Na rozcestí

Děsím se toho, co jsme dopustili. Demokracii jsme zredukovali na holý byznys a život na ekonomický pragmatizmus.

(Radka Denemarková, spisovatelka, vítězka letošní literární soutěže Magna Litera se svým románem Hodiny z olova. Uvedená citace z článku autorky, Lidové noviny – Kultura, 15. 1. 2019.)

Líbí – nelíbí? Jak je vidět, mnozí voliči pana Babiše, jednoho z novopečených miliardářů, oligarchů, zrozených po roce 1989 uvěřili v jeho slib, že bude u nás líp. Že odstraní chyby bývalých vlád, jen to chce více makat. A tak makáme, až jsme se po třiceti letech domakali toho, že každý čtvrtý zaměstnaný obyvatel si u nás pro zvýšení své životní úrovně nachází ještě vedlejší zaměstnání, aby dosáhl tzv. všeobecně uznané společenské úrovně. Je to ten zmíněný ekonomický pragmatizmus, který zredukoval lidské potřeby a zájmy jen na zájmy hmotné. Každé makání má ale své fyzické a psychické hranice. A protože u nás za poslední léta prudce vzrostla psychická onemocnění obyvatelstva jako důsledku dnešního životního stylu, plného stressových situací, zakládáme místo dalších blázinců tzv. Centra duševního zdraví, jejichž úkolem je tyto stressem postižené zase vracet do normálního života. Jaksi se přitom zamlčuje, že jejich množství má na svědomí mimo jiné i vysoká pracovní intenzita. Dodneška přece obdivujeme fordizmus a taylorizmus jako náš vzor, včetně našeho tak obdivovaného Tomáše Baťu, zavádějícího rovněž u nás po vzoru amerického obuvnického průmyslu pásovou výrobu a taylorizmus s jeho „vědeckou metodou“, umožňující svou racionalitou pohybu, aby ani vteřina nebyla zaměstnancem ve výrobním a řídícím procesu promarněná. Ideál i mnoha dnešních podnikatelů, ženoucích se za maximálním ziskem, dnes i prostřednictvím, najímaných a odíraných zahraničních pracovníků. To je ta cena, kterou musí námezdní pracovní síla – ať již kvalifikovaná či nekvalifikovaná zaplatit, chce-li si vydobýt svůj podíl na zvýšení své životní úrovně. Že to nejde bez konfliktů, svědčí celé dějiny stávkového hnutí. Lze se pak divit, že se dnes zase mnozí vrací ke studiu Marxova Kapitálu, jeho analýze kapitalizmu a nenávisti, kterou za to Marx dodneška od liberálů sklízí?

Ale mezinárodní kapitál pevně třímá vládnoucí otěže v rukou. I my jsme přece museli, chtěli li jsme po roce 1989 vstoupit do svazku demokratických kapitalistických zemí přijmout zásadu volného pohybu kapitálu, pracovních sil, zboží a služeb. K čemu by tedy dnes bylo násilné ovládání slabších států vojenskými prostředky tak jako v minulosti? Vždyť velmocím a jejich tajným službám k tomu stačí jejich ovládnutí ekonomické a informační. Dnes přece již existuje možnost sledovat pohyb každého občana, včetně politických špiček světa prostřednictvím elektronických informačních sítí. Tato nejnovější „technologická vymoženost“ má dokonce již i své pojmenování. Začíná se hovořit o nástupu tzv. „sledovacího kapitalizmu“. Orwelův Velký bratr s jeho Ideopolicií byl proti dnešku obyčejný břídil. Nahradila jej neviditelná elektronická kontrola. Je přece známý i případ sledování Angely Merkelové tajnými americkými službami. Jak je z historie známé,každý lidský vynález může být vládci proti lidstvu zneužitý..

Je snad obecnou zákonitostí, že každý sociálně ekonomický systém prochází od svého vzniku až po jeho zánik několika fázemi. V boji proti předchozímu – v našem případě komunistickému systému – došlo po jeho porážce k všeobecné euforii, důvěře, že v tom novém, kapitalistickém bude líp. S dosaženým vítězstvím nastoupili i u nás noví, ofenzivní věrozvěstové, nová mocenská politická a ekonomická elita, začínající zároveň ve jménu liberalizmu, hesel svobody, demokracie a nedotknutelného práva na soukromé vlastnictví a podnikání obhajovat své mocenské pozice i svůj majetek. Po této optimistické fázi nastupuje fáze druhá – fáze kritická, v níž se dochází k poznání, že ani v kapitalizmu není všechno zlato, co se třpytí. (To si myslí jen současní chudí z afrických a asijských chatrčí, zírajících ze svých televizí a zírají na naše spotřebitelské nebe.) Je to zároveň fáze, v níž již často bývají stávající kritici nedostatků nastupujícího systému označováni hanlivou nálepkou „zastánců starých pořádků“ a intenzivně se zkoumá jejich napojení na minulý komunistický systém. Neboť každý z nás za sebou vleče svou minulost. Doposud oslavovaní vítězové – nová mocenská elita se svým získaným majetkem a její političtí sluhové přechází z původní optimistické ofenzivní fáze do obrany. Dochází ke třetí fázi:

Každá velmoc – bez rozdílu světových stran si buduje svůj systém spojenců a satelitů, kterým určuje svá pravidla hry a konkretizuje své zahraniční nepřátele. Války evropských mocností vedené mezi sebou to potvrzují. Dnes, v období globalizace celého světa a vzniku nových mocností, ohrožujících dosavadní hegemonii Spojených států amerických se válