Evropa regionů nebo Evropa suverénních národních států?

Žádný národ na zemi nemá právo žádati, aby k jeho prospěchu soused sebe sám obětoval, žádný není povinen pro dobro souseda svého sebe sám zapříti nebo obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících, ani služebných národů.

Tento úryvek z dopisu Františka Palackého, zaslanému Přípravnému výboru německého frankfurtského  sněmu ze dne11. dubna roku 1848 , odmítající jeho žádost, aby se jej účastnil, nabývá i dnes na aktuálnosti.

Co na to ta osudová osmička v historii tohoto národa?

Zase to tu máme! To bude povídání o stoletém výročí vzniku naší národní a státní samostatnosti! Počínaje založením Univerzity Karlovy v roce 1348 přes revoluční rok 1848, vznik samostatné Československé republiky v roce 1918, zradu našich spojenců Anglie a Francie v Mnichově v roce 1938, nástup komunistů k moci v roce 1948 – až po dnešek. Stále to samé! Neustálé kolísání naší zahraničně politické linie mezi Východem a Západem a hledání vnitřních příčin této národní rozhádanosti.

Již Karel IV. si byl vědom důležitého geografického položení českých zemí a Prahy, když jako český král a císař Svaté říše římské národa německého ji učinil středobodem evropského dění nejen v oblasti politické, ale i v oblasti architektury, umění a celé duchovní kultury. A i když o několik staletí později, po porážce stavovského povstání v roce 1620 rozhodl Habsburk, císař Ferdinand II. o přemístění centra moci do Vídně a katolická církev jediným povoleným náboženstvím a Praha se stala jen provinčním městem, neztratila Česká koruna na své důležitosti. Cizí šlechtické rody, vystřídávající u nás šlechtu stavovskou po konfiskaci jejich majetku se u nás staly nositelkami všech nových evropských kulturních podnětů a myšlenkových proudů. Na venkově podnítily i vznik lidového baroka. Dodnes navštěvujeme reprezentační sídla, hrady a zámky této cizí šlechty a obdivujeme se jim. V této souvislosti si položme otázku – otázku aktuální až do dnešních dnů:

Existovala v tehdejší habsburské monarchii, za vlády Ferdinanda II. – a nejen v ní, ale i v celé Evropě – ze strany jihovýchodní ohrožované rozpínavou osmanskou říší a uvnitř Evropy odstředivými tendencemi šířícího se protestantizmu jiná cesta, než cesta centralizace – centralizace shora – v podmínkách tehdejší doby centralizace feudální? O tom, že tato po porážce stavovského povstání postihla české země není sporu. Nejen v oblasti jazykové, germanizační, náboženském útisku, vystěhovalectví nekatolíků, ale i v utužení feudalizmu. Nejvíce ty, kteří svou nevolnickou prací vytvářeli bohatství šlechty, založeném na vlastnictví půdy. Různá selská povstání té doby jsou toho dokladem. Ale tato feudální centralizace Evropy se po porážce osmanských vojsk u Vídně v roce 1683 a rostoucí ekonomické síle protestantských zemí včetně Pruska ukázala být brzdou dalšího, nejen ekonomického rozvoje habsburské říše. Reformy Marie Terezie a jejího syna Josefa II. v oblasti vzdělávání či zeslabení vlivu ekonomické moci katolické církve a posílení státní moci na úkor šlechty přišly již pozdě.       

Velká francouzská revoluce z roku 1789 se svými hesly Svoboda, Rovnost, Bratrství, probouzí v různých evropský národech touhu po sebeurčení. Marně volá Angličan John Burke (1729 – 1797), nazývaný Otcem konservatizmu ve svých Úvahách o revoluci ve Francii: „Lidé, kteří se nikdy neohlížejí zpět, ke svým předkům, nebudou brát ohled ani na své potomky.“. John Burke tak určuje jasnou dělící čáru mezi konservativním myšlením a tzv. pokrokáři. Duch liberalizmu, v Evropě podporovaný nástupem první průmyslové revoluce znamená zároveň nástup kapitalizmu, který plodí proletariát – svobodnou námezdní pracovní sílu. Podle Karla Marxe tu, která v boji proti němu nemá co ztratit, jen své okovy. (Jak se mýlil!)

 Duch osvíceneckého racionalizmu ve spojení s duchem romantizmu a začátkem první průmyslové revoluce si vynucuje nejen potřebu decentralizace feudální moci, ale i touhu evropských národů po sjednocení, jak k tomu např. dochází v roce 1848 v Německu a Itálii. Čas, ve kterém právě František Palacký záporně reaguje na pozvání Přípravného výboru frankfurtského sněmu na jeho jednání s poznámkou, že kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si je v našem národním zájmu vytvořit. Ocitujme ještě jeden z úryvků jeho dopisu: „Má – li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický národ býti pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statků svých, naopak, každý musí míti jistou naději, že v ústřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechvaty sousedů přes čáru rovnosti“.

Může za to povaha našeho národa?

