Moje milé slovácké Ratíškovice

30. 07. 2017 15:49:27
„Je třeba zamyslet se, míní-li Zdeněk Galuška zůstat na tradicích a nehodlá-li v třetí knížce svých slováckých humoresek postoupit případně až k Slovácku dnešnímu“- prof. dr. Jan Húsek ve svém doslovu ke knize Slovácko sa nesúdí.

O vytváření iluzí

Ten vztah minulosti k přítomnosti, o kterém se Jan Húsek zmiňuje má i dnes obecnější platnost. Doposud v myslích mnoha Čechů přetrvávala a nadále u starší generace přetrvává spíše zidealizovaná, stará národně obrozenecká legenda o věrných Moravácích, pevně stojících po boku stavovských vojsk na Bílé Hoře u letohrádku Hvězda proti přesile vojsk Habsburka Ferdinanda II. Ještě dnes je slyšet názor, že Moravané jsou pospolitější, dobrosrdečnější – no prostě lepší. Celá staletí trvající relativní komunikační odloučenost Moravského Slovenska (dále jen Slovácka) od ostatního dění Koruny české pak způsobila, že si je v Čechách mnozí dodnes představují jako zvláštní kraj, kde se jen pije dobré víno, pojídají u něj klobásky a zpívají písně Fanoše Mikuleckého či některé novější srdcervoucí a sentimentální písně z Podluží, útočící svým terciovým a sextovým opojením na city člověka a tvářící se, že to jsou písně lidové či zlidovělé. Nejvíce se můžeme s nimi ještě dnes setkat v televizi Šlágr. V této melodické lince pak později pokračovala i romantizující a zidealizovaná filmová adaptace Galuškovy knihy s jejím hlavním hrdinou stařečkem Pagáčem v podání herců Josefa Krónera a Oldřicha Velena. A až do dneška je tento pohled na tuto krajinu vína a lidí v něm žijících vydatně „krmen“ naší televizí, jak ukázalo i nedávné vysílání televizního seriálu Vinaři, natáčeného v Pavlově, s jeho málo přesvědčivou, zjednodušenou, až násilnou aktualizací života dnešní slovácké vinařské vesnice. V současnosti pak televizního vysílání s Jožkou Šmukařem – jak jinak, než ve vinném sklípku, se slováckou cimbálovkou, vybranými pěstiteli vína a s vybranými pražskými herci. Dechovka již tak netáhne. Příliš průhledná vinařská komerce, příliš málo zobrazení skutečného, všedního a tvrdého života lidí tohoto regionu. 1.)

I do Plzně a jiných měst již ze Slovácka do Česka dorazila propagační, komerční vlna moravských vinařů. Pomalu na každé ulici vznikají vinotéky, organizují se košty uvnitř i pod širým nebem, someliéři znalecky pomlaskávají jazyky, strkají nos do sklenic a nad vínem vynášejí soudy jejich zvláštní vinařskou terminologií. Z Čech se na moravské vinařské slavnosti i přímo do sklepů organizují zájezdy, plnící kapsy těch, kteří si včas, ve velkém i malém uvědomili možnosti tohoto druhu podnikání. Budují se vinařské stezky, po nichž putují milovníci vína od jednoho vinařského sklepa k druhému. Žádná vinařská obec za ostatními nechce zůstat pozadu. Země zaslíbená!

Vraťme se však krátce k některým společenským příčinám tehdejšího neobvyklého úspěchu vydaných dvou dílů Galuškových humoresek, Slovácko sa súdí a Slovácko sa nesúdí, včetně jejich filmové verze: šlo o doposud nezmapovaný, humorný pohled na Slovácko a v té době vzbudil u čtenářstva i televizního posluchačstva velký ohlas. Jeho dva díly byly vydány v době okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, v době roznícených emocí celého národa. Příčin k žertu i k smíchu bylo v této době jako šafránu! Stařeček Pagáč, tento člověk bezčasí, jak jej někdo z kritiků této postavy nazval, husákovský konsolidační režim neohrožoval. Naopak – ten okamžitě pochopil, že odvádí pozornost lidí od skutečných problémů země, projevů nespokojenosti a vzpoury proti okupaci. Ve vydání Galuškových knih viděl určitý politický, stabilizační prvek. 2.) A jak sám autor v této době zdůvodňuje postavu stařečka Pagáča? To se dozvíme v Poznámkách. 3.)

Jak je známo, v husákovské normalizační době i v televizi – jako všude jinde docházelo za podpory státu k výrobě nákladných a oblíbených zábavných pořadů s populárními herci, jako byli moderátoři Josef Dvořák, Jiřina Bohdalová, Vladimír Menšík, zpěvák Karel Gott, mistr seriálů Jiří Dietl a mnozí další. Dodnes se z těch časů vysílají některé oblíbené silvestrovské i jiné pořady a do nekonečna se omílají. Husákovský režim dobře věděl, proč to dělá. Poučení z té doby i pro dnešek? Něco to vypovídá – až na výjimky, které potvrzují pravidlo – o zvláštním sociálním postavení umělců a spisovatelů ve společnosti, jejich služebnosti a závislosti na mocných, bez ohledu na tu kterou dobu a ten který sociální systém. Ale v cenzurovaném prostředí je tato zvláštní závislost a služebnost ještě násobená. Otázku, zda u nich lze sloučit politiku s morálkou a s jejich individuálními existenciálními problémy řešil již prvorepublikový brněnský sociolog I. A. Bláha ve své Sociologii inteligence (1937.) I na tuto sociální skupinu platí úvodní věta celé jeho jmenované práce: „Problém inteligence jakožto sociální skupiny, vázané zdánlivě v soudržné společenství spíše jen vnějším hromadným pojmenováním než vnitřní vazbou, to je náš denní problém“. A jestli se ještě i dnes hovoří o krizi inteligence, která důsledně neplní své tvořivé společenské funkce, je to jen odrazem krize celé společnosti. I vznik Charty 77 a následující Anticharta té doby jsou pak vlastně jen spojité nádoby téhož obsahu, rub a líc stejné mince.

Tak tedy, jaké jsi vlastně v minulosti bylo, moje Slovácko?

V životě jednotlivce i celé společnosti od sebe nelze oddělit minulost a přítomnost. Ale čeho je moc, toho je příliš a to platí u nás i o době druhé poloviny 19. století. Proti obrozeneckému, romantizujícímu pohledu na naši českou sociální skutečnost se začínal prosazovat střízlivý pohled na naši národní skutečnost. Tak, jako u Masaryka po jeho příchodu z Vídně na pražskou Univerzitu v roce 1882 s jeho politickým realizmem, odmítajícím plané „vlastenčení“, tak i mezi některými spisovateli vzniká odpor vůči zkreslenému popisu naší historie, vyjádřený tzv. kritickým realismem. Odmítali dosavadní idealizaci naší národní minulosti, ve svých dílech usilovali o její pravdivé poznání. Byl to čas již silně diferencované české společnosti, se svými hlavními ideovými proudy. 1.) Ideou katolicismu se svými tradičními, konzervativními institucemi a aktivitami, 2.) Ideou rostoucího národního sebeuvědomění, spjatou v rámci habsburské monarchie se zachováním a rozvojem českého jazyka a spolkového života, 3.) Ideou sociálně spravedlivějšího uspořádání společnosti, 4.) Ideou liberalizmu, usilujícího v rámci Rakousko – Uherska, ve jménu svobodného trhu o větší podíl českého kapitálu na industrializaci českých zemí. 4.)

Jedněmi z těch, kteří touto cestou metody kritického realizmu usilovali o pravdivé poznání sociální skutečnosti slovácké vesnice, byli i spisovatelé bratři Alois a Vilém Mrštíkové. Zejména jejich Rok na vsi, tato kronika moravské dědiny druhé poloviny 19. století, či jejich drama Maryša se pokouší postihnout její sociální rozporuplnost a důsledky i pro individuální život slováckého člověka. Proto je dodnes tak často uváděná na jevištích našich divadel. Byl to i Jan Herben se svým dvoudílným románem Ze třetího do čtvrtého pokolení, či románem slovácké Brumovice, místu svého zrození. Již tehdy pozoroval negativní, rozkladný vliv městské industrializace na život venkovského člověka. „Čím blíže k Brnu, tím méně krásy a ryzosti“ – volá ve svých Brumovicích na str. 162. Ale tu slováckou rozporuplnost s jejímí důsledky na život člověka zaznamenala i spisovatelka Gabriela Preissová, pocházející z Kutné Hory. Za svého pobytu v Hodoníně se svým manželem, zaměstnancem hodonínského cukrovaru vytvořila svou Gazdinu robu, zhudebněnou J. B. Foersterem a její Pastorkyni, zhudebněnou Leošem Janáčkem. Ale zároveň byli v té době ještě i spisovatelé a umělci, jako někteří architekti a folkloristé, třeba Dušan Jurkovič, pokračující i nadále v romantizujícím pojetí své tvůrčí činnosti či Vladimír Úlehla, strážnický biolog a etnograf se svou teorií evolucionizmu (H. Spencer), usilovně hledající souvislost slovácké lidové písně s antickým Řeckem.

Jak se tedy na obecné, charakteristické rysy Moravského Slováka, vytvářené jeho dějinami dívali ve své smyšlené Habrůvce (Divácích) bratři Mrštíkové? Jak se v jednotlivých postavách této hanácko – slovácké vesnice projevovaly ty obecné, shora jmenované ideové proudy? A konečně, jak po revolučním roce 1848, zrušení roboty a přijetí nové rakouské prosincové ústavy v roce 1867, rakouskouherského dualismu a nového spolčovacího zákona probíhal přechod slovácké vesnice od vesnice nevolnické ve vesnici svobodných, soukromých vlastníků půdy, kdy se tato již jako každé jiné zboží stala předmětem prodeje a koupě? 5.)

Lidé se tehdy již mohli svobodně stěhovat z měst do vesnic a z vesnic do měst – za splnění určitých podmínek i do ciziny. V rámci Rakousko – Uherska nastával čas migrace i emigrace obyvatelstva – vystěhovalectví do Ameriky i jiných zemí. I na Slovácku dochází – byť proti jiným regionům později, na mnoha místech ke vzniku prvních průmyslových podniků. V Brně především průmyslu textilního, na slováckém venkově zejména cukrovarů. 6.)

V Hodoníně jej v té době staví vídeňský bankéř židovského původu Bedřich Redlich (u kterého pracovala i matka T. G. Masaryka a krátkou dobu u něj pobýval i hudební skladatel Gustav Mahler). Vzniká i v sousedním Rohatci – u cukrovaru s vystavěnou, od vlastní obce odloučenou kolonií pro ubytování technického personálu a úředníky, u nějž byla rovněž zřízená i železniční zastávka. Židé pronikají i na venkov. Dosavadní staletý zákaz, stát se plnoprávnými členy jakéhokoli cechu byl změněn na možnost stěhování a podnikání. Začínali tam jako malí potulní obchodníčci nebo majitelé hospod, kde se naléval zejména tvrdý alkohol a prodávaly se věci všední spotřeby. Od petroleje na svícení přes kvasnice, cukr, biče na dobytek až po sodovky a laciné cukrovinky. Alkohol špatný pán – sotva se mnoho bývalých nevolníků po roce 1848 vykoupilo z roboty a začalo hospodařit na svém, vyměnilo kořalku za půdu a přišli na buben. Se svobodou ještě neuměli zacházet a vážit si jí. Někde Židé na vesnici začínali jako jednotlivci, někdy si vytvářeli i samostatné komunity s hospodou a templem – obřadní síní, stojící vedle hospody. To byl i případ obce Ratíškovice, kde si na tehdejším okraji vsi postavili své malé domečky s malými dvorky. Bez pole, bez zahrádek, s obvykle chovanou kozičkou. Ale v této obci s velkým nedostatkem půdy a pastvin se to ukázalo jako špatné rozhodnutí. Nejen pro tu chudobu vesnice, ale i z náboženských důvodů. Vždyť tehdy ještě ve vědomí katolíků silně doznívala stará představa o vině Židů za ukřižování Krista Pána. To se odrazilo i v chování věřících vůči nim. A tak postupně vesnici opouštěli a místo v jejich ubohých domečcích zaujímala ratíškovická chudina. Rovněž bez kousku pole, často bez zaměstnání byla zejména pro nábožnou Starou Dědinu, žijící z půdy a dobytka jako cizí živel a příčinou vzájemné nesnášenlivosti. Až do vzniku druhé světové války patřil ještě mezi zaměstnance obce hotař – strážce, chránící pole před polním pychem, kterého se někdy tito proletáři z hladu a bídy na jejich úrodě dopouštěli. Jejich vztah k náboženství? Kdepak návštěva kostela! Účast na různých církevních slavnostech v průběhu celého církevního roku? Ani nápad! Modlitby za úrodu, za déšť? Vždyť ani žádné pole neměli! To byla ta odvrácená tvář obce. Že ani často jejich děti nechodily – zejména v zimě do školy, protože neměly ani na boty a děti rolníků zase v létě, protože musely pomáhat doma a na poli? Kdo by se jim za to v jejich stáří mohl vysmívat, že mnohdy ani neznali gramatiku a pletli si tvrdé y s měkkým, atd.? A do toho navíc vypukla první světová válka. Odnesla to i školní docházka. Celá tato vesnická válečná generace tím byla poznamenána. Ale nešlo jen o to! Věřící nejvíce popuzovalo, že zpochybňovali a zlehčovali jejich duchovní jistoty, oporu, kterou při svých starostech o úrodu a přežití nacházeli v náboženství a církvi, na kterých byl závislý celý jejich život. Od křtu, až po jejich smrt. 7.)

To postavení obce Ratíškovice vůči sousedním obcím! Již od doby feudalizmu se stala pro její jednotlivé pány spíše jen zdrojem nevolnických pracovních sil a ves šla z ruky do ruky. Žádný zámek s polnostmi a lesy, jako již v sousedních úrodných Miloticích, mající i vliv na kulturní život této obce. Žádné sousední Dubňany se statkem v zaniklé vsi Jarohněvicích, kam kdysi zajížděli robotovat i Ratíškovičtí. A protože v nich nebyl v té době ještě postaven kostel, patřili pod dubňanskou farnost. Strastiplná, několikakilometrová cesta, zejména v zimě. V Ratíškovicích – bylo to v době baroka, stála jen malá kaple svatého Josefa. Proto tehdy mnoho mladých z obou vsí uzavíralo manželství. A v pozdější době? Žádná sklárna či lignitový důl se vznikajícím dělnictvem jako tam! Proto se i ratíškovičtí Sokolové po svém založení v roce 1929 učili od Sokolů dubňanských a ze začátku tam zajížděli s autodopravcem Prokopem Slezarem i na společné schůze. 8.)

++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Růst populace slovácké vesnice, její politická a sociální diferenciace

Jak statistiky ukazují, i na Slovácku dochází v druhé polovině 19. století k růstu počtu obyvatel a jejich migraci. Ale tehdejší ratíškovická vedení obce si s archivací různých obecních dokumentů velké starosti nedělalo. Jediný zachovaný doklad o pohybu obyvatelstva této obce a zapsání cizích občanů do jejího svazku mezi léty 1919 – 1926 byl náhodně nalezen na obecním smetišti a zachráněn místním neprofesionálním genealogem Josefem Nedvědickým. Dokumentuje přistěhovalectví z okolních obcí i z větší vzdálenosti. 9.)

V poslední třetině 19. století se do Ratíškovic přistěhoval i Antonín Jungmann. Pocházel ze Stachova, hejtmanství Slané. Účastník rakousko – pruské války z roku 1866 se zde oženil, přežil své tři ženy a zde i zemřel. Pro svůj velký rozhled a životní zkušenosti byl zaměstnán jako dozorce v rohateckém cukrovaru. V obci již v roce 1 888 založil – po vzoru jiných dělnických spolků Dělnický vzdělávací spolek „Pokrok“, začal organizovat různé kulturní akce, vybudoval spolkovou knihovnu. Jeho aktivní činnost trvala až do vzniku světové krize. Členy byli nejen dělníci, ale i místní živnostníci. Po jeho smrti se ujal vedení spolku Raimund Žižlavský, který se do Ratíškovic přistěhoval z Bohuslavic u Kyjova. Rovněž se zde oženil a pracoval jako dozorce rohateckého cukrovaru. Pokus založit zde Lassalův dělnický tělocvičný spolek neměl dlouhého trvání. Ale již před první světovou válkou byla v obci založena sociální demokracie. Do funkce starosty byl po skončení války zvolen sociální demokrat Petr Neduchal, po jeho smrti se vrací z americké emigrace do obce Pavel Zemek a je zvolen starostou obce. Když je již v příštích volbách tato strana poražena a zvítězili zde lidovci, znovu se za svou rodinou vrací do Ameriky, kde i zemřel. Z celé činnosti této strany zůstala pak nejaktivnější jen její Dělnická tělocvičná jednota (DTJ), jejíhož vedení se ujala rodina Lokajova, bydlící Na kopcích. Ale i ta koncem 1. republiky již zanikla. V čem tkvěla ta krátká, poválečná sláva sociální demokracie, která tak brzy skončila? To si dále povíme.

Katolické náboženství jako hlavní ideová a integrující síla obce Ratíškovice

Hlavní ideovou sílou, stmelující v této době převážnou většinu obyvatelstva této obce bylo ale katolické náboženství se svým tradičním, konzervativním, každoročně již od středověku a zejména od doby baroka se opakujícím církevním a světským rokem. Se svými průvody do polí a luk, pomníčkům s kříži, modlitbami za dobrou úrodu, v době sucha za seslání deště. Pěší poutě do Žarošic, slovenského Šaštína, do Blatnice ke sv. Antoníčku, Hostýn. Později vlakem do rakouského Maria Zell, do Příbrami na Svatou Horu, do Vambeřic, atd. Ale od vzniku velehradského kultu se nejslavnější poutí Moravanů stala pouť na Velehrad, místo údajného působení sv. Cyrila a Metoděje. Na jeho vzniku měl velkou zásluhu brněnský kněz, sběratel národních písní František Sušil (1804 – 1863) a jeho spolupracovníci. I ratíškovický kostel, postavený v roce 1867 byl již těmto dvěma svatým zasvěcen. Politickou záštitou katolické církve nejen v Ratíškovicích, ale i v jiných slováckých dědinách se po jejím vzniku stala Československá strana lidová. Zejména od přijetí papežské encykliky Lva XIII. Rerum novarum v roce 1891, vyzývající k aktivnímu získávání dělnictva na stranu katolických věřících a k boji proti bezbožnému socialismu i vykořisťovatelskému kapitalismu. Jednou z ces k zeslabení jejich vlivu mělo být i zakládání katolických politických stran, odborů i tělovýchovných orelských jednot a Omladiny, sdružujících katolickou mládež.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++

S nastupujícím dvacátým stoletím přichází v obci na svět nová, mladá katolická generace, která měla v poválečném životě vesnice sehrávat důležitou roli. Vít Příkaský, budoucí náčelník orelské Župy Šilingrovy, Petr Koutný, budoucí starosta obce a mnoho jiných mladých, aktivních příznivců lidové strany a křesťanské mládeže. Tato se po vzniku 1. republiky, pod vedením svého předsedy Jana Šrámka rychle přeorientovala z podpory habsburské dynastie ve stranu tzv. státotvornou a mezi ostatními politickými stranami začala sehrávat svou tradiční roli jazýčku na váze. Do čela ratíškovického Orla se v poválečné době staví mladý Vít Příkaský. Schopný organizátor, vynikající nad průměr. Především jeho zásluhou zde vzniká velmi aktivní organizace Orla. Na tehdejším okraji vesnice si vybudovali cvičiště, nazvané Orlovnou, kde se v letních měsících, mimo veřejná prostná cvičení, za doprovodu Šupálkovy dechové hudby a aranžmá, zpracovaného Františkem Burešem – varhaníkem konaly i jiné kulturní akce, v zimních měsících se pro členy konaly různé přednášky. Později byl v obci založen i Svaz křesťanských žen a dívek, usilující ve spolupráci s farou o jejich bohabojné chování. Často se hrála i divadelní představení, které režíroval krejčí Bedřich Koten, který se do obce rovněž přiženil z Bohuslavic u Kyjova. Ale nějaké české vlastenectví? Kdepak! To v nátuře ratíškovického malozemědělce a věřícího nebylo. 10.)

Konec první světové války a její důsledky pro život obce

To slovo desiluze, které se tak často v našich dějinách vyskytuje! Těsně po válce to postihlo i sociální demokracii. Její hlavní příčina? I do této obce pronikly po první světové válce Leninovy myšlenky a zprávy o bolševickém převratu v Rusku. Jejich nositeli byli vracející se vojáci z bojišť, zejména naši ruští legionáři. Bez mnoha svých kamarádů a známých, kteří tam zůstali. Ti, kteří se vrátili, kladli si otázku: „Kdo to zavinil, co bylo její příčinou“? Odpověď dávala každá tehdejší politická strana jinou. Mnozí tehdy uvěřili vysvětlení bolševiků, že za všechno může buržoazie velmocí, její mezinárodní boj o území, moc a peníze – proto bylo podle nich nutné revolucí ji odstranit, aby přestaly i války. Druzí to sváděli na nacionalizmus a věřící zase věřili, že války vznikají z dopuštění Božího, seslané za hříchy lidstva a usilovně se modlili, aby je odvrátil. Ti nevěřící se jim posmívali a posměšně se jich ptali: „Ve jménu kterého boha se lidé ještě nezabíjeli? Vždyť přece v mnoha armádách dosud působí vojenští kaplani, aby umírající v případě potřeby doprovázeli na onen svět. Ti přece nadávají odpověď na to, kdo válku způsobil!“ Ale většina lidí si tehdy (tak, jako vždycky) žádné takové otázky nekladla a starala se jen o své.

V evropských městech po válce vznikají dělnické revoluční nepokoje jako výraz nespokojenosti s válkou. V Bavorsku, Maďarsku, ale i na Slovensku, Prešově a jinde. Do jejich čela se staví tzv. Republiky rad, usilující po vzoru ruských bolševiků o převzetí politické moci. Nevyhnuly se ani Hodonínu. V roce 1920 zde dochází k pokusu o převzetí moci radikálním křídlem sociální demokracie. Hodonínská vojenská posádka byla odzbrojena, na radnici zavlál rudý prapor. Za pomoci vojska z jiných posádek bylo povstání potlačené. Prezident T. G. Masaryk se na své rodné město tak rozhněval, že je několik let ani nenavštívil. Teprve později, při své návštěvě města v roce 1924 smířlivě dodal, že chápe národnostní a sociální příčiny tohoto nepokoje. (Jen v závorce připomeňme, že na počátku 20. století to bylo město s převahou německého obyvatelstva. Roku 1890 se zde ještě k české řeči hlásilo 4 348 a německé 3 268 osob, o deset let později byl poměr již obrácený. 3 978 osob se hlásilo k české a 4 348 k řeči německé. Jak se píše v Dějinách města Hodonína (2 008/296): „Rozkvětu místního hospodářského života, zejména obchodu vydatně přispívali Židé, jichž se však tehdy řada hlásila k německé národnosti.“. I v hodonínském městském zastupitelstvu vystupovali jako autonomní celek, společně s Němci.

Po utišení této poválečné revoluční vlny, postihující pomalu celou Evropu a jako reakce na ni, vznikají v jednotlivých evropských státech Komunistické strany. Leninem je v roce 1919 vytvořena III. Komunistická internacionála se sídlem v Moskvě, s jejími závaznými 21. podmínkami přijetí. Evropské dělnické hutí se v Evropě tříští.

I v Ratíškovicích je založena vracejícími se vojáky z front místní organizace Komunistické strany. Prvním jejím předsedou se stal František Michenka z čísla 200. Jeden z těch, kteří později uposlechli výzvy tzv. Interhelpa, vyzývajícího naše dělníky, zemědělce, techniky, vědce k pomoci revolucí rozvrácenému bolševickému Rusku. Výzvy uposlechl a v roce 1924 odejel z Hodonína s tzv. Slováckou komunou do Ruska, kam za ním později odejeli i jeho dva synové, Michal a Josef. Ale otec František nechal prozíravě i nadále doma hospodařit na půdě svou manželku a jednoho syna a svůj majetek, jako mnozí jiní před odjezdem nerozprodal. Po svých osobních zkušenostech se pak i se syny po několika letech vrátil zpět. Syn Michal i s hodnou ruskou ženou Tamarou, která s ním pak v obci sdílela společný život až do smrti. Svou víru v sociálně spravedlivější řád František, přes své zkušenosti s pobytem v Rusku však neztratil. Než zemřel, vyslovil přání, aby mu při jeho pohřbu, před domem s vystavenou rakví, jak bylo tehdy zvykem, zahrála ratíškovická dechová hudba Píseň práce. To se taky stalo. (Jeho zeť František Příkaský navázal na jeho přesvědčení a později za vlády komunistů pracoval ve funkci náměstka předsedy Okresního národního výboru v Hodoníně a jeho bratr Vojtěch se v obci stal předsedou Jednotného zemědělského družstva.)

