení, podle nějž se člověk pohybuje mezi dobrem a zlem, mezi nebem a peklem (později i očistcem), Machiavelli na základě svých trpkých životních zkušeností, nemorálnosti svého okolí, ženoucího se jen za mocí a penězi dochází k názoru, že člověk není směsicí dobra a zla, ale že je od přírody především zlým. Z toho pak formuluje své rady Vladaři, jak získat a udržet svou moc. K odstranění strachu, který mezi lidmi panuje, je nutné vybudovat pod vládou silného jedince, nebo shromáždění jednotlivců silný stát k zajištění klidu a míru. Podle jeho představ jsou hlavním základem všech vlád dobré zákony a dobré vojsko. (Některé konkrétní myšlenky z Vladaře jsou uvedené v Poznámkách na konci článku.)  3)

Machiavelismus jako návod k jednání?

   Machiavelismus tedy můžeme chápat v očích jeho odpůrců jako návod k jednání, s vyloučením mravních zásad, obsažených v křesťanské etice. Dodnes se proto stává předmětem ostré kritiky. Ne ale všichni jej v minulosti odsuzovali a i dnes odsuzují. Již zmiňovaný anglický filozof a politik Francis Bacon o Machiavellim prohlásil, že jsme mu zavázáni díkem, a to proto, že nám pověděl přímo a bez obalu, jak lidé obyčejně jednají a nikoliv, jak by jednat měli. Rovněž anglický filozof Thomas Hobbes (1588 – 1679) ve svém díle Leviathan, pojednávajícím o společenské smlouvě a vzniku států zastává myšlenku pojetí člověka stejnou, jako Machiavelli. Podle něj se ve společnosti vede válka všech proti všem, proto musí existovat silný stát se silným jedincem v čele, aby byl udržen mír mezi lidmi. Machiavellim zdůrazňovanou vůli k moci pak důsledně rozvádí Friedrich Nietzsche (1844 – 1900) ve svém díle Jak pravil Zarathustra. V něm popírá, neguje veškerou kulturu minulosti jako lživou, „jako „věčný návrat téhož“, včetně náboženství (Bůh je mrtev) a vyzvedává jako Machiavelli vůli k činu a moci, má-li jeho nadčlověk dosáhnout vyššího, svobodnějšího lidství. Ale přitažlivost Machiavelliho myšlenek působila i na jiné, nedávné autory. Jedním z nich byl např. italský filozof Wilfredo Pareto (1848 – 1923) se svou teorií koloběhu elit, která se stala jedním z duchovních zdrojů diktátora Mussoliniho a Hitlera. Jak to nakonec s touto teorií dopadlo, o tom svědčí miliony mrtvých, padlých ve 2. světové válce a porážka fašizmu a nacizmu.

Machiavellismus a dnešek

   Je na čtenáři, aby uvážil, zda myšlenky Machiavelliho dnes ještě ve světě působí podle zásady, že silnější má vždy pravdu, nebo nám již nemají co říci v evangelické důvěře, že slovo je důležitější než moc a nakonec nad ní zvítězí. Příkladů ze současnosti se naskýtá množství. Nedávno jsme se stali ve Spojených státech amerických svědky prezidentské inaugurace. Američtí prezidenti se při ní ve své přísaze, s rukou na bibli domáhají Boha, aby jim pomohl ve spravedlivém vládnutí a aby Americe žehnal. Ale to jim vůbec nebrání, aby se ve jménu svobody a lidských práv se svým největším vojenským potenciálem na světě a vojenskými základnami, rozesetými po celém světě nestali největším četníkem světa. Co mělo s morálkou společné například nedávno odhalené americké kybernetické sledování svých nejbližších evropských spojenců, včetně jejich ústavních činitelů?  A tak i v Rusku: ve jménu obrany před americkým imperializmem, který se prostřednictvím NATO již ocitnul na hranicích Ruska, nutí jej to (podle něj) činit odvetná vojenská protiopatření. Ve jménu ruského vlastenectví a práva na sebeurčení – jako za Stalina – se zase zabírají sousední území a rovněž provádí kybernetická špionáž a útoky. Zbrojení všech velmocí světa dosahuje astronomických částek. A jako dříve Sovětský svaz požadoval od svých satelitů účast na zbrojení, tak i dnes – nyní zase z USA přicházejí výzvy, nyní i k evropským spojencům v NATO – po zvýšení účasti na vlastním zbrojení proti předpokládanému nepříteli – Rusku. A náš bývalý herec – nyní ministr obrany dokonce servilně nabízí náš malilinký expediční vojenský sbor, sestavený z námezdních placených lidí k posílení východní části NATO a do jiných částí světa jako hasiče, pomáhajících hasit šířící se požár odporu proti naší civilizaci. To naše vlastenectví a ochotné přitakávání mocným, včetně našich některých poslanců, senátorů a europoslanců! Kde se nachází ta skutečná, nezbytná hranice potřeby obrany národa a státu proti vnějšímu nepříteli a kde již začíná naše podřízenost a poslušnost, vyplývající ze závazků naší země vůči NATO? A kdo je dnes vlastně větší nepřítel – Rusko či Islámský stát?