          Již v minulosti se hledaly příčinné souvislosti našich národních úspěchů i neúspěchů při obhajobě naší existence v tomto středoevropském prostoru. Zejména ve druhé polovině 19. století, od rozvoje nových vědních disciplin, jako byla sociologie, psychologie a koncem 19. století sociální psychologie, narůstaly tendence po hledání jejich společných příčin. Ponechejme zde stranou, zda stupeň zobecnění těchto vědeckých disciplin na povahu národa, na jeho charakter měl své oprávnění či ne a konstatujme, že se tak dělo, jak můžeme doložit i na několika případech, uvedených v Poznámce na konci tohoto článku.

          Od doby, kdy byl František Palacký přesvědčen, že pro zachování existence našeho národa bylo nezbytné, abychom se stali součástí Rakouska, neuplynulo mnoho let a Uhersko již v roce 1867 dosáhlo – rok po prohrané válce Rakouska s Pruskem významného úspěchu. Dochází k tzv. rakousko – uherskému vyrovnání – vzniku dualismu Rakousko – Uherska. Snahy a touhy českých politiků po větších národních právech uvnitř Rakouska tak vyzněly naprázdno. Přijetí práva spolkového a shromažďovacího ve stejném roce ale vytvořilo i u nás podmínky pro hromadné zakládání spolků. Boj za národní identitu, vedený dvěma předchozími generacemi našich obrozenců přechází v této době ve fázi třetí – národní obrození se stává součástí života širokých vrstev našeho obyvatelstva. Ale od úsilí po větších národních právech k požadavku národní a státní samostatnosti vedla ještě dlouhá cesta.

          Byla to teprve 1. světová válka, která porážkou Rakousko – Uherska a Německa, včetně Turecka, tzv. Centrálních mocností vytvořila reálnou možnost pro vznik státní samostatnosti naší země. V ní se propojily duchovní síly naší zahraniční odbojové reprezentace, vedené T. G. Masarykem a Rostislavem Štefánikem s přáním širokých vrstev lidí u nás, i u našich českých a slovenských menšin v Americe. Byl to nejen čas, ohlašující nástup světové nadvlády Ameriky jako mocnosti v čele s prezidentem Wilsonem, ale i konec rakousko – uherského centralizmu a dosavadní nadvlády evropských mocností ve světovém dění. A byla to především Amerika, která za vlády prezidenta Wilsona rozhodla i o vzniku našeho samostatného státu. Masaryk pro toto jeho kladné rozhodnutí ale musel přinést konkrétní politický vklad – stalo se jím i vytvoření našich legií v Rusku, Francii a Itálii a protibolševická orientace legionářského vedení v Rusku. Že to tam s tou orientací nebylo tak jednoduché, jak se dnes často u nás interpretuje, o tom svědčí i smrt plukovníka Švece a odchod některých jejich příslušníků, jako byl např. Jaroslav Hašek a mnozí jiní na stranu bolševiků

          Ve stejné době, ve které se v Americe rozhodovalo o dalším osudu našeho národa, výstřel z Aurory v Rusku v roce 1917 zahájil nástup bolševické revoluce, vedené Leninem. Země, která – bez ohledu na nesouhlasný názor politiků západních zemí na způsob provedení této změny, byla za několik desetiletí z pologramotného Ruska přetvořena ve stát, který se rozhodujícím způsobem podílel na porážce nacistického Německa a který i dnes – přes všechny peripetie svého vývoje sehrává ve světovém velmocenském soupeření jednu z rozhodujících rolí. Že se s touto skutečností ještě i v dnešní době mnozí liberálové nesmiřují, je pochopitelné, ale i nezvratné.

A co dnes, kdo má pravdu?

          Co se dnes od doby vzniku samostatnosti naší republiky před sto roky změnilo? Počet velmocí byl rozšířen o vstup Číny a dalších kandidátů do jejich řad, vznikla Evropská unie se svou touhou po sjednocení všech sil a prostředků demokratickou cestou. Evropou bez nacionalizmů, jedné z příčin válek. Roste význam muslimských zemí ve světovém dění, připomínající nejen období jejich rozpínavosti po smrti Proroka Mohameda v roce 622, ale i období expanze osmanské říše z doby císaře Ferdinanda II. Rychlým tempem roste populace zemí postižených hladem, suchem a jinými přírodními změnami, ale i počet válečných konfliktů. Do pohybu se dala nebývale velká migrační vlna. Ale stará myšlenka, zda Evropu centralizovat či zůstat u staré národní a státní decentralizace zůstává na pořadu dne. A s ní i otázka, zda centralizaci Evropy řešit administrativní cestou shora, cestou bruselské administrativy či cestou zdola, dobrovolně, podporované občany jednotlivých národních států. Že by se o tom měla vést demokratická diskuse, je věc známá.