I u mnoha mladých, zejména pražských umělců dochází v poválečném období k levicovému opojení z vítězství bolševické revoluce v Rusku a víry, že tato změní svět k lepšímu a vytvoří nového člověka. Tehdy i Vladislav Vančura ve své básnické sbírce Město v slzách volá: „Nová, nová je hvězda komunismu!“ Taková byla jejich mladistvá víra! Mnozí z ní pak ale z tohoto opojení rychle vystřízlivěli. Hovořili s ruskými emigranty, kteří z něj v hojném počtu utíkali i k nám, o mimořádných soudech, o popravách tzv. třídních nepřátel. Ale ne všichni. Mnozí i nadále uvěřili v první stát na světě – Sovětský svaz, který odstraní vykořisťování člověka člověkem. Proletáři všech zemí, spojte se! V roce 1929, na V. sjezdu KSČ nastupuje do čela strany Klement Gottwald a s ním pod heslem bolševizace nastupují i čistky v ní. (Situace se pak pod stejnými hesly po roce 1968 opakovala i po nástupu Gustáva Husáka k moci).

++++++++++++++++++++++++++++++

Industrializace a její vliv na sociální strukturu obce

Mnoho vody již v ratíškovickém járku uteklo od doby, kdy milotický zámecký pán, hrabě Seilern, odprodal ratíškovické obci zalesněný vrch Náklo – bylo to v roce 1908. Les zemědělci vyklučili a přeměnili v úrodná pole. Obec mu za to byla vděčná, jmenovala jej i čestným občanem. Vždyť půdy jako hlavního prostředku obživy lidí bylo tak málo a počet obyvatel přece jen rostl.

Ale i v tomto koutku země konečně dochází k relativnímu odstranění komunikační izolace obce a počátkům zprůmyslnění. V roce 1910 je vystavěna prašná silnice do Hodonína, v roce 1928 zahájena pravidelná doprava na lince Ratíškovice – Hodonín. I do této obce dorazil nový vynález – bicykl – jízdní kolo, umožňující v této rovinaté oblasti jízdu do zaměstnání. Když skupují v roce 1870 vídeňští bratři Redlichové drobné hodonínské cihelny a budují jednu velkou cihelnu, staví je i další podnikatelé: Němec Josef Jakisch a třetí, založenou rolníkem Hložánkem, tzv. Hložánku. Ve všech byli zaměstnáni i ratíškovičtí dělníci. V roce 1918 dochází na katastru obce, Na Hlavinách k založení lignitového dolu Vlasta, zaměstnávající později šedesát čtyři dělníků. Od dolu byla vybudována vlečka do hodonínské cihelny. V roce 1921 v obci rovněž vznikla družstevní cihelna a od ní vybudována úzkokolejka k odvozu výrobků do železniční stanice Rohatec. V roce 1923 postavil obchodník Josef Ivan v obci parní mlýn, později i pilu. V roce 1920 byla pak vystavěna silnice do Dubňan, v roce 1931 provedena celková elektrifikace obce a na místě starého vystavěn nový Obecní dům s kancelářemi Obecního úřadu, hostincem a sálem, atd. Obec se těmito všemi akcemi tak zadlužila, že výše dluhu po skončení světové krize dosáhla 1 518 812 Kčs, na tu dobu vysokou částku. 11.)

+++++++++++++++++++++++++++++

V meziválečném období se v obci rodí další nová generace, z níž měli někteří jednotlivci v budoucnosti silně ovlivnit politické události v obci. Tato znala již první světovou válku jen z vyprávění svých otců a na vesnici ji připomínali jen mrzáci – váleční invalidé, ploužící se o berlích po ratíškovických pískových cestách a postavený pomník před kostelem se jmény padlých. Nemohla vědět, co ji čeká: světová hospodářská krize, která se v roce 1929 ohlásila i krutou zimou. V obecní kronice je ještě k roku 1933 zaznamenáno: „Koncem roku 1933 přihlášeno bylo na Obecním úřadě 290 osob nezaměstnaných. Státní vyživovací podporu pobíralo 210 osob. Za rok 1933 vyplatil stát na vyživovacích příspěvcích pro naši obec 52 400 Kčs. Odborově organizovaní dělníci, jichž bylo třicet, dostali na podpoře dle gentského systému 40 030 Kč. Celkem tedy vyplatil stát pro nezaměstnané ve zdejší obci 92 480 Kč. Na devatenáct občanů byly uvaleny v letech 1931 – 1934 nucené dražby.“ Tato nastupující generace ještě ani nemohla vědět, že se na konci světové krize, na katastru obce s nejúrodnější půdou začne budovat ve vlastnictví Tomáše Bati nový, moderní lignitový důl, který obrátí celou sociální strukturu vesnice vzhůru nohama a z dosavadních malozemědělců se zanedlouho stanou tzv. kovozemědělci. Mnozí z nich zvládli dvě zaměstnání: stali se horníky a po hornické směně ještě stačili obdělat i svá drobná hospodářství. Často ani neumytí, jak z šachty celí černí vyfárali, jeli rychle na kole domů a s kravičkou, zapřaženou do vozu ještě pracovat na své pole. Netušila ani, že ji čeká druhá světová válka a poválečný vývoj, který zase rozdělí veřejné mínění vesnice na dva protikladné tábory. Ale vraťme se krátce k důsledkům, spjatým s výstavbou a provozem Baťova dolu Tomáš: umožnil zaměstnat asi 300 horníků – havířů. Přímo u dolu, nacházejícího se přes kilometr od obce, byla vystavěna pro technické zaměstnance dolů, přicházející sem z Ostravska a Mostecka kolonie typických Baťových domků, vybavených i společenským sálem a za dolem postaveným koupalištěm s vodou, čerpanou z podzemí. Neochotu vlastníků pozemků prodat je firmě vyřešila tím, že jim přislíbila přednostní právo na zaměstnání v dolech. A paní Marie Baťová si zase ratíškovické věřící získala tím, že jim do kostela zavedla elektrické osvětlení. V první fázi žily obě části obce svým samostatným životem, teprve později dochází k prolínání života obou. Děti z kolonie chodily do vesnické školy a ta se i stala pojítkem pozdější vzájemné kulturní spolupráce.

Vytěžený lignit byl z dolu Tomáš dopravován nově postavenou železniční tratí do Rohatce a Sudoměřic, odtud po řece Moravě vybudovaným Baťovým kanálem do Otrokovic a jeho provozů. Později byly na této trati, na žádost obcí Milotice, Vacenovice a Ratíškovice zřízené železniční zastávky, dopravující občany motoráčkem do železniční zastávky Rohatec, odkud mohli pak v jízdě pokračovat směrem na Přerov či Břeclav.

Výstavba dolu a jejich provoz byly doprovázeny tragickými neštěstími zaměstnanců dolů na povrchu i v šachtách. Jan Mikl, učitel a kronikář obce, levicově zaměřený, kritizoval na jejích stránkách nedostatečná bezpečnostní opatření firmy, která je z důvodů urychlení dolu do provozu zanedbávala. I to mohla být jedna z příčin, proč po desetiletích učitelování musel i s rodinou opustit školu a nastoupit do méně významnějšího místa, Lhotky u Strážnice. Na uvolněné místo byl pak dosazen učitel z jiného místa. Jan Mikl toho příliš mnoho věděl i o chování některých občanů v době války. V jejím průběhu musel být v obci z nařízení starosty účasten různých rekvizic vojenských úřadů při povinných odvodech obilí a jiných potravin. Pro nemoc totiž nebyl odveden do války a v obci dělal děvečku pro všechno. Mimochodem – kronika zde byla Janem Miklem zavedena – na rozdíl od mnoha obcí jiných teprve po přijetí Zákona o pamětních knihách obecních, vydaného v roce 1919, spolu se Zákonem o veřejných knihovnách obecních a Zákonem o organizaci lidových kurzů občanské výchovy. Pokusme se přiblížit tyto tak vzpomínané pohnuté události pro celý národ i pro obec na konkrétních činech několika význačných osobností obce. Jak na ně reagovaly a tyto ovlivňovaly:

+++++++++++++++++++++++++++++++++++

Osobnost Petra Koutného, od roku 1935 – 1945 starosta obce Ratíškovice

Od mládí aktivní člen Československé strany lidové. Již jako mladík si mezi jejími příznivci získával autoritu. Bydlel ve Staré Dědině, opoře katolicizmu a této politické strany. Lidé o něm říkávali: Ten umí věc, než chleba jest!“. Brzy již vedl křesťanskou skupinu mládeže s názvem Omladina, paralelně působící vedle organizace Orla. Později s ní splynula. Dostával se i do čela místní organizace strany lidové. Již na své předvolební schůzi v lednu roku 1927 prohlásil na adresu svých spolustraníků, ignorujících narůstající sociální rozpory obce: „... Ovšem, my se musíme na věci doma dívat jinak, uvážíme – li, že jest tu velká část lidí úplně nemajetných, kteří také mají právo na život. A právě tito sociálně nejslabší očekávají od obce samé jakési pomoci u příležitosti uhájení své existence svých rodin. Že má na to právo každý občan, jest také pravdou. Ale už jakási povinnost bližnímu přikazuje přednost těm nejpotřebnějším ...“ Navrhuje pak převést málo úrodné obecní pastviny na pole a rozdělit je mezi sociálně slabé občany: „Vždyť podíváte – li se na toho pastýře když pase, je – li opravdu jeho snahou plnit úkol svůj řádně, jest pro něho uměním, aby dobytek alespoň zčásti nasytil ... Snahou naší musí být využitkovat každý píď půdy“.

Přes prvorepublikovou pozemkovou reformu dvacátých let, v průběhu níž byla rozparcelována šlechtická půda a luka i strážnických Magnissů a i obci z ní byla pro malozemědělce přidělena nějaká luka na Rohatecku a Strážnicku, pořád to nestačilo, neboť ta se stále více rozrůstala a proletarizovala. V roce 1935 byl Petr Koutný zvolen starostou a obec úspěšně provedl přes těžká krizová léta konce 1. republiky, období německé okupace a existence Protektorátu Čechy a Morava – sám v nebezpečí ohrožení svého života, za zády s nacistickou německou správou, hlídající každý jeho krok. Byl to on, který Františka Dekaře varoval před zatčením gestapem. Ale to nikdo z komunistů tehdy nevěděl a on sám se tím nechlubil. Gestapáky byl často vyšetřován a sledován, jako např. v případě, kdy musel z nařízení německé správy nechat namalovat na ploty a vrata vesnice velké V (symbol vítězství Velkoněmecké říše na všech válečných frontách) a někteří komunisté je v noci vápnem přemalovali. Musel pak pod dohledem gestapáků osobně vápno s kýblem a hadrem z nápisů odstranit. Našel se v obci nějaký udavač, který to německé správě nahlásil.

Pravda, Petr Koutný byl člověkem velmi sebevědomým, v očích ratíškovické chudiny někdy až příliš. Velmi si zakládal na svých známostech s vedoucími okresními funkcionáři v Hodoníně. Jedním z nich byl i okresní hejtman JUDr. Emil Kadlec, kterému prosadil i čestné občanství obce. Bylo to jen několik let poté, co nechal rozpustit řádně zvolené městské zastupitelstvo v Hodoníně a místo něj byl dosazen vládní komisař za to, že se nepostavilo proti protidrahotní manifestaci, organizované komunisty v roce 1931, které se účastnili i komunisté z Ratíškovic. JUDr. Kadlec si jistě vzpomněl na hodonínský pokus radikálních sociálních demokratů o státní převrat, který tak rozzlobil T. G. Masaryka. Komunisté Petrovi Koutnému rovněž vyčítali způsob, jakým si ve výboru jako starosta obce pro svou osobu prosazoval pronájem obecní honitby i výši náhrady za škody na honitbě, způsobené pytláky na zvěři srstnaté i pernaté ve výši 4 000 Kčs. Někteří z nich byli i nezaměstnaní, chudí komunisté v době světové krize. Ze členů zastupitelstva obce byla zřízena i komise, jejímž úkolem bylo prošetřit, zda je jeho náhrada v takové výši oprávněná a následně byla pak při jednání na okrese snížená. Po válce mu to komunisté „spočítali“, zbavili jej okamžitě funkce starosty. Když mu později nabízeli funkci místostarosty, odmítnul ji a později i některé funkce na okrese. Především jim vadilo, že s nimi nechtěl spolupracovat. Začali jej jako soukromého zemědělce, odmítajícího vstoupit do JZD kritizovat, že neplnil stanovený kontingent – dodávky zemědělských produktů státu, že neumí hospodařit.