   Jako by se zapomnělo, že zbrojení znamená nejen přípravu na válku a samotnou válku jako poslední možný způsob řešení státního dluhu, dosahujícího dnes v mnoha zemích rovněž astronomické částky. Jak ještě dlouho potrvá v této krizi demokratických států, založených na bezbřehém liberalizmu, než se všechny muslimské země – bez ohledu na uzavřené smlouvy spojí proti naší euroamerické civilizaci? (Turecko, Irán, Saúdská Arábie a další, z nichž někteří vlastní, jako např. Pákistán atomové zbraně, včetně spolupráce s tou její nejradikálnější částí, tzv. Islámským státem). Je to snad vyloučené? Jak dnes ve světě snadno dochází k porušování smluv, ukazuje i případ Izraele, jehož zákon umožňuje výstavbu nových osad na území Palestiny, navzdory kritice bývalé Obamovy vlády a OSN. Jak snadno se dnes mohou lokální války změnit – nyní i za použití atomových zbraní – ve válku světovou! A kdo to nejvíce jako vždy odnese? Prostí občané!      

    „Chci v zájmu Ameriky vrátit Ameriku Američanům“ – prohlašoval ve své předvolební kampani dnes nově zvolený americký prezident a v duchu tohoto slibu chce na mexické hranici postavit zeď proti ilegálním přistěhovalcům. Kdysi, když byla postavena Německou demokratickou republikou, bylo to ze strany totalitního státu porušením občanských práv a svobod.  Zdá se, že když dva dělají totéž – není to totéž! Ale proč toto právo na ochranu amerických zájmů může být hlásáno jen v Americe a ne na půdě Evropské unie, jejíž vedení prosazuje necitlivou a zbrklou integraci, které se nakonec vzepřela i Velká Británie? Chtělo by se říci – spěchej pomalu!     
     Když kulturní tradice celého našeho obrozeneckého hnutí 19. století, které doposud silně v myslích našich lidí rezonují dobrovolně odevzdáte do rukou evropských i některých našich politiků a snažíte se je – bez ohledu na rozdílný historický vývoj jednotlivých zemí nahrazovat známou Schillerovou myšlenkou „v náruč spějte, miliony“, co se pak stane? Z prosazovaného romanticko – utopistického, kosmopolitního vzoru občana se nakonec vynoří člověk – občan, dávající přednost čárkovému kódu supermarketů před aktivním občanem, zajímajícím se o věci veřejné. Za socializmu byly národní zájmy opomíjeny ve jménu tzv. socialistického internacionalizmu, nyní zase ve jménu čtyř svobod – volného pohybu kapitálu, peněz, služeb a lidí. A všichni vrcholní politici, toužící po svém znovuzvolení, si zase dnes lámají hlavu nad tím, proč je tak malá účast voličů ve volbách a jaké „fígle“ použít, aby volili je a ne tu druhou, konkurenční stranu. Jak píše Alexandr Tomský ve svém článku pod nadpisem Manifest skoromarxistický: „Divíte se páni, proč lidé nechodí k volbám? Již dávno pochopili, že ať volí kohokoli, vyjde to nastejno“. A pokračuje: „Revolta nevzdělaných ukázala vzdělaným, že jejich kult lidstva a jedince bez svébytné, jazykové, národní a kulturní tradice je nelidský. Lidé nejsou zboží“, (MF Dnes, Názory, ,16. 1. 2 017)  4)