          Postačí dnes pro zastánce rychlé integrace národních států do jednoho evropského celku opakované tvrzení, že je to v souladu s duchovními a materiálními hodnotami naší euroamerické civilizace, založené na myšlence svobody, demokracie, volného trhu, judaizmu a křesťanství? Či snad k tomu napomůže Schillerova „Óda na radost“, zhudebněná Beethovenem v jeho IX. symfonii, když se stane hymnou Evropské unie? „V náruč spějte, miliony?“ Jak dnes vzdálené! Proč její zastánci mlčí o neustále narůstajícím rozporu mezi chudými a bohatými ve všech demokratických systémech, o obrovské korupci, která tento systém postihuje v celém demokratickém světě, o podřizování slabších demokratických národů silnějšími v otázkách šíleného zbrojení, namířeného vůči jiným, vysílání našich vojenských expedičních jednotek na podporu amerických zájmů ve světě, atd.? (Na letošní rok budou činit americké náklady na zbrojení astronomickou částku přes 700 miliard dolarů.) To mají snad být ty vyhlašované hodnoty Západu, na kterých lze stavět důvěru národů?

          Když 13. ledna tohoto roku předseda ODS na jeho kongresu prohlásil, že se – na rozdíl od mnoha dřívějších politiků hrdě hlásí k pojmu a principům kapitalizmu, neřekl nic nového. Dokázala to praktická činnost této strany v době, ve které této zemi vládla a v níž svými korupčními aférami dokázala ztratit důvěru svých voličů. Ani pro liberály tak posvátné pojmy, jako jsou svoboda, demokracie a volný trh je neochránily od nemoci, doprovázející každé lidské konání: kariérizmus, příživnictví jednotlivců na úkor celku, doprovázející každou ideu. Obezřetně se přitom ve své programové řeči, sršící sebevědomím a optimizmem, v níž zase členům své strany v nejbližší budoucnosti sliboval podíl na vládě této země vyhnul úskalím současného světového liberalizmu. Zřejmě se přitom spoléhá na krátkou paměť voličů. Jakou roli pak v protizemanovském tažení  sehrává naše veřejnoprávní televize, je průhledné.

          Velká názorová polarizace naší společnosti, vrcholící v době prezidentské kampaně tak nápadně připomíná období 1. republiky, ve kterém na začátku třicátých let docházelo ke střetu mezi tzv. pragocentrizmem a regionalizmem, mezi Prahou a venkovem. Mezi těmi, kteří se ve své intelektuálské povýšenosti považovali za reprezentanty celého národa a venkov považovali jen za synonymum zaostalosti a opačně, těch, kteří je podezřívali z elitářství a přezíravosti k ostatním částem národa.

          Co se ale u nás v současné době stalo jednou z největších brzd evropské integrace, to je podcenění silného emocionálního vlivu národního obrození, přetrvávajícího v myslích širokých vrstev občanstva. „Kde domov můj“, Smetanova „Má vlast“, celá generace Národního divadla, vlastenecké spolky, výstavba českých škol v městech i na našem venkově, včetně pohraničí, všech těch Národních domů, Besed, Sokoloven, atd., celé to „vlastenčení“, projevované v tehdejších zlidovělých písních o Žižkovi, Husovi, Havlíčkovi, které tak ve jménu otevření našich oken do západního světa odmítal i T. G. Masaryk, když hovořil o našem „upřílišněném historicismu“. /„Bývali Čechové statní junáci, bývali rekové, muži co květ./ Bývali, bývali, válčili, zpívali,/ tak je znal svět, tak je znal svět …“/ Nebo píseň: /“Zasviť mi, ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok …“/, upomínající na naše pobělohorské emigranty. Ten marný a sentimentální stesk, připomínající máchovský romantizmus má ve vědomí našich lidí hluboké kořeny.

           Dnes citlivá otázka, odrážející se v názorech našich politiků i celé naší společnosti se týká nejen otázky tempa evropské integrace, ale i odporu euroskeptiků, nedůvěřivých ke všem opatřením současného vedení Evropské unie, nyní s určujícím tónem Německa a Francie. Se svou tendencí co nejrychleji omezovat práva národních států v otázkách vnitřní i zahraniční politiky. Tedy potřebou nové rychlé evropské centralizace. Ale současný odchod Velké Británie z Evropské unie, odmítající administrativní přístup vůči jejím národním zájmům dnes spíše připomíná návrat starého soupeření evropských mocností o vliv a moc. Je zároveň i posledním varováním před strnulostí současné politiky vedení EU. „Spěchej pomalu“, to by asi byl ten správný recept na pokusy všech těch, kteří nerespektují známou historickou zkušenost, hovořící o zaostávání společenského vědomí za společenským bytím. Chce to svůj čas. Opravdu – teprve dokazatelný pozitivní vliv evropské centralizace na život národů EU se stane nejvyšším kritériem pravdivosti. Teprve ten něco vypoví o skutečných, trvalých duchovních hodnotách  Evropy.  

          Že dnes někteří naši politici zneužívají vlasteneckých citů voličů a tzv. národních zájmů v zájmu svých osobních politických ambicí je věc druhá. Jejich úspěch či neúspěch je především závislý na tom, jakých reforem bude vedení evropské unie schopno, kterými by vzalo vítr z plachet euroskepticizmu a úzkoprse pojatému nacionálnímu izolacionizmu.

Poznámky