Jeho přesvědčení o nutnosti navázat po válce na demokratický, pluralitní systém 1. republiky bylo v rozporu s jejich představami, usilujícími podle sovětského vzoru o zavedení politického systému jedné vládnoucí strany – strany Komunistické. Za svou statečnost a chytrost, s jakou si v tomto období proti okupantům ve funkci starosty vedl, byl po válce vyznamenán, ale vyznamenání odmítnul převzít s poznámkou, že co v době okupace dělal, bylo jeho občanskou povinností. Naopak – později se úplně stáhnul z veřejného života a až do své smrti „zatrpknul na všechno ratíškovické“, jak píše ve svých Vzpomínkách na své desetileté starostování. Ta jeho zatrpklost především vyplývala z pocitu, že zůstal sám, bez těch, kterým v lidové straně tak kdysi pomáhal a kteří se pak tak snadno přizpůsobili novým pánům. 12.)

+++++++++++++++++++++++++++++++

Osobnost Víta Příkaského

Mimo výraznou postavu ratíškovického starosty – lidovce Petra Koutného, stojícího ve dvacátých letech v čele katolické mládeže Omladina, v čele tělovýchovné organizace Orla stál Vít Příkaský. Podle seznamu ratíškovických protifašistických bojovníků byl vyučený zahradníkem.

V předcházející části již bylo naznačené, jak se mu v obci podařilo zaktivizovat tuto organizaci a jak mu přitom pomáhali i hudebníci, jako byli Jan Šupálek, František Bureš – varhaník a jiní. 13.) Těchto výsledků činnosti ratíškovického Orla si brzy povšimli i v okolních obcích a navrhli mu, aby se jeho rozkvětu věnoval v celém hodonínském okrese. To se taky stalo. Vít se i s ženou přestěhoval do Hodonína, kde jako pojišťovací úředník pracoval u Zemědělské nemocenské pojišťovny. Z této pozice, předpokládající častý styk s různými klienty se věnoval v různých obcích i organizační činnosti Orla. V roce 1924 byl již zvolen náčelníkem župy Šilingrovy.

V roce 1939, po nacistické okupaci naší země se zapojil do ilegální protifašistické organizace Obrana národa. Jako i v mnoha jiných případech, byla jejich síť již v roce 1941 německou tajnou policií za pomoci českých konfidentů brzy odhalena a její členové pozatýkáni. I Vít Příkaský byl zatčen a po výsleších poslán do koncentračního tábora v Mauthausenu. Zde v roce 1942 zahynul. Bohužel, tak jako měl být v obci po roce 1948 komunisty i samotnými lidovci zapomenut Petr Koutný, tak měl být zapomenut jako příslušník nekomunistického odboje i Vít Příkaský. Teprve v roce 1992, po skončení jejich vlády mu byla obcí na jeho rodném domě odhalená pamětní deska. Tragický byl osud jeho ženy a dcery. Zahynuly v roce 1943 při bombardování Hodonína. Jeho dva synové se zachránili, nebyli v té chvíli doma. Svědčí o rozporuplnosti té doby, že jeden z nich se později stal důstojníkem československé lidové armády, druhý pak duchovním a působil v řádu Dominikánů v Plzni. Tam jej autor tohoto pojednání, bydlící v Plzni i navštívil. Dokonce tam jednou za ním přijeli autobusem i ratíškovičtí věřící – tak silné bylo jejich pouto s touto rodinou. Ještě jako mladý člověk však brzy zemřel na rakovinu.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Osobnost Františka Dekaře

Vedle poválečné aktivizace ratíškovických lidovců se v obci začínali veřejně projevovat i mladí komunisté, soustředění kolem Františka Dekaře, obuvníka. Na něj měl vliv zakladatel čtenářského spolku Pokrok Antonín Jungmann, který mu stál (jak se říkávalo) při biřmování za kmotra. Později hodonínský Tomáš Koutný, komunistický senátor, který se v Moskvě účastnil i jednoho zasedání Kominterny. Ale byl to především bývalý učitel Rudolf Filip, komunista, se zákazem školských úřadů vyučovat. Na kole pak objížděl vesnické organizace Komunistické strany, agitoval a přitom prodával díla Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. (Za nacistické okupace byl rovněž uvězněn a spolu s dalšími 25 000 našimi komunisty zahynul v koncentračním táboře. Jeho busta se nachází na budově bývalého Okresního národního výboru v Hodoníně.)

Protože Františka zemědělská práce nebavila, nechali jej vyučit obuvníkem. Poté, co u Živnostenské komory v Brně složil mistrovské zkoušky, provozoval živnost. Při svých častých jízdách do Hodonína k nákupu kůže u židovského obchodníka Alfreda Spitze se brzy seznámil s některými hodonínskými komunisty. Najednou mu byly ratíškovické politické poměry, úzce spojené s klerikalizmem neuspokojivé a podle něj neřešily skutečné příčiny chudoby lidí a skutečné příčiny válek. František byl svým založením velký idealista, introspektivní typ, který svými emocemi hluboce prožíval tuto sociální nespravedlnost. Nebyl táborovým řečníkem. Po válce uvěřil – jako ti mnozí pražští intelektuálové, že to bude Sovětský svaz, který odstraní vykořisťování člověka člověkem a přinese světu mír: „Pryč s tyrany a zrádci všemi,/ nechť zhyne starý, podlý svět,/my nový život chcem na zemi,/ v němž nesmí býti žádných běd ...“ jak se zpívávalo v dělnické revoluční, anarchistické písni Rudý prapor. To byla jeho víra!

Koncem dvacátých let zakládá se svými kamarády v obci fotbalový klub s provokativním názvem Rudá hvězda, kterou nosili hráči na svých dresech. Pro velký odpor lidovců byl pak později pozměněn na S. K. Ratíškovice. Založili i dělnickou dechovou kapelu, která je na 1.máje – Svátek práce v Hodoníně doprovázela na vymezeném shromaždišti komunistů. Hrávala rovněž v hospodě U Růžičků při tanečních zábavách, dělnických plesech a jiných příležitostech. Tak byla obec koncem dvacátých let rozdělena nejen politicky, sociálně, ale i hospodami. Na Obecním by dělnická kapela nikdy nemohla účinkovat, ta byla vyhrazena lidovecké kapele Šupálků a zrovna tak opačně. Když byla později z technických pracovníků dolů a některých místních učitelů založena strana národně socialistická, stala se její základnou hospoda U Šťastných. Zde měl zároveň svou základnu i fotbalový klub S.K. Ratíškovice. Tato politická roztříštěnost se přenášela i mezi školní mládež. Když byl v obci v roce 1929 založen spolek Sokol, děti rodičů, organizovaných v Orlu pokřikovaly na děti rodičů organizovaných v Sokole: „Sedí Sokol na vršku, Orel mu dal přes dršťku“ a zase opačně. Když napadl sníh, vedla mezi sebou mládež obou stran sněhovými koulemi válku. Bylo zle, když si začaly vkládat do koulí kameny. To pak tekla krev. Ratíškovický járek, rozdělující Na Zelničkách obec na dvě části tvořil hranici, kolem které se nemilosrdně válčilo. Vítězem byl ten, kdo soupeře zahnal za járek, na tu stranu, kde bydlel poražený.

Pro neshodu se svou ženou, pocházející z Vacenovic, které byly jako poctivé a praktické zemědělské dělnici cizí všechny Františkovy politické ideály, se rozhodl skončit manželství a odejet do Sovětského svazu, své zidealizované země, „gdě tak volno žijeť čelověk“, jak se zpívávalo v tehdy oblíbené písničce sovětského skladatele Izáka Dunajevského. Koupil si motorku a odejel tam i s Fanynkou, dcerou hostinského Litochleby. Ten se přistěhoval z Brna s ženou, dcerou a synem a pronajal si hospodu v Židovském uzlu. Fanynka se stala i členkou ratíškovického Katolického spolku žen a dívek, jejíž divadelní odbor v době stavby nového Obecního domu přenesl svou činnost do této hospody. S ní pak na tomto jevišti hrával i zamilované postavy. V této sovětské zemi chtěl s ní začít nový život. Ale teprve na jeho hranici, kterou řeka tvořila zjistil, že Fanynka neumí plavat. Byli zadrženi pohraniční hlídkou, Fanynka poslána domů a František dostal trest za nedovolené překročení hranic. Vlastní žena jej po čase vzala na milost a on i nadále pokračoval ve svých politických aktivitách. Když přišel Mnichov a po něm v roce 1939 okupace země nacistickými vojsky, okamžitě se pod vedením hodonínského komunisty Rudolfa Filipa zapojil do protifašistické činnosti. V obci vytvořil ilegální skupinu, složenou ze členů komunistické strany, ale i bývalých členů tzv. vládního vojska, jako byl Martin Frolec z čísla 556, který měl vojenský výcvik. V Miloticích se u Františka Slezáka tiskly letáky s protifašistickým obsahem a roznášely mezi horníky a dělnictvo v okolí. Z hodonínské vojenské posádky před jejím rozpuštěním přivezli do jeho domu v noci tajně kulomety a jiné zbraně, které byly ukryty, aby byly v příhodné chvíli použity proti německým okupantům. Přesto, že byl dubňanským strážmistrem Ševčíkem prostřednictvím starosty Petra Koutného varován, že se jej gestapo chystá zatknout a nějaký čas se skrýval u různých známých, vrátil se po čase zase domů, neboť si myslel, že jde o falešnou zprávu. Nebyla. V březnu roku 1940 si pro něj přišli. Ale v Breslau – místa vyšetřování všech protifašistických bojovníků z něj nic nevymlátili, žádné z ilegálních spolupracovníků neprozradil, jak v nestřeženém okamžiku své ženě pošeptal při její návštěvě ve věznici v bavorském Ambergu, kde jej navštívila i s ženou jeho spoluvězně Cyrila Řehánka z Prušánek. Zachránil tím mnoho lidí, včetně Petra Koutného. Odsoudili jej jen na čtyři roky za distribuci ilegálních tiskovin, příjem zbraní jim nevyzradil. Za to by byla jen smrt. František Slezák z Milotic, u nějž se letáky tiskly, ji dostal. Ale Františka Dekaře ani po odpykání trestu nepropustili. Z Kounicových kolejí v Brně, kam byl po odpykání trestu přivezen a kde se rozhodovalo, zda bude propuštěn na svobodu či ne, byl odeslán do koncentračního tábora Dachau, s poznámkou „Schutzhaft“ – další ochranná vazba. To znamenalo – návrat nežádoucí. Z Dachau byl pak koncem roku 1944 odeslán do koncentračního tábora Neuengammen u Hamburku, kde po něm další stopy mizí. Domů se již nevrátil. Předpokládá se, že buď zahynul při pěším pochodu vězňů z koncentračního tábora do přístavního města Lübecku, nebo na jedné z lodí, které odtud s vězni vyjely na moře a tam byly bombardovány britským letectvem, které letěly touto trasou. Většina vězňů na lodích zahynula, jen pár se jich zachránilo. Mimo jiné i známý pražský umělec E. F. Burian.

František tehdy nebyl ve své víře sám. Bylo to v roce 1939, kdy se ve Strážnici, v hotelu U Černého orla scházela skupina komunistických odbojářů hodonínské oblasti, aby se poradila o způsobech vedení protinacistického boje a zároveň ve strážnickém gymnáziu skládali mladí lidé v tomto roce maturitu. Byli mezi nimi i Marie Kudeříková z nedalekých Vnorov, Vladimír Blažíček a bratři Drozdovi z Rohatce. Všichni se rovněž brzy poté zapojili do komunistického protifašistického odboje a někteří z nich i v nacistických vězeních zahynuli. Marie Kudeříková byla v Breslau – Vratislavi odsouzena k smrti a ve svých dvaadvaceti letech popravená. Matce, která ji v dopise prosila, aby se alespoň v této poslední chvíli obrátila k Bohu, píše v dopise na rozloučenou: „...Vidíš, svatí dovedli umírat s nadšením, s vírou, že dosáhnou blaženosti nejvyšší. Hus zpíval na hranici. Naši soudruzi nadšeně bojují, krvácejí a umírají stejně odhodlaně za věc, za lásku k lidem, i když jim nekyne nehynoucí štěstí. Vidíš, jak je možno načisto, nesobecky, bez vyhlídek na odměnu obětovat vše pro lidstvo. Se stejným odhodláním, nadšením, jako mívali první přívrženci křesťanské myšlenky.(Zlomky života, str. 51.) I taková byla tehdy doba, mimo těch bázlivců, lhostejných či těch, kteří jako za první světové války, tak i ve válce druhé keťasili a nedostatkové potraviny draze „na černo“ jak se tehdy říkávalo, prodávali hladovým městským lidem. 14.)

V boji proti nacistickým okupantům padli i další ratíškovičtí občané: mladý Jaroslav Kotásek, č. p. 72: uprchl do Anglie, působil v řadách naší československé vojenské jednotky. Jako parašutista byl se skupinou shozen do prostoru Vysočiny, kde se skrývali v jedné hájence. Jejich úkryt byl prozrazen, obklíčen a v boji Jaroslav padl. Byl to i Antonín Hebron, člen ilegální skupiny Obrana národa. Jeho činnost byla rovněž brzy prozrazená. Byl zatčen a rovněž, jako Vít Příkaský zahynul v roce 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Jeho bratr Jaroslav, důstojník z povolání padl v boji s nacistickými bojůvkami v pohraničí, při jeho okupaci v roce 1938. Hanák Josef, č. p. 248 byl totálně nasazen do Německa, pro sabotáž uvězněn v koncentračním táboře Dachau, odkud se již nevrátil. Byl to i mladý Vojtěch Tůma, č. p. 92, člen ratíškovické ilegální komunistické skupiny Moravská rovnost, který byl totálně nasazen do Německa a rovněž se odtud již nevrátil. +++++++++++++++++++++++++++++++++++

Právě v období Protektorátu Čechy a Morava, s jeho oběťmi vězněných a popravovaných vlastenců, dochází k nebývalému úspěchu ratíškovických fotbalistů. „Žluťáčci“, jak si je jejich fandové zamilovaně podle jejich žlutých dresů pojmenovali, hravě poráželi ostatní fotbalová mužstva v blízkém i vzdálenějším okolí, stávali se známými v celém Protektorátu Čechy a Morava. Německá správa lignitových dolů, dosazená do všech důležitých oblastí hospodářství měla zájem na nerušené těžbě dolů. Prostředkem k tomu byly nejen zvýšené hornické příděly potravinových lístků za odpracované mimořádné směny, na které jiné kategorie obyvatelstva neměly nárok, ale i různé jiné výhody pro horníky. Patřila k tomu i mimořádná péče správy dolů o fotbalový klub. Neboť tam, kde je dobrá zábava, tam je i klid a pořádek. Válka – neválka, lidé chtěli v době války nejen žít, ale se i bavit! Měli na to v této době právo? Nadčasový problém. Kdo jim tu zábavu přinášel? Vedení dolů se nejen přímo podílelo na úpravě fotbalového hřiště, organizační pomoci fotbalovému klubu z řad některých technických pracovníků dolů, jako byli pánové Pavelka, Trávníček a jiní, ale i vytvářením výhodnějších pracovních podmínek pro hráče fotbalového mužstva, zaměstnaných v dolech.

++++++++++++++++++++++++

V roce 1943 přijela na přátelské utkání s ratíškovickými fotbalisty i slavná A. C. Sparta Praha s takovými tehdejšími fotbalovými esy, jako byli tehdy Karel Kolský a jiní. V roli rozhodčího pak i slavný herec Vlasta Burian. Na zápas přijelo celé okolí. Samozřejmě že vyhrála Sparta. Ale to nebylo důležité. Ještě dnes by nás mohlo zajímat, jaká byla asi motivace politického rozhodnutí, aby Sparta, společně s hercem Vlastou Burianem podnikla tuto propagační sportovní cestu po vlastech českých a moravských v době ohrožení existence tohoto národa.

Na fotografii vlevo Vlasta Burian, vpravo Karel Kolský, uprostřed kapitán fotbalového mužstva S. K. Ratíškovice Petr Vybíral. Povšimněme si, že na jeho drese se již nacházejí hornická kladívka. (Fotografii zaslal autorovi do Plzně Petr Vybíral).

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Ti všichni, kteří v době nacistické okupace položili život za svoji zem, nenesou odpovědnost za to, co s jejich odkazem nám živým udělali a ještě i dnes dělají někteří střídající se političtí vůdcové naší společnosti a jejich ochotní přisluhovači – přepisování naší historie z určitých ideologických pozic. Za komunistů se nesmělo mluvit o bojovnících nekomunistického odboje, nyní je tomu někdy naopak. Protože vítězové mají vždycky pravdu a mrtví se nemohou bránit. To každého napadne i při čtení vydané publikace obcí Ratíškovice, spolu se Základní a Mateřskou školou, nazvané Regionální výchova – učebnice pro žáky 6. ročníku. V ní se nacházejí v její části Historie regionu – 2. světová válka, na str. 11 – 12 jen dvě fotografie nekomunistických protifašistických bojovníků a fotografie pomníčku, postaveného na památku z Anglie shozené naší paradezantní skupiny Carbon v ratíškovickém lese. A co ti ostatní? Jejich otcové byli snad v té době, kdy byla Amerikou, Sovětským svazem a ostatními bojujícími vytvořena protifašistická koalice menšími vlastenci? Na jedné straně představitelé obce v den osvobození obce sovětskou armádou každoročně kladou všem padlým u jejich domů vzpomínkové kytice květů, bez rozdílu jejich dřívějšího politického přesvědčení, na straně druhé připustili na stránkách této učebnice zjednodušenou interpretaci této části ratíškovické historie. Dá se předpokládat, že nešlo o úmyslný záměr, spíše nedopatření při vydání této jinak velmi dobře zpracované učebnice. Jak se obec Ratíškovice celkově zapojila do protifašistického odboje v letech 1939 – 1945, o tom existuje písemný doklad, vypracovaný po roce 1945 tehdejší místní organizací Svazu protifašistických bojovníků. 15.)

+++++++++++++++++++++++++++++++

Nástup mladé ratíškovické generace

Generace, narozená po první světové válce mezitím vyrostla a po 2. světové válce byla postavena před úkoly, které před ni doba postavila. V poválečném období, po roce 1945 to byla především otázka, jakou cestou se naše republika bude ubírat, zda bude navazovat na obdobím první republiky, či zda zvítězí komunisté se svým sovětským modelem řízení společnosti. I v Ratíškovicích na sebe tyto dvě ideologie působily a lidi rozdělovaly na dva tábory. Umožnila to již Jaltská konference vítězných mocností, které se v lednu roku 1945 účastnili Roosevelt, Churchill a Stalin. Řešilo se zde budoucí uspořádání Evropy. Stalin se zavázal, že osvobozené státy se budou moci svobodně, demokraticky rozhodnout o svém politickém a hospodářském uspořádání. Ale v zemích, osvobozených Rudou armádou byl opak pravdou. Již po roce 1945 byl našimi komunisty připravován přechod k sovětskému vysoce centralizovanému modelu řízení pod vedením KSČ. Jak se k tomu v obci postavily dvě mladé výrazné osobnosti, spojené tradicí svých rodin s katolickým náboženstvím a stranou lidovou? František Toman, v období husákovské konsolidace, po roce 1968 předseda České strany lidové, poslanec a ministr sociálních věcí České socialistické republiky a jeho kamarád Stanislav – Slávek Blaha, poúnorový emigrant. Co je navždy rozdělilo?

++++++++++++++++++++++++++

Osobnost Františka Tomana

Narozen v roce 1924, vystudoval gymnázium, poté již v roce 1945 vstoupil do strany lidové. Pak byl jako úředník zaměstnán v dolech, aktivně v této straně pracoval a stoupal v její hierarchii. Byl přesvědčen, že je možné spojit křesťanskou solidaritu s chudými s principy sovětského zřízení ve prospěch chudých vrstev společnosti. František Toman měl již od svého mládí před očima tu na vlastním těle zažitou zaostalost ratíškovického malozemědělství, tu jeho lidskou, hmotnou bídu a na straně druhé vděk Sovětskému svazu za osvobození Slovácka. Po roce 1948 začal prosazovat politiku této strany, vedené tehdy jejím předsedou, bývalým knězem Josefem Plojharem, ministrem zdravotnictví. Ten se v obci osobně účastnil i otevření nově vybudovaného zdravotního střediska.

Československá strana lidová se po únoru roku 1948, pod vedením Komunistické strany stala součástí tzv. Obrozené Národní fronty. A toto její postavení, tuto svou ideu dobrovolné spolupráce s komunisty neztratil pak František Toman ani po srpnových událostech roku 1968, po okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy. Jeho víra se opírala o dosažené výsledky průmyslového a komunikačního rozvoje, k nimž i na Slovácku za vlády komunistů docházelo a k nimž dala podnět strategie IX. sjezdu KSČ z roku 1949, orientující naše národní hospodářství na rozvoj těžkého průmyslu, včetně výstavby zbrojního průmyslu. Vždyť to bylo již období tzv. studené války. K tomu bylo zapotřebí uhlí a elektrická energie. I na Slovácku se v té době otevíraly nové lignitové doly, které potřebovaly nové pracovníky. V Hodoníně byla postavena velká elektrárna, spalující lignit okolních dolů. Proto i byla v této době zaměstnanost lidí z vesnic v okolí dolů vysoká, což se projevilo i na tehdejším vzestupu hmotné životní úrovně jejich obyvatel. František Toman byl navíc přesvědčen, že kolektivizované socialistické zemědělství, odstraňující zaostalost drobných hospodářství bylo i pro slovácké vesnice tou správnou cestou, mělo – li na vesnicích dojít ke zvýšení životní úrovně lidí. Svůj souhlas s husákovskou normalizací pak obhajoval i po roce 1968 ve své v roce 1980 vydané publikaci pod názvem Veselá je dědina. Je až příliš autobiografická a v jednajících postavách vychází z ratíškovické reality. V ní na postavě kladného hrdiny Martina, předsedy Jednotného zemědělského družstva, čestného a poctivého bojovníka za kolektivizaci zemědělství tuto obhajuje a nakonec – nepochopen některými vesnickými zpátečníky, kteří nechtějí vidět, jak se za komunistů vesnice změnila k lepšímu a na společné schůzi se dále proti družstvu staví, před jejich očima umírá na zástavu srdce. Za dva roky nato skutečně při návštěvě své rodné obce nečekaně umírá i autor této knihy, František Toman.

V Ratíškovicích sehrával při prosazování spolupráce členů strany lidové s komunisty důležitou roli. Byla to role konstruktivní opozice: kritikou nedostatků hospodaření v Jednotném zemědělském družstvu, aktivitou při organizování různých zájezdů zemědělců i jiných občanů do různých míst republiky i do zahraničí, v různých folklorních skupinách a jejich vystoupeních u nás i v zahraničí. Ale i konkrétní účastí v slavnostním ratíškovickém kroji některých z nich při komunisty organizovaných manifestačních volbách jednotné kandidátky. Doposud se v obci současná KDU – ČSL kritickému hodnocení jeho osoby i své strany vyhýbala. Jistě i proto, že mnoho lidí si Františka Tomana vážilo a i dnes po jeho smrti váží pro jeho lidské vlastnosti, jako byla skromnost, poctivost, láska ke své vesnici i ke svému vinohradu. A v neposlední řadě i proto, co z pozice své tehdejší funkce pro obec udělal. Proto se asi i v roce 2 010 obcí vydaná publikace, zpracovaná kolektivem profesionálních historiků a etnologů, zejména brněnských, pod názvem Ratíškovice – Minulostí slovácké obce, kritickému pohledu na činnost Františka Tomana vyhnula. A to přesto, že tuto část zpracovával cizí historik, Mgr. Tomáš Dvořák. Z místních by se nikdo neodvážil – již pro existující silně provázané rodinné a přátelské vztahy lidí v obci jeho osobní politickou historii popsat. To ale nic nemění na skutečnosti, že zatím co se František Toman dal dobrovolně do služeb husákovské normalizace, desetitisíce jiných bylo v republice v téže době pro svůj odpor k okupaci a normalizaci zbaveno zaměstnání a mnozí z nich pak zaplnili volná místa topičů a jiných podobných dělnických profesí. 16.)

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Osobnost emigranta Stanislava – Slávka Blahy

V mládí kamarád Františka Tomana a jaký jiný životní osud! Vyšli ze stejného ideového a sociálního hnízda a přece ten rozdílný vztah k událostem roku 1948 až do smrti již nepřekonali. Rozdělily je výsledky 2. světové války a studená válka. Zatím co v obci v té době mnozí nastupující mladí příslušníci strany lidové byli ochotni s komunisty spolupracovat, Slávek to odmítal. Po vystudování strážnického gymnázia začal v Brně studovat vysokou školu, se záměrem stát se knězem. Ocitnul se tam v jiném společenském prostředí, které mělo vliv na jeho další život.: Pak přišel rok 1948 a nástup komunistů k moci. Rozhodl se emigrovat. Utekl do Bavorska, kde žil určitou dobu v uprchlickém táboře. Zklamán poměry v něm, žádal o vystěhování do Kanady, aby tam mohl studovat na teologické fakultě a po jejím vystudování pak nastoupit misionářskou činnost tam, kam jej katolická církev pošle. Ale v průběhu studia těžce onemocněl a musel si najít jinou životní cestu. V Niagara Falls se seznámil s rodinou Kotásků, ratíškovických vystěhovalců. Jejich dcera Marie se pak stala jeho životní družkou. Odstěhovali se do Binghamptonu, stát New York, mezi početné řady Ratíškovických, kteří zde jako přistěhovalci zakotvili a pracovali ve velkém, již vysoce mechanizovaném obuvnickém průmyslu. (Baťa se měl kde učit!) Po čase se zde Slávek stal i prezidentem Moravan Clubu, který zde vyvíjel bohatou kulturní činnost. Na stáří se s rodinou přestěhovává na teplou Floridu, kupuje zde dům, ale v roce 2 007 na těžkou nemoc umírá. Před svou smrtí stačil ještě i s tchýní navštívit rodné Ratíškovice. 17.)

++++++++++++++++++++++++++++++++

Rok 1989 a některé jeho projevy v obci. Opojení z liberalizmu

Tak, jako v poválečném období 1. republiky někteří pražští umělci prožívali své opojení z bolševické revoluce v Rusku, která u nich později vyústila v desiluzi, tak rovněž u nás po roce 1989 dochází k opojení z liberalizmu a po něm zase k desiluzi. Konec dějin se nekonal. Poté, co bylo konzervativci a liberály Marxovo, Engelsovo a Leninovo učení odsouzené jako mylný, škodlivý a nebezpečný lék k nápravě společnosti, sami účinný lék, jak ukázal dnešní stav světa, nenabídli. Ve jménu svobody, demokracie a lidských práv se dnes zase jen – jako za komunistů preferuje materiální bytí, úspěch, peníze a kapitál ve spojení s šíleným zbrojením na celém světě a lokálními válkami. Bývalé vykořisťování koloniálních území koloniálními mocnostmi je dnes stejně pokrytecky – v důsledku nízké porodnosti zemí Západu i země naší nahrazené – nyní ve jménu svobodného pohybu osob a kapitálu odčerpáváním zejména kvalifikovaných pracovních sil ze zemí ekonomicky slabších a odčerpáváním výsledků jejich práce do zahraničí prostřednictvím cizího bankovního a průmyslového kapitálu. Lze se pak divit současnému odchodu obyvatel těchto zemí i exodu obyvatelstva bývalých koloniálních území do zemí bohatých bývalých kolonizátorů? Staré problémy vystřídaly nové. Ten, kdo byl dříve nepřítelem, stal se přítelem a nepřítelem dřívější přítel. Jen se změnily světové strany. Oběma světovým velmocím chyběla a i dnes chybí sebereflexe – křesťané tomu říkají zpytování svědomí. Svým velmocenským zájmům podřizují zájmy ostatních, včetně svých spojenců. Celosvětová, evropská i národní jednota nemůže být zachována jen vnějšími silami, např. vládou silnějšího vůči slabším, připomínající spíše sociální darwinizmus. Dříve všemocná liberální poučka o svobodném pohybu kapitálu, zboží, služeb a lidí jako kdyby – tváří v tvář nově vznikajícím velmocenským uskupením ztrácela dech. Zase se vrátilo to společenské znejistění, navíc podtržené vznikem islámského státu, terorizmem i klimatickými změnami. Měly a mají snad vliv i na hodnocení nedávné minulosti obce Ratíškovice? Jak se to projevilo v jednání některých jejich osobností?

++++++++++++++++++++++++++++

Náhlá smrt Františka Tomana v roce 1982 jako kdyby předznamenávala konec vlády komunistů. Stále více se ukazovalo, že systém jedné vládnoucí strany a vysoce centralizované, byrokratické státní moci v ekonomickém soutěžení se Západem, založeném na tržním hospodářství zaostává. Reformní snahy a kritika některých spisovatelů (2 000 slov), ekonomů (Šik), atd. byly u nás násilím v roce 1968 potlačené. Ale přesto bylo společenské znejistění stále zřetelnější a probíhalo ve všech zemích tzv. socialistického tábora, vedeného Sovětským svazem. Gorbačovovy reformy s jeho glasností nahlodávaly starý brežněvovský politický stereotyp. Znovu se objevovaly návrhy na budování demokratického socialismu, založeného na politickém pluralizmu, větším působení svobodných tržních sil, odstranění cenzury a direktivního, státního řízení církví. 18.)

V této době v obci docházelo k otevřené i skryté aktivizaci některých členů strany lidové, úzce spjatých s katolickou církví a nesouhlasících s komunisty. Zřetelně to souviselo s nástupem nového kněze, střídajícího v roce 1980 jeho předchůdce Miroslava Kunce, který zde působil v letech 1949 – 1980. Mladý, nastupující kněz Pavel Posád se vyznačoval ostře protikomunistickým přesvědčením – na rozdíl od faráře starého, člena Pacem in terris a úzce spolupracujícího s místním vedením obce. Pavel Posád se stává aktivním příslušníkem skupiny slováckých kněží, tajně se scházejících v domě jedné ratíškovické rodiny. Dodnes se na ni v obci objevují její kritikové. Podle nich hlava rodiny, za komunistů odborový funkcionář dolů, uměl z tohoto postavení pro sebe i svou rodinu těžit mnohé osobní výhody a ani jeho žena si v té době zrovna po sociální stránce proti jiným lidem v obci nestála špatně.

Pavel Posád za sebou strhává skupinu ortodoxních věřících a získává si u nich oblibu. To neuniklo vládnoucí moci na okrese, především tehdejšího církevního tajemníka v Hodoníně. Prosadil, že byl z Ratíškovic po dvou letech svého působení v roce 1982 přeložen na faru do pohraničního Drnholce. Ale i tam jej ještě jeho věrné ovečky navštěvují a dokonce mu z vlastních prostředků zakupují i auto.

Jako nelze sloučit oheň a vodu, tak ani nelze sloučit hodnocení kněze Miroslava Kunce v očích Františka Tomana a v očích Pavla Posáda. František Toman jej v jeho publikaci Veselá je dědina, nejmenovaného, popisuje jako obětavého kněze, pomáhajícího svou prací budování obce, mladý kněz Pavel Posád, přebírající po něm ratíškovickou faru jako kněze, zanedbávajícího své základní pastorační poslání. Zajímavě se popisuje i Posádův vztah k ratíškovickým věřícím v publikaci pod názvem Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Ratíškovicích (autorka Petra Dvořáková, 2007/51). Na otázku tazatelky, jak mu vyhovovala mentalita Ratíškovických odpovídá: „Myslím si, že se mi ji podařilo pochopit. Jsou to lidé, kteří chtějí po knězi, aby byl jejich autoritou. Oni nechtějí, abych řekl: Dělejte si, co chcete, máte svobodu, ani chtějí, aby kněz řekl: Takhle a takhle to bude ... Lidi očekávali jasné, ale rozhodné vedení ...“. Již v roce 2 004 byl kněz Pavel Posád intronizován do funkce biskupa a stal se jedním z blízkých spolupracovníků kardinála Miloslava Vlka, usilujícího o znovuzískání dřívějšího společenského a komunisty zlikvidovaného postavení katolické církve, včetně jejího postavení ekonomického. Způsob restituce církevního majetku, v Parlamentu schváleného pravicovou vládou těsnou většinou přes odpor levice a většiny veřejného mínění se tak stal jablkem sváru dosud nepřekonaného. 19.)

+++++++++++++++++++++

Dávno již v obci bylo zapomenuto, že při združstevňování vesnice a úpravě záhumenků komunisté umožnili zachovat a založit si v osobním vlastnictví, na vymezených pozemcích nové vinohrady. Vznikl tak ratíškovický Slavín – kompaktní vinohradnická oblast s řadou postupně budovaných vinných sklepů. Často podle individuálních představ vinařů a podle zásady „každý pes jiná ves“ (až na výjimky), bez ohledu na slovácké architektonické tradice, či stanovení alespoň obrysných architektonických pravidel.

Restituce, privatizace, změna energetické koncepce státu, uzavírání lignitových dolů, rušení Jednotných zemědělských družstev – to všechno vedlo po roce 1989 i k sociálně ekonomickým změnám, se všemi důsledky pro nezaměstnanost i v obci Ratíškovice a vytvoření nové sociální struktury. Vznikli noví majitelé privatizovaných závodů, vytvořila se nová skupina bohatých vlastníků, ale zároveň s ní i nezaměstnaných a bezdomovců. Vznikla nezaměstnanost. Tak jako v celé republice, i zde poznamenala některá jejich nová honosná stavení dosavadní architekturu obce. (To podnikatelské baroko!) Obtížněji se hledalo nové zaměstnání, začalo se za ním vlastním dopravním prostředkem jezdit i do vzdálenějších míst. Stupeň motorizace vesnice to mnohým již umožňoval. Původní porevoluční předpoklad, podle nějž po pádu komunistů nastane renesance náboženství se nenaplnil. V celé společnosti i nadále roste ateizmus a s ním často i vlažnost a povrchnost v přístupu k náboženství. Ta má ovšem na Slovácku kořeny již v druhé polovině 19. století, jak na to již upozorňovali i bratři Mrštíkové ve svém Roku na vsi: „Ja, ja, soudy a hospody plné, kostely prázdné!“. Na tento závažný jev rovněž upozorňoval ratíškovický farář Jan Veselý, který vystřídal ve funkci Pavla Posáda a staral se od roku 1982 – 1993 o své ratíškovické věřící ovečky. V náhledu na ně nebyl již tak optimistický jako Pavel Posád. Jak píše autorka Petra Dvořáková v uvedené publikaci na straně 63, farář Veselý nejásá nad úrovní ratíškovických věřících: „Do vyučování náboženství bylo přihlášeno na školní rok 1986 – 1987 58 dětí. Mnozí nechodí ani v neděli na mši svatou. Rodiče se o děti nestarají, nedávají jim dobrý příklad, nežijí podle svého náboženství. To, že jsou náboženství římskokatolického, pro ně nic neznamená. Nežijí podle něho. Dají jen na určité zvyky. Předcházejí se ve své pýše ve „slavení“ všeho možného. Svatba je pro ně jen jídlo a pití. První svaté přijímání je paráda, jakýsi druh folkloru. Většina dětí nechodí už pak na vyučování náboženství, rodiče je nepřihlásí. A „všechno mají“. Myslí tím křest a sv. přijímání ...“

Tento proces zlhostejňování a zpovrchňování vztahu věřících k náboženství nejen u nás, ale i ve všech zemích Západu, tak typický pro dnešní plochý ekonomický liberalizmus pokračuje i po roce 1989. Často některými evropskými i našimi dnešními politiky vyhlašované verbální úsilí o znovunastolení křesťanských duchovních hodnot, na nichž prý stojí celá naše západní civilizace, se stává jen prázdnou frází: „K čemu jsou zákony tam, kde jedině peníze vládnou?“ volal již starořímský Petronius ve svých Satirách,, Neronův dvořan. Současný stav podrývá i úsilí papeže Františka o obrodu římskokatolické církve cestou jejího návratu k důslednějšímu uplatňování myšlenek evangelia. Jak ale bude tato reagovat na prostý fakt, že většina přistěhovalců do těchto bohatých zemí nepochází ze zemí ohrožených válkou, ale že jde o ekonomické uprchlíky? Boj o duše i voliče nadále pokračuje ...

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Tož jaké budeš, moje Slovácko?

Přes veškeré do očí bijící nedostatky naší společnosti, nazývané svobodnou a demokratickou, nelze jí jednu věc upřít: proti dřívějšku naše města i venkovská sídliště zkrásněla. Z bývalé šedivé a pošmourné Plzně minulosti se tato vloni dokonce stala evropským městem kultury. Ten, kdo zase po létech navštíví obec Ratíškovice, je udiven jejich novou výstavbou a modernizací. Vznikly celé nové ulice. Proti minulosti pískových cest, vedoucích kolem nízkých domečků všude vyasfaltované silnice s přehlednými ukazateli, převážně moderní architekturou, preferující přízemní obydlí proti dřívějším patrovým „školám“. Obec má vybudovanou kanalizaci, zaveden vodovod. Na místě starého Židovského uzlu byla postavena nová radnice. Z něj zůstala stát jen stará hospoda, na které se kdysi vystřídalo tolik nájemníků – dřívější oblíbené místo ratíškovického dělnictva. V ní starý komunista Valentin Svoboda, z války poznamenaný velkou jizvou na krku, způsobenou střepinou dělostřeleckého granátu, s vadou v řeči a často proto i nezaměstnaný, a s ním i jiní ratíškovičtí komunističtí radikálové dělali při alkoholu, hustém cigaretovém kouři a kartách světovou revoluci a po jejím vítězství slibovali pomstu všem vykořisťovatelům. Svrběly jim dlaně, aby jim to jednou mohli spočítat! Nyní je tam obchod smíšeným zbožím. Dřívější škola byla rekonstruována na pěkně vybavenou obecní knihovnu. Byl vystavěn moderní školní areál, který nemá mnoho jiných vesnic a světe, div se – vloni byl vystavěn a otevřen nový, doposud chybějící, zajímavě architektonicky řešený Spolkový dům, atd. Na tom má především velkou zásluhu zvolené vedení obce. Co nemůže změnit – tak, jako v mnoha jiných slováckých vesnicích, je nejen starý silniční půdorys obce, přinášející dopravní komplikace, znepříjemňující život jejich obyvatel, ale i nikdy nekončící lhostejnost určité části občanstva k věcem veřejným, pokud nejde o jejich ego.