   O co tedy dnes jde? Nikoli o odmítnutí postupné integrace EU, která je správná a nezbytná, ale o její tempa, respektující mnohonárodnostní charakter Evropy. Jde o základní politický problém všech demokratických zemí. Marně i bývalý americký prezident Obama ve svém projevu na rozloučenou vyzýval americké občany k větší občanské aktivitě při obraně demokracie, marně k tomu vyzývají i evropští politici. Vždyť i Henry Kissinger ve svém rozhovoru s redaktorem Martinem Řezníčkem upozornil, že naší evropské civilizaci chybí jednotící, stmelující společná myšlenka a doporučuje hledat ji v historických zkušenostech národů. (Č. T. 24, 8. 2. 2 017). Tohoto přílišného tlaku na pilu za strany vedoucích politiků EU, která vzbuzuje odpor, využívají pak všichni radikálové v celé Evropě a jak vidět, lidé na to slyší.     

   Ubohá Evropo – tak jako za doby Machiavelliho života v Itálii, rozdrobené na množství protikladných zájmů jednotlivých městských států, tak i ty jsi dnes rozhádaná. Sice víš, že evropské kyvadlo doby směřuje k větší centralizaci, tváří v tvář nově vznikajícím mocnostem, jako je Čína, Indie a další, sehrávající ve světové politice stále důležitější roli, ale zároveň nevíš, jak tuto objektivní potřebu uvést do souladu se stávající suverenitou národních států!

   Machiavelliho přesvědčení o neměnnosti základních rysů lidské povahy, v nichž zlo vítězí nad dobrem, má – sledujeme – li vývoj ve světě, tuhé kořeny i dnes a to bez ohledu na ten který politický systém. Dokládá to i známý román Ladislava Mňačka, vydaný v roce 1968 pod názvem Jak chutná moc. V něm popisuje, co tato udělá z bývalého dělnického vůdce, později prezidenta socialistického státu. Vede k jeho odlidštění a v zajetí dogmaticky chápané komunistické ideologie a stranického aparátu se stane nástrojem nesvobody proti vlastním občanům. Elitářství, charakteristické svou povýšeností části společnosti nad její většinou nebylo a nemůže být ani dnes východiskem při vytváření vnitřního i mezinárodního konsensu. Ale tak daleko již Machiavelli ve své touze po sjednocení Itálie nedohlédnul. Nežil v demokratickém systému, ve kterém rozhoduje většina a pluralita názorů. Názory těch „tam dole“ jej nezajímaly.

Poznámky k textu              

1)  Dante Alighieri (1265 – 1321) již žil, když byl podle ustanovení církevního lyonského koncilu z roku 1279 vřazen mezi nebe a peklo očistec. Stav zemřelé duše, neobtížené smrtelným hříchem, která se po protrpění v očistci a za pomoci modliteb živých mohly dostat do nebe. Papež pak mohl hříchy odpouštět pomocí tzv. odpustků, obvykle za nějakou úplatu církvi. Peněžité i majetkové dary se ve středověké římskokatolické církvi staly zdrojem velkého bohatství. Proti tomu od začátku vystupovali příslušníci různých sekt, jako byli Albigenští -  Kataři, Valdenští. Později církevní reformátoři, jako Viklef, Hus, Chelčický, dále Luther, Kalvín. Očistec se podle jejich tvrzení v bibli, jako jediném zdroji pravdy nenachází.  Ale Dante již jako jeden z prvních ve svém Očistci usiloval i o sjednocení své nejednotné země:

                                                                               Ó služko Itálie, bolu chýše,

                                                                               bez vůdce korábe, jímž orkán zmítá,

                                                                               ne paní krajin, nevěstinci spíše!

                                                                              (Očistec, VI., 76 – 78)

                               Štafetu touhy po sjednocení Itálie pak převzal jeho pozdější druh Francesco Petrarca (1331 – 1406), který našeho Karla IV., císaře Svaté říše římské národa německého žádal, aby on se stal sjednocovatelem Itálie. To odmítnul. Na základě své vlastní zkušenosti s Itálií dobře věděl, že by to nebylo tak lehké, jak uvádí Petrarca ve svém verši, který se tak zalíbil i Machiavellimu, že jím dokonce zakončil i svého Vladaře:

 Udatnost se proti vzteku

 chopí zbraně ke krátké jen řeži,

neboť síla slavných reků

dodnes v srdcích italských všech leží

Jinou cestu – cestu nelítostné kritiky nemravného života a boje o moc některých světských i církevních představitelů, včetně papeže, volil  Machiavelliho současník, dominikánský řeholník, vášnivý florentský kazatel Girolamo Savonarola (1452 – 1498). Usiloval o vytvoření teokratického státu, založeného na přísné křesťanské morálce. Když se za pomoci lidu ve Florencii zmocnil vlády a vyhnal Medicejské, rozhodl o pálení všech nemravných knih a obrazů s hříšnou a pohanskou tématikou. Navzdory odporu okolních států podporoval invazi Francouzů do své země. Papež jej později exkomunikoval a v roce 1498 byl upálen. Jinou cestu ke sjednocení Itálie pak volil Machiavelli – cestu rad Vladaři.

2)  Ptolemaiovská geocentrická soustava, podle níž byla země středem vesmíru a planety se točily kolem ní a od níž se odvíjela i biblická představa o stvoření světa a vzniku prvních lidí na zemi začínala být zpochybňována Koperníkovou heliocentrickou představou, podle níž se všechny planety točí kolem slunce. Rovněž Galileo Galilei tento názor šířil, ale na rozdíl od Giordana Bruna z toho vyváznul bez upálení.

3)  Některé myšlenky, obsažené ve Vladaři:

O povaze člověka:

Člověk totiž, který chce ve všem všudy být dobrým, musí zahynout v prostředí, kde tak mnozí nejsou dobří. Z toho vyplývá, že Vladař, který si chce vládu udržet, musí umět nebýt dobrým, aby se mohl chovat podle potřeby.

O krutosti a vlídnosti a zdali je lepší  být milován než nenáviděn, nebo naopak. Machiavelliho názor na lidi.:

Odpověď zní, že by bylo třeba toho i onoho, protože však je těžké ty dvě věci sloučit, mnohem bezpečnější je být obáván, než být milován. O lidech lze totiž všeobecně říci toto: jsou nevděční, proměnliví, falešní, nestateční, chtiví zisku a dokud jim prosazuješ dobro, jsou ti oddáni tělem i duší a nabízejí ti svou krev, svůj majetek, život i syny – dokud jich nepotřebuješ. Ale když je potřebuješ …. …? Je totiž docela možné být obáván, ale přitom nikoli nenáviděn. Toho panovník dosáhne, když nevztáhne ruku na majetek svých občanů a poddaných a na jejich ženy.

O ovládnutí svobodné země:

 Kdo se stane pánem země zvyklé žít svobodně a nezničí ji, ten musí čekat, že ona zničí jeho. Právě proto všichni ozbrojení proroci zvítězili a neozbrojení byli zničeni.

K otázce typu vojska:

Vojska námezdná a výpomocná jsou neužitečná a nebezpečná. Žádné vladařství není jisté, nemá – li vlastní vojsko. Vlastní vojsko je to, které je složeno z poddaných, nebo z občanů, nebo z lidí na tobě úplně závislých.

Zájem státu:

Státní zájem často stojí nad zájmy mravnosti …Soud z hlediska dobrého a zlého mizí tam, kde jde o národ. ( Machiavellimu nevadilo, že ten, na kterého se svými radami obracel, ten vznešený Lorenzo de Medici neváhal k upevnění své moci pozvat na schůzku čtyři generály – kondotiéry žoldnéřských vojsk a na ní – v obavě, že budou bojovat proti němu,  nechal je povraždit. Podle Machiavelliho projevil rozhodnost při upevňování své moci v zájmu vyššího cíle.)

Čím je podmíněn úspěch či neúspěch Vladaře?

Je podmíněn jeho schopnostmi, z 50% štěstím. Ta jeho schopnost se projevuje v tzv. virtú – v jeho energii, zdatnosti, síle vůle, statečnosti, schopnosti jednat.

 4) Ale ani Alexandr Tomský  nevyslovil naplno  to, co dnes již mnozí ví: že to byl Karel Marx, jehož analýza kapitalizmu, obsažená v jeho Kapitálu doposud nebyla překonána, na rozdíl od jeho železného zákona dějin. (První vydání v roce 1867, staré právě sto padesát let) Jakmile se zase dnes stále častěji jméno Marxovo objevuje i v pracích současných západních autorů, nezná nenávist liberálů mezí. Je to pochopitelné v době, ve které se stále zřetelněji ukazuje, že současné pojetí liberalizmu se již vyčerpalo.