Kde domov můj?

Tuto otázku si u nás klade pomalu každý, kdo sleduje tu dnešní rozhádanost pražských elit v tištěných i elektronických médiích. 

    „Východ či Západ? Svoboda a parlamentní demokracie!“ – křičí jedni a podezírají ty druhé, že nás chtějí odvést zpět do putinovského Ruska. A někdy se dokonce scházejí – aby zdůraznili, jak jim leží na srdci osud národa, svobody a demokracie – i v Národním divadle, s jeho heslem v průčelí „Národ sobě“, jemuž jako současný generální ředitel vévodí bývalý plzeňský ředitel divadla J. K. Tyla Jan Burian, pověstný tím, že již i v Plzni dobře věděl, odkud a kam vane politický vítr. 

    Není ve své socioprofesionální skupině, jak víme, sám. Z jeviště Národního divadla, z nějž kdysi zněla vlastenecká nota (pardon – dnes se tomu po francouzsku začíná říkat patriotizmus), zní omaleně i neomaleně protesty politických oponentů prezidenta republiky Miloše Zemana, zvoleného v řádných demokratických volbách, proti nenáviděnému Hradu a vůbec proti všem, kteří mají na demokracii u nás jiný názor než tito její jedině správní vykladači. „Svoboda a demokracie jsou v ohrožení“, volají na adresu svých ideových odpůrců a přitom osudy jiných sociálních vrstev je nezajímají. Nejvíce z nich pak křičí ti, kteří se po roce 1989 začali vyhřívat na sluníčku vítězné liberální demokracie a mocných západního světa. Přečasto je vidíme na obrazovkách naší veřejnoprávní televize. Stejné, opakující se tváře pečlivě vybraných politických komentátorů, některých vysokoškolských profesorů, vědeckých pracovníků a pražských umělců. Není jich tolik. Říká se jim „Pražská kavárna“, nebo „Havlisté“. Jako jeden hlas volají po urychlené integraci do mocenských struktur Západu, přitakávají jeho požadavkům na urychlené zbrojení, větší podíl naší armády na jeho zahraničních vojenských akcích. Často jim přitom na smeč nahrává sám Miloš Zeman a jeho příznivci svými nediferencovanými a neuváženými vystoupeními vůči nim. V poslední době si tito vykladači té jedině správné svobody a demokracie zvou na své pořady do veřejnoprávní televize na ČT 24 k podpoře svých názorů z různých míst republiky celé třídy středoškoláků, trpně, až znuděně naslouchajících, co již dávno slyšeli jinde. Přitom se v diskusi pečlivě vyhýbají jakékoli kritice přítomnosti. Ale dámy a pánové, právě ta přítomnost bytí je – při vší úctě k poučení z minulosti – rozhodující pro formování budoucnosti mladé generace. Je dnes sice celkem snadné pomocí sociálních sítí a zručných manipulátorů svolat na Václavské náměstí demonstraci školní mládeže, ale mnozí z nich se později, ve střetu s životní realitou mohou snadno postavit proti vašim názorům.

    „Pro koho je prospěšná taková svoboda, která ve jménu neuvážené privatizace po roce 1989 umožnila různým podvodníkům rozkrást státní majetek a stát se přes noc milionáři a miliardáři? K čemu taková demokracie, která k tomu mlčí a mnozí vedoucí politici se pod záštitou svých politických stran stali jen loutkami v rukou těchto různých podvodníků?“ – křičí opačná názorová skupina, tzv. „Zemanovci“ a jeho příznivci, a zapřísahají se, že jim nejde o ohrožení svobody a demokracie, ani o naši zahraničněpolitickou orientaci na Východ. Že jen protestují proti vyprodávání našich národních zájmů našimi některými politiky. Žádají přísné potrestání těch, kteří si špinavou korupcí pošpinili své ruce a svědomí. A lid – občan – volič – zavalen svými každodenními existenčními starostmi – tento podle ústavy suverén moci jen na to zírá, a zklamán nesplněnými sliby tradičních politických stran volí ve své bezradnosti toho, kdo více slibuje. Přitom pomalu nemine den, aby naše sdělovací prostředky posluchačům a divákům neservírovaly, že korupce není domovem jen u nás, ale jsou z ní obviňováni i různí nejvyšší ústavní činitelé demokratických zemí. Zrovna tak v Izraeli, jako ve Francii a jiných zemích. Divná to demokracie – divný to čas, ve kterém má tato tak zřetelný mezinárodní rozměr! Šíří se jako rakovina na těle demokratických společností, navzdory letitým prohlášením politiků o boji proti ní a tím zasévá nedůvěru k celému demokratickému systému. Jak nepřesvědčivě pak zní neustále opakovaná fráze o společných duchovních hodnotách naší euroamerické civilizace! Stále častěji si lidé kladou otázku, zda v něm jde jen o pochybení jednotlivců a žádají jeho reformy.   

