Za Boha, císaře a vlast

Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co můžeš udělat ty pro svou zem. (Americký prezident J. F. Kennedy ve svém inauguračním projevu v roce 1961.)

Uplynulo sto let od skončení 1. světové války, v níž zahynulo kolem deseti milionů lidí a další miliony zraněných a zmrzačených dožívaly svůj život v bídě v našich městech i vesnicích. Jen pomníky s jejich jmény po nich zůstaly. A život šel dále …

I francouzský prezident Macron a německá kancléřka Merkelová, představitelé dvou dříve znepřátelených mocností společně navštívili některá místa bojů a k pomníkům padlých položili věnce. Ve spoustě vzpomínkových oslav na tento světový masakr ale zaniklo to hlavní: proč válka vznikla, kdo ji vyvolal a kdo na ní vydělal. Za co a pro koho prostí lidé pokládali své životy. Za Boha, císaře či vlast?

Důsledky války

Z rozhodnutí vítězných mocností dochází k decentralizaci Evropy, zániku habsburské říše. Paradox dějin: kdyby nebylo války, nebylo by samostatnosti Československé republiky. A nejen to: Leninovi umožnila uskutečnit jeho utopistickou vizi vzniku nové společnosti na troskách té staré – bolševickou revoluci a vznik Sovětského svazu. Pravda, nepodařilo se mu ji přenést do západoevropských zemí a musela ji budovat v mezinárodní politické a ekonomické izolaci. Ale přesto ihned po válce v některých zemích vznikaly pokusy o bolševizaci prostřednictvím tzv. Dělnických revolučních rad. V Bavorsku, Maďarsku, na Slovensku, ale i v Alsasku a Lotrinsku a jinde. I v Hodoníně došlo v roce 1920 pod jejím vlivem k pokusu o převrat, iniciovaný radikálním křídlem sociální demokracie. Na radnici zavlál rudý prapor. Pomocí vojsk z jiných posádek byla potlačená a iniciátoři pozavíráni. Prezident Masaryk se na ně tak rozhněval, že po válce své rodáky odmítal navštívit. Až za několik let, v roce 1924 při návštěvě Hodonína pro tuto revoltu nalezl pochopení, když prohlásil, že ji zavinil národnostní a sociální útisk Slovácka. Ale přesto i po potlačení těchto revolt byly v poválečné době i v západních zemích zakládány komunistické strany. Pro ně bylo jasné, kdo světovou válku zavinil: byl to světový imperializmus, vzájemný boj kapitalistických velmocí o nové rozdělení světových trhů. (Podle bývalého ministra zahraničí USA H. Kissingera příčinou 1. světové války bylo „narušení rovnováhy“ mezi světovými velmocemi).

+++++++++++

Slovácká obec Ratíškovice a 1. světová válka

I zde, jako všude jinde stojí před kostelem pomník se jmény padlých. Nedávno vyšla v této obci publikace, pojednávající o důsledcích 1. světové války na život této komunity. Její autorka, neprofesionální historička Irena Bařinová vytvořila, spolu se svým manželem ze sběru fotografických dokumentů občanů rozsáhlý fotografický fond obce, obsahující i množství fotografií z doby trvání 1. světové války. Mohou jim jej závidět mnohá jiná města a vesnice. A navíc – Irena Bařinová je v obci známá i z množství článků z historie obce, uveřejňovaných v místním časopise „Ratíškovický zvon“. I na tuto dvojici a jiné místní tvořivé autory obce platí ona citovaná slova amerického prezidenta: dobrovolně, bez nároku na finanční odměnu spoluvytváří historické povědomí své obce a občanů.

Její kniha o průběhu 1. světové války a jejích hmotných a morálních důsledcích na život jednotlivých rodin nese název „Za Boha, císaře a vlast“. Má 176 stran a její důležitou dokumentární součástí je uveřejněných i 82 rodinných fotografií z válečných let 1914 – 1918. Právě ony svou autenticitou přibližují vojenské osudy jednotlivců i osudy jejich rodin. Knihu vydala místní Osvětová beseda v počtu 500 kusů.

Několik poznámek k vydané knize

Autorka při popisu důsledků války na životy ratíškovických občanů uplatňuje metodu jednoty obecného a zvláštního. V její realizaci jí pomáhala úzká spolupráce s profesionálními historiky a institucemi, spolu s využitím znalostí místních spolupracovníků. Z ní vychází i zvolená osnova knihy, proto jim autorka v úvodu knihy za tuto spolupráci děkuje. Ale působivost obsahu publikace především tkví v zachycení způsobu myšlení prostého vesnického člověka tehdejší doby. Se svým pravidelně se opakujícím církevním a světským rokem, náhle násilně válkou vytrženého z navyklého malozemědělského prostředí. S doznívajícím barokním myšlením, s oním „Dyž Pán Bůh dopustí – aj motyka spustí!“. S pasivní vírou, že i ta válka je úradkem a trestem Božím za to, že člověk neposlouchá jeho Přikázání. A proto je třeba více se modlit a toto jeho Přikázání dodržovat. Modlit se i za Císaře Pána, vládnoucího přece se svolením Božím. Vždyť i při tom vojenském umírání na frontě je k ruce vojenský kaplan se svátostí Posledního pomazání, který jej doprovodí na onen mimozemský svět – pokud jej ovšem nepředejde kulka, střepina dělostřeleckého granátu či otravný plyn.

Jak do farní knihy zaznamenal v roce 1914 ratíškovický farář: „Vražda ta způsobila veliké rozrušení, že byl zavražděn následník trůnu p. František Ferdinand s chotí Žofií. Byl v Ratíškovicích znám z honů v jeho revírech … Hned po kázání jsme se pomodlili za spásu jeho a choti duší“. Ta odevzdanost a pasivita je cítit i z mnoha dopisů ratíškovických vojáků z různých front, z dopisů rodin a některých vedených osobních deníků vojáků na frontě. (Všichni jsme v rukou Božích!)

V knize jsou ale objektivně zachycené i opačné názory, vyjadřující aktivní odpor k válce. Např. ze sociálně demokratických novin „Slovácko“, kde se ještě před vypuknutím války, v článku pod nadpisem „Kam kráčíš Evropo?“ píše: „Všechny státy, od největších počínaje a malými konče, obrací převážnou část svých příjmů na militarizmus. Evropa dospěla do stavu, kterému se říká „ozbrojený mír“. Žijeme dnes ve stínu ocelových bodáků a rychlopalných děl … Tyto spousty vraždících nástrojů čekají jako připraveny na povel, aby se rozhovořily příšernou mluvou vraždících salv a život ničících nábojů“.

I v Ratiškovicích působil jeden z tehdejších „Neznabohů“ – učitel Jan Mikl. Z důvodů nemoci nebyl odvelen na frontu a proto byl představenstvem obce navíc, mimo vyučování pověřen i vyřizováním různých administrativních prací a osobní účastí při vojenských rekvizicích u zemědělců, zda neskrývají obilí a jiné zemědělské přebytky nad státem stanovený kontingent. Rebel, český vlastenec, sociální demokrat, s odporem proti Rakousku – Uhersku a proti válce. Vyslýchán rakouskými úřady, v nemilosti u místního faráře a mnoha věřících. Po válce byl pověřen založením a vedením obecní kroniky. Vznikla teprve v roce 1924 na základě Zákona o pamětních knihách obecních, vydaného v roce 1919 v nově vzniklé Československé republice. Ve třicátých letech se mu za to od vedení obce dostalo „uznání“. Po dlouholetém učitelování byl za souhlasu školských úřadů odeslán učit do jedné malé obce na Strážnicku.

Dopisy vojáků a rodin, uveřejněných v knize Ireny Bařinové bez jazykových korektur jsou navíc i zajímavým dokladem střetávání místního, staletími vžitého slováckého dialektu se spisovnou češtinou. Těžce si razila cestu nejen touto tradicí, ale i z jiných důvodů. Tím hlavním byla v ratíškovickém malozemědělství s vysokým podílem ruční práce, bez jakékoli mechanizace při zajišťování výživy rodiny absence pravidelné školní docházky mládeže. Každá ruka, i ruka děcek byla dobrá. Od jara do podzimu, v práci na poli i v obstarávání domácnosti, dobytka a drůbeže. O to více v době války: Muží na frontě a na všechno zbyly jen ženy, starci a děti. A ty děti proletářské části vesnice, bez polí, bez hospodářství? Ty zase často do školy nechodily proto – zejména v zimě – že neměly ani na boty. Proto již i před válkou a po ní – zrovna tak jako v Čechách a na Slovensku i v Ratíškovicích existovalo ze sociálních důvodů vysoké vystěhovalectví do Ameriky a jiných států (celkem se z obce ve dvou vlnách, od začátku století do konce dvacátých let vystěhovalo 328 občanů). Zejména do Binghamtonu a jeho přidružených sídel Endicottu a Johnson City, nacházejících se ve státě New York. Byli tam zaměstnáni zejména v obuvnickém průmyslu. (Viz Miroslav Dekař – Ratíškovické vystěhovalectví do Ameriky, 2009, vlastní náklad.) Mimochodem – obuvnickou továrnu Endicott a Johnson po 1. světové válce navštívil i Jan Antonín Baťa, ve které studoval nejen již podle Fordova vzoru zavedenou pásovou výrobu obuvi, ale i dobré sociální podmínky jejich zaměstnanců. (Viz Markéta Pilátová „S Baťou v džungli“, Praha, 2017.)

Na rozdíl od některých okolních obcí, kde se již před válkou začínal rozvíjet průmysl, jako např. těžba lignitu v sousedních Dubňanech a Miloticích či cukrovarnictví, jako v sousedním Rohatci – Kolonii, v Hodoníně a jiných místech Slovácka, v Ratíškovicích tyto možnosti nebyly. Lidé tam zaměstnaní museli docházet denně do práce „přes pole“, po svých. A přece i v těchto podmínkách již v roce 1888 zakládá v obci Antonín Jungmann, zaměstnanec rohateckého cukrovaru „Dělnický vzdělávací spolek Pokrok“, i s vlastní knihovnou. Pocházel z Čech a do obce se přiženil. Po jeho smrti pak jej vede další zaměstnanec rohateckého cukrovaru Raimund Žižlavský, pocházející zase z Bohuslavic u Kyjova. A před válkou v obci dochází již i k založení sociální demokracie s její tělovýchovnou organizací „Dělnickou tělocvičnou jednotou“ – DTJ, vyvíjející – vedle katolických spolků, jako bylo např. Sdružení venkovské omladiny na Moravě a ve Slezsku – i vlastní kulturní a tělovýchovnou činnost. Tak i zde pomalu dochází k postupné změně sociální struktury obce, charakterizované přechodem od převážně malozemědělské výroby k převaze zaměstnání obyvatel v průmyslu a ve službách. Tento proces vrcholí ve třicátých létech. Na ratíškovickém katastru buduje a provozuje firma Baťa lignitový důl, nesoucí jméno Tomáš, po svém tragicky zemřelém zakladateli firmy. Z dolu vedla železniční trať do Rohatce a Sudoměřic. Tam se lignit přeložil na lodě po vybudovaném Baťovém kanálu na řece Moravě a odtud odvážel do Otrokovic.

Bohužel – na rozdíl od farních knih, písemných pramenů katolických organizací, kroniky školy či zpětného, dodatečného zápisu učitele Jana Mikla do obecní kroniky se žádné písemné prameny těchto organizací z doby války nedochovaly. Proto ani Irena Bařinová tuto jejich činnost nemohla ve své knize popsát.

Závěrem k práci Ireny Bařinové

Autorce se za spolupráce profesionálních historiků, institucí, místních spolupracovníků, ale především i díky fotografickému archivu obce, ve spojení s hlubokou znalostí místních poměrů podařilo zpracovat dílo, podávající pravdivý obraz vlivu války na všední život obyvatel obce. Tím, že tento konkrétní obraz zařadila do obecnějších souvislostí, zároveň překročila časté nedostatky vydávaných regionálních a místních publikací, opomíjejících, co se dělo za jejich místními humny.

++++++++++++++++++++++++++++++++

Poznámka, zdánlivě nesouvisící s 1. světovou válkou

Jistě – historie se neopakuje. To se jen mění kulisy, mezi kterými se pohybují aktéři, rozhodující o životech druhých. Po stu létech, které od skončení 1. světové války uplynuly, se dne 17. 11., za vedení prezidenta Zemana sešla bezpečnostní rada státu, která kladně rozhodla o požadavku a tlaku současné americké administrativy, zvýšit ze státního rozpočtu výdaje na armádu na požadovaná 2%. Zároveň rozhodla i o další podpoře státu při vysílání našich vojenských misí do zahraničí. Poslední zpráva naší BIS o bezpečnostním stavu našeho státu může být roznětkou, pomocí níž se někteří naši politici pokouší definitivně zlomit vaz prezidentu Zemanovi. A premiér Babiš se nedávno vyjádřil, že by naše armáda mohla přejít od proškolování cizích vojáků i do přímých bojových akcí, po boku našich zahraničních spojenců. Konkrétní nepřítel naší silné touhy po míru byl již určen. Je jím Rusko, (asi i Čína) a radikální muslimové. Pozdrav Pánbůh příští dny!