Není náhodou, že z této celkové příznivé společenské a politické atmosféry vyšel i bývalý starosta obce Josef Uhlík, zvolený za KDU – ČSL za poslance našeho Parlamentu i stávající starostka obce Anna Hubáčková, zvolená za KDU – ČSL do Senátu, když v posledním volebním souboji zvítězila nad sociálním demokratem Zdeňkem Škromachem, pocházejícím ze sousední vesnice, Rohatce. Splní oba očekávání svých voličů, nebo jim za čas zachutná – tak jako mnoha jiným našim vrcholným politikům moc a občan – volič se pro ně stane jen předmětem politické spekulace a manipulace? To ukáže budoucnost.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Kdysi tak čtenáři a televizními diváky Galuškův oblíbený stařeček Pagáč, tento zidealizovaný člověk konce 19. století by to dnešní Slovácko i ty Ratíškovice již nepoznal. Není to jen kraj vína, ale především kraj tvrdé práce a neustále rostoucí migrace obyvatelstva. Přistěhovalectví lidí z různých sociálních prostředí, s jinými kulturními vzorci chování a jednání přináší změny. Narušuje i ty zbytky tradiční slovácké vesnice se svým bývalým dialektem, myšlením a cítěním, jak se je již kdysi dávno snažili postihnout někteří etnografové či spisovatelé a v jevištním provedení je dnes přibližují různé folklorní soubory. Lidí se stejnými přednostmi i nedostatky, radostmi i žaly, jako mají lidé v Čechách, na Moravě i jinde.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

A to vzpomínané víno? U velkých vinařů tak jako každé jiné zboží, které se stalo předmětem prodeje a koupě. Se svou nemilosrdnou konkurencí, nadměrnou reklamou, která někdy pravdivě neodráží kvalitu a cenu. Snad ještě jen u některých malých, soukromých vinařů doznívá ta úcta k jejich dědům, kteří kdysi v potu tváře, bez jakékoli mechanizace dobývali ze země ten sladký plod, proměněný ve víno. Jak o tom ve své sbírce básní pod názvem Vínokruhy zpívá i ratíškovický Jiří Hubáček:

Poslední list ještě vylomím

Pak červencovým večerem projdu ke sklepu

V pohárku kořeněný dotek letmý

Zelenými prsty nahmatám po slepu

Přivoním ...

Někdo plnou náruč vinohradu pod sudy vysypal

Poslední kapku z koštýře na zem uroním

Pro dědu, co leží pod kopcem, aby ochutnal ...

=========================================================================

Poznámky k textové části :

1.) Profesor PhDr. Jan Húsek, (1884 – 1973), narozen ve slovácké Ostrožské Nové Vsi. Jako uznávaný, význačný etnograf Slovácka se podílel na zpracování a vydání významné publikace Moravské Slovensko (1918), redigované Ladislavem Niederlem. Zpracoval v ní kapitoly Zaměstnání lidu, Život v rodině a v obci, Vzdělání a povaha lidu, atd. Po roce 1948 byl komunistickým režimem vyloučen z veřejného života. Zemřel v roce 1973. Teprve po jeho smrti, po roce 1989 mu bylo rodnou obcí udělené čestné občanství. Podrobněji o jeho vztahu k obci Ratíškovice, viz www.dekar.blog.idnes.cz, článek Krize demokracie a co dále? Poznámka č. 16.

2.) V druhém vydání publikace Slovácko sa súdí z roku 1969 je náklad neuvedený, v publikaci Slovácko sa nesúdí, vydané v roce 1972 je uveden náklad 100 000 výtisků. Velkou oblibu si u posluchačů získalo i jeho televizní uvedení. Ačkoli to nebylo záměrem autorů, mělo vliv na zkreslený názor o životě lidí Slovácka. Opomíjí se základní fakt, že většina lidí na Slovácku žádné vinohrady nevlastní, tedy ani víno nepěstuje a je závislé na jiných druzích zaměstnání.

3.) Miroslav Galuška ve své knize Slovácko sa nesúdí, v povídce Poslední vúla, str. 147 ve svém zdůvodnění charakteru postavy stařečka Pagáča píše: „A že rádi popíjajú halůzkovú a vínečko? To néni ani chyba, ani hřích! To je medicína, kerú im dává rodná zem za to, že ju kropijú svým potem. Viděl sem stařečkovy ruky. A pro ty mozole im všecko,všecičko odpúšťám ...“. A na str. 148: „Ale v knize života majú aj zaznamenané, že sú néenom spravedlivý ke všeckým, ale aj poctivý, přísný ke zlému, ochotný k pomoci, chudobný v majetku ale bohatý v humoru. A tací lidé by neměli umřít nigdá.“ „. Bylo by to krásné, kdyby tomu opravdu tak mohlo být i ve skutečném životě. V této postavě projektoval Zdeněk Galuška jen své vlastní přání a představu, jak by měl starý slovácký člověk vypadat a v plné spojenosti dožít.

4.) Podrobněji je tento vzájemný ideový střet vysvětlován v publikaci Miroslava Dekaře, nazvané Demokratický model kultury, vydané v Plzni v roce 2 000 Střediskem západočeských spisovatelů, za přispění Nadačního fondu pro kulturní aktivity občanů města Plzně. Nachází se ve Studijní a vědecké knihovně města Plzně.

5.) Bratři Mrštíkové ve své Habrůvce (Divácích) v kapitole Po několika letech (str. 506), píší: „Na mapě jaksi šourem vržené Moravy najdete Habrůvku najisto, ať ji hledáte na východě, na půlnoc, nebo na stranu polední. Není na Moravě jedna, a každá z nich se podobá Habrůvce naší, jako vejce se podobá vejci, kuře kuřeti, že neví ani, z jakého je hnízda“. Kritický realismus se tehdy snažil i o zobecnění slovácké povahy, jejích charakterových rysů: Co na ně říkali někteří tehdejší autoři?

Slovácká povaha:

-------------------------------------------------------------------------------------

Autor:Hlavní charakterové rysy Moravského Slováka:

==================================================================

František Bartoš, Několik slov o lidových písních moravských. Studie na závěr knihy: „Letora sankvinicko – cholerická,. Hanák nazírá na svět a posuzuje věci s klidnou rozvahou a praktickým rozumem, bez ukvapenosti.Slovák(moravský) jednává pod náporem citu nebo rozbouřených vášní,nerozvažuje dlouho, a se všech stran, jaký následek by ten nebo onen skutek míti mohl“

Jan Herben, Kniha vzpomínek: „Naši moravští lidé se velmi ostýchají projevovat city. Pokud možno, potlačují svá hnutí mysli, radost i žalost před očima cizích lidí. ... Ale snad právě proto, že jsou příliš hluboké, a lidé pro ně nemohou najít dost přiměřených slov ...“. ve své knize „Brumovice: „Druhou vlastnost nazval bych „němým citem“. Slováčtí lidé nemají rádi frazeologii, mnohomluvný verbální projev ...“.

Zdeněk Nejedlý, T.G. Masaryk – „Mládí“ – Jest to horký, elementární Slovák, ničeho se nebojící a vše strhující silou svévůle nebo chytrostí svého rozumu pravý syn tohoto horkého, přírodního kraje, prudký jako víno, jež zdejší lid pije místo vody a smělý jako ideál všech zdejších hochů, slovenský zbojník, jemuž stačí křivák, aby přemohl celý svět“. (Poznámka autora – čirá idealizace!).

Jan Húsek, Moravské Slovensko I.: „Převaha sankvinicko cholerická, nával citů, vášní, malá rozvaha. Bystrost, vtipnost, jemnost, sdílnost, družnost, zbožnost, pracovitost. Poetický a zpěvní talent. Ale taky vášnivost, nesmiřitelnost pro malichernost, domýšlivá ješitnost, šibalská vychytralost, lehce vznětlivá povaha, náhlé přechody z nálady do nálady. Časté pomlouvání. Jakožto člověk měkký a citový je veskrze nábo ženský. Neustálé kolísání mezi pocitem viny a potřebou pokání. Odevzdání se do vůle Boží, pasivita“. Nejvíce se pravdě přibližuje prof. Húsek, i když i on, stejně jako Jan Herben nedoceňují významnou roli slovácké ženy při ovlivňování rodiny i místního veřejného mínění ve vztahu k náboženství i politice. I dosavadní konzervativnost slovácké vesnice spadala a spadá i dnes především na její vrub. Jejím postavením se v úvodu své práce zabývá i Miroslav Dekař v publikaci, vydané v roce 1994 v Plzni vlastním nákladem, pod názvem Milostné dopisy Josefa a Jenofy z Ratíškovic. Nachází se v obecní knihovně i ve Studijní vědecké knihovně v Plzni.

6.) Na celkou opožděnost rozvoje Slovácka vůči jiným regionům, viz např. Karel Čapek ve svých Hovorech s T. G. M., či Zdeněk Nejedlý ve své knize T.G. Masaryk – Mládí a mnozí jiní autoři.

7.) Viz Miroslav Dekař, Ejhle, člověk z Ratíškovic, 2 004, Plzeň, příloha – Půdorys ratíškovického Židovského Uzlu, zpracovaný Cyrilem Šuralem,č.p.159. Bratři Mrštíkové ve svém Roku na vsi, i Jan Herben ve svých knihách zaujímají negativní postoj k židovskému působení na slovácké vesnici. Jejich šířením alkoholu mezi lidmi, vedoucímu často až k jejich zadlužení a ke ztrátě celého hospodářství. Někteří dnešní historikové, libující si v přepisování našich dějin z pozic potřebné evropské integrace a globalizace dokonce obviňují z antisemitizmu i Jana Nerudu, Jindřicha Šimona Baara a další autory, zrovna tak ale i bratry Mrštíkovy, Jana Herbena, popisujících život Slovácka druhé poloviny 19. století. Jejich snaha po věrném a pravdivém popisu reality se, jak je vidět, vždycky nevyplácí. Ale stejně tak bychom dnes mohli obviňovat i Františka Palackého z šíření protiněmeckých nálad a českého nacionalizmu, přemyslovská česká knížata a krále z kolaborace se silnějším německým sousedem, atd.

8.) O době vzniku vsi Ratíškovice a jejím postavení v tehdejší středověké společnosti i dneška viz Miroslav Dekař, Čas zrození – Úvahy nejen o vzniku obce Ratíškovice, vlastní náklad Plzeň, rok 2007. Nachází se v obecní knihovně i v knihovnách sousedních obcí.

9.) O emigraci obyvatel z některých okresů Moravského Slovácka viz Miroslav Dekař, Ratíškovické vystěhovalectví do Ameriky, Plzeň, 2 009, vlastní náklad, Nachází se v obecní knihovně, knihovnách okolních obcí a v plzeňské Studijní a vědecké knihovně. Z této publikace jen několik údajů:Počet obyvatel Vídně, narozených v některých okresech Moravského Slovenska – viz publikace Moravské Slovensko:

Okres: 1890 1900 1910

===================================================================

Uherský Brod 1 880 2 573 3 534

Hodonín 3 737 5 169 7 288

Kyjov 1 478 3 253 4 140

Počet ratíškovických vystěhovalců do Ameriky. Zpracoval v roce 1974 Antonín Uhlík, Ratíškovice

USA: 276, Argentina 25, Austrálie 3, Kanada 12, Sovětský svaz 7, Uruquay 4, Venezuela 1. Celkem se z obce ve dvou vlnách vystěhovalo 328obyvatel.

Údaje, zpracované Janem Skácelem (1958/140) nám ukazují vystěhovalectví i z jiných slováckých sídlišť: Z Boršic přes 100 osob, z Kněždubu 50, Lhoty 100, Lideřovic 100, Petrova 40, Radějova 100, Velké 200, Strážnice 100. Šlo převážně o sociální emigraci.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Přijetí přistěhovalců do svazku obce Ratíškovice v letech 1919 – 1926 (Podle nalezeného zápisu.)