    Nešťastné geografické postavení naší země uprostřed Evropy, od středověku obklopené silnějšími a mocnějšími sousedy, jak ukazuje historie našeho národa. Nechtěla – li tato země v konfliktu s nimi zaniknout a přežít, musela s nimi kolaborovat. (Kolaborace jako vynucená spolupráce slabšího se silnějším, často pod příslibem ochrany či ekonomické pomoci.) Vždyť již historiky prezentovaná Kristiánova legenda o konfliktu českého knížete, svatého Václava s jeho bratrem Boleslavem naznačuje polaritu názorů obou bratří v jejich rozdílném vztahu k silnějšímu sousedu. Celé naše dějiny jsou touto vnitřní rozpolceností názorů prostoupeny a naše nedávná historie i současnost to potvrzují, včetně toho Mnichova z roku 1938 či okupace naší země vojsky varšavské smlouvy v roce 1968. Střídají se jen světové strany velmocí, pod jejichž „ochranou“ se právě nacházíme.                                                                                                    

Kde tedy opravdu domov můj?                                                                                                                                                       

    Není náhodou, že se v současnosti zase objevil požadavek změny délky času a nové harmonizace naší národní hymny. To není jen nahodilost, iniciovaná naším olympijským výborem. To je spíše ať již uvědomělá či neuvědomělá sonda, průzkum veřejného mínění v otázce daleko závažnější. Odpovědí na to, zda je ještě dnes myšlenka národního obrození, tohoto dítěte 19. století, spojená u nás s myšlenkou národní suverenity a obhajoby národních zájmů již mrtvá a jakou reakci tento návrh na změnu hymny a její úpravu u občanů vyvolá. Vždyť jsme denně v našich médiích i v naší veřejnoprávní televizi našimi některými politiky a novináři přesvědčováni o potřebě urychlené evropské integrace a o potřebě boje proti nacionalizmu. O tom, že vlastenectví je vlastně již přežitek minulosti a světoobčanství a přitakávání mocným, včetně toho nesmyslného přejímání podřadné americké masové kultury je to pravé ořechové. A jak vidíme, i ta naše současná Babišova vláda i bez souhlasu parlamentu na této cestě pokračuje. Neboť ví, že dnes se již Jan Hus, ani Jan Palach  – jak se říká – nenosí.

    Jistě – co se týká samotného vzniku naší národní hymny, stala se tato již od začátku svého vzniku předmětem sporu. Ani ne tak kvůli textu, poplatnému době romantizmu, jako spíše z hlediska její hudební a melodické stránky. Pod vlivem italské opery na sobě nese pečeť určitého manýrizmu, jak ukazuje i určitá obtížnost při jejím zpěvu těmi, kteří nejsou hudebně vzděláni. Těžce si u nás ze začátku razila cestu do tradičního hudebního myšlení a cítění lidí. Zejména na Moravě byla dlouho odmítána. Nejen pro odlišné společenskopolitické poměry od Čech 2. poloviny 19. století, ale i pro ještě trvající přežívání mollových tónin, jak se s nimi můžeme ještě např. setkávat u Františka Sušila v jeho sbírce moravských lidových písní. V Čechách již v té době, pod silnějším vlivem západního hudebního myšlení panovala nadvláda tónin durových. Teprve se vznikem samostatné československé republiky v roce 1918 se její text a melodika zásluhou škol a úřadů postupně dostávala „pod kůži“ i Moravanům. Předtím to byla spíše píseň „Moravo, Moravěnko milá“ či píseň „Jsem Moravan“, které kandidovaly na hymnu moravskou. Na Slovensku, v tehdejších Horních Uhrách to pak byla píseň „Hej, Slované“. Bláhový ten, který by se dnes bránil potřebě světové ekonomické integrace, překračující hranice jednotlivých národních států. Bláhový ale i ten, který by nerespektoval, že evropský nacionalizmus, tradicí spojený hlubokým emocionálním vztahem občanů ke svému národu, regionu, místu, nelze z jejich vědomí odstranit žádným, byť sebelépe míněným nařízením shora. Bude ještě dlouho trvat, než bude naše hymna „Kde domov můj“ zatlačena do pozadí hymnou Evropské unie na Schillerův text a Beethovenovo hudební ztvárnění v jeho IX. symfonii, s jeho vůdčí myšlenkou „ … V náruč spějte, miliony!“. Zatím místo náruče – za nečinnosti OSN spíše přetrvávající národní egoizmy a nadvláda mocnějších vůči slabším, byť ideologiemi obratně zastíraná.