10.) Ve vydané publikaci Miroslava Dekaře ve vlastním nákladu v roce 2 014 pod názvem Opovrhovaná a milovaná, s podtitulem Svár slovácké světské lidové písně, hudby s dechovou hudbou a šlágrem a tancem v proměnách času – Ohlas v obci Ratíškovice, je podrobně uvedená činnost všech ratíškovických spolků, včetně Protokolů schůzí Orla. V Protokolu ze dne 4. 11. 1920 je např. uvedena tato citace jeho náčelníka,Víta Příkaského: „A my potřebujeme zdravého ducha zvláště v nynější těžké době, kdy na naše ideje, které Orlu jeho zakladatelé složili do vínku a které nám bratři Cyril a Metoděj přinesli do vlasti útočí, a proto vy Orli jste na prvním místě co stráž. K tomu je třeba v našich řadách lásky, svornosti, křesťanské spravedlnosti a pevné vůle, neboť pevnou vůlí se mnoho zmůže“. A Protokol ze dne 6. 7. 1921: „Na konci schůze bratr náčelník upozorňuje přítomné na Sokola, že z doslechu zvěděl o tom, že v obci Ratíškovice má býti založen Sokol. Tak nabádal členstvo a dává jim ponaučení, jak se chovati, aby mu byla podkopána půda“.

11.) Viz Miroslav Dekař, Ratíškovické vystěhovalectví do Ameriky,kapitola III, Postavení Hodonína a obce Ratíškovice vůči sousedním obcím.

12.) Petr Koutný své starostování v letech 1935 – 1945 popisuje ve své písemné zpovědi pod názvem Vzpomínky na dobu mého starostování, napsané v roce 1966. (Zemřel 14. 1. 1969). Jsou určené jeho potomkům, „aby věděli, jakého měli dědečka“, jak v nich píše. K varování Františka Dekaře v jeho kanceláři před zatčením gestapem píše starosta Petr Koutný na str. 5: „Mám k Tobě, Franto vroucí prosbu. V případě, že by Tě zatkli, nikdy mne nezraď“! On zvedl pravou ruku a dva prsty a prohlašuje: „Přísahám Ti, že nikdy nezradím“! Nezradil.

13.) Monografie Jana Šupálka a folkloristy Jožky Blahy spolu s popisem jiných osobností ratíškovického hudebního života, viz Stanislav Pěnčík, 1998, Když zazpívají křídlovky, v ní část Miroslava Dekaře pod názvem Byl jedním z mnohých, str. 82 – 104.

14.) Podrobně v publikaci Miroslava Dekaře Ejhle, člověk z Ratíškovic, včetně některých dopisů Františka Dekaře z vězení a koncentráků, zaslaných rodině. O jeho víře v lepší budoucnost našeho národa i po čtyřech létech věznění svědčí tajný dopis manželce, propašovaný občanským zaměstnancem Kounicových kolejí panem Průchou z Brna.

15.) Po válce byli vyhlášeni: Národními mučedníky: František Dekař, Vít Příkaský, Josef Hanák, Antonín Hebron, Jaroslav Hebron, Vojtěch Tůma. Národní hrdinové: Jaroslav Kotásek

16.) Bohužel, i Mgr. Tomáš Dvořák, spoluautor knihy Ratíškovice – minulostí slovácké obce ve své části, nazvané Proměny obce ve druhé polovině 20. století (vydala obec Ratíškovice v roce 2 010, str. 383 – 385) se vyhnul nejen kritickému hodnocení osobnosti Františka Tomana, ale i některých dalších osobností Komunistické strany v obci, které měly ve sledovaném a popisovaném období na její politický život velký vliv. Ať se již jednalo o komunistu Františka Koplíka s jeho písemně zpracovanými dějinami dělnictva v Ratíškovicích či Vzpomínky na nedožité devadesáté narozeniny Františka Dekaře, dogmaticky pojaté, vydané bez vědomí jeho syna. Jsou to i od kronikáře obce, Matěje Přibila písemně zpracované Vzpomínky na život dělnictva v obci v meziválečném období, v mládí kamaráda Františka Dekaře. Hodnocení Mgr. Tomáše Dvořáka je poznamenané jednostranným ideologickým, po roce 1989 obvyklým černobílým viděním z pozic liberalizmu a konzervatizmu. Mimo těch několik Ratíškovických, kteří mu sdělili informace o skutečných křivdách, kterých se jim v době komunistické vlády dostalo, nebylo využito i jiných srovnávacích dokumentů, jako jsou např. Výsledky sčítání lidu z roku 1991, vydané Okresním statistickým úřadem v Hodoníně, objektivně zachycující sociální a kulturní rozvoj obce hodonínského okresu a obce Ratíškovice.

17.) Publikace Stanislava – Slávka Blahy byla vydána Miroslavem Dekařem ve vlastním nákladu v roce 2 011 pod názvem Neposledy, se souhlasem jeho ženy Marie, bydlící na Floridě. Nachází se v obecní knihovně. Jen úryvek z ní, popisující jeho rozloučení s rodnou obcí před útěkem do exilu:“... Hledí na ten kraj, do jehož prachu jsou vtištěny jeho dětské šlépěje, smíšené se šlépějemi živých i mrtvých a srdce se mu svírá. Přišla již opravdu ta chvíle, kdy se s ním navždy rozloučí? Je to divné – najednou si říci, že je u konce cesty. Myslel pořád dopředu, chystal se na dlouhou chůzi a velkou námahu – a najednou nic – hotovo! Věta je uprostřed přetržená, dílo zůstane nedokončené. Čas je předběhl, dnové se naplnily. Jedenadvacet let, jak je to vlastně dlouhá doba ... Pomalu vstal a zamířil na lesní cestu, která vedla k domovu. Slunce se již pomalu nachylovalo, když vyšel z lesa a železné kříže nad zídkou hřbitova byly v jednom plameni. Otevřel křížová vrata a proplétal se mezi hroby zarostlými travou a kvítím, až se zastavil u kříže, na němž bylo napsáno – Františka Blahová. Hrobeček se zdál malý a tichý, mrtvá v něm záhadně mlčela. Ležela tam dole se sepjatýma rukama, ze kterých již opadávalo maso a hleděla na syna prázdnými důlky. Bylo mezi nimi ještě celé tajemství, celá nejistota přechodu, ale svn cítil, že matka je a že k němu hovoří mlčením ... Kostel byl zavřený, čněl tvrdě a příkře do letního soumraku. Byl hluboce vrostlý do země a vysoko se vypínal k nebi, tak jako lidský tvor, v jehož srdci žhne taky ono červené jadérko, svědectví Boží přítomnosti ... Pak se vracel cestou za humny, cestou svého dětství a kolem dokola se prostírala země, vydechující dobrotu a mír. Ta přečká všechno, vypije krev a stráví mrtvoly a pak se pod rádlem znovu zazelená ... U vrátek se zastavil, ruka mu klesla. Jak se zítra tady odtrhne od těch, kteří nic neví a jejichž radost i pláč již nikdy neuslyší? Jak se bude moci dívat do jejich očí, plných naděje na shledání? To bude ze všeho nejtěžší“!

18.) K těm bývalým ratíškovickým občanům, kteří po roce 1968, za husákovské normalizace v Praze dosáhli vysokých funkcí, patřil mimo ministra Františka Tomana i Vladimír Rybecký, který jako rektor Vysoké vojenské školy nastoupil do této funkce po odstranění reformátora generála Prchlíka, podporujícího Dubčekovo vedení. Ve svých vydávaných publikacích a novinových článcích nadále – i po okupaci vojsk Varšavské smlouvy podporoval Brežněvovu zahraniční politiku Sovětského svazu. Po roce 1989 byl funkce zbaven. Po rozvodu se odstěhoval do Ratíškovic ke své sestře do malého domečku, kde bydlel v ústraní, již těžce nemocen a věnoval se sběru léčivých rostlin. Zde i zemřel a je pochován na místním hřbitově. Ve stejné době byl ratíškovický Miroslav Dekař v Plzni po roce 1968 pro svůj nesouhlas s okupací vojsk a podporu reformního hnutí vyloučen z KSČ, odstraněn z funkce ředitele Krajského osvětového střediska Západočeského kraje. Deset let pracoval u n. p. Silnice jako topič středotlakého kotle v Dobřanech u Plzně, poté deset let jako dělník – vrtař v kamenolomech tohoto podniku. Poté odešel do důchodu.

19.) Rozdílné hodnocení činnosti ratíškovického faráře Miloslava Kunce Františkem Tomanem a Pavlem Posádem: František Toman, publikace Veselá je dědina, str. 119, v rozhovoru nejmenovaného faráře s předsedou JZD Martinem: „Pane předsedo, se mnou můžete počítat, řekl. „Já znám celý váš život. To víte, zajímal jsem se o ledacos, když jsem po starém pánovi přišel sem k vám. Já si vás opravdu vážím, poněvadž vím, co všechno jste musel prožít a zkusit. To by každý nevydržel, to může unést jen morálně silný člověk. Samozřejmě že v některých věcech se naše názory rozcházejí, ale o to teď vůbec nejde. Ani já to nemám jednoduché. Jistě víte, že každý věřící, který spolupracuje se socialistickým režimem, je exkomunikován. To bych už podle toho nesměl tady na faře být! Nemusím vám přece připomínat, že vždycky, když jde v obci o veřejný prospěch, přiložím ruku k dílu. Tím se nechci chlubit, to je moje povinnost, i věc mého svědomí! Vždyť každý z nás je především synem své země a občanem státu. A já mám tuhle zemi a její lid upřímně rád. Snad se vám zdá, že mluvím příliš pateticky, ale opravdu tak cítím. Berte to jako moje vyznání i jako souhlas s vaším počínáním, při kterém vám budu pomáhat“. Pavel Posád v publikaci Kostel sv. Cyrila a Metoděje, str.52: Na kladenou otázku – Dostával jste se do konfliktu s tehdejším režimem? Pavel Posád odpovídá: „Do Ratíškovic jsem přišel v roce 1980, tři roky po Chartě 77. Později jsem se nad tím vícekrát zamýšlel, proč jsem byl takový, jaký jsem byl. Vyrůstal jsem ve farnosti, kde byl pan farář jasně orientován proti režimu, nenáviděl komunisty, nenáviděl Pacem in terrtis ...“ Na otázku zda se farníci s ním báli spolupracovat odpovídá: „Farníci se vůbec nebáli. Dali se nadchnout. Ale o mě měli strach a stáli plně za mnou. Byli hodně přesyceni – odpusťte mi to slovo – takovým bojácným postojem mého předchůdce. My dva jsme byli oheň a voda. Já jsem byl mladý, zapálený ,vyprofilovaný antikomunista, pan farář komunistou ze strachu. Určitě mu nebylo dobře, nosil například v prvomájovém průvodu komunistickou vlajku. Dovedete si představit, jak to lidi trápilo. Oni vlastně na tom byli daleko líp, než jejich farář“.

Autor: Miroslav Dekař | neděle 30.7.2017 15:49 | karma článku: 12.37 | přečteno: 1068x

Další články blogera

Miroslav Dekař

Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 IX.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

21.4.2022 v 14:33 | Karma článku: 8.36 | Přečteno: 207 | Diskuse

Miroslav Dekař

Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 VIII.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

21.4.2022 v 13:22 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 95 | Diskuse

Miroslav Dekař

Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 VII.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

20.4.2022 v 21:00 | Karma článku: 8.55 | Přečteno: 207 | Diskuse

Miroslav Dekař

Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 VI.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

20.4.2022 v 13:05 | Karma článku: 7.20 | Přečteno: 234 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 19 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 12.17 | Přečteno: 227 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 16.33 | Přečteno: 384 | Diskuse

Olča Vodová

zdánlivě zadarmo

(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)

27.3.2024 v 21:18 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 104 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak se pracovníci ve školství pomstili uličnímu výboru iFčil oslavujícímu Karlův úspěch

No, mám-li být upřímný, pomsta to byla hodně sladká. Však se taky hned ze všech stran slétly vosy a začaly si dávat do trumpety tak, že se div v té slaďounké šťávičce neutopily....

27.3.2024 v 10:51 | Karma článku: 30.88 | Přečteno: 572 | Diskuse
Počet článků 54 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 570
Důchodce. Předmětem mého zájmu jsou především politika a postavení dechové hudby ve společnosti, k čemuž se váže i vydání několika prací z historie obce Ratiškovice. Zde bych se rád zabýval prozatím pouze prvním z mých zájmů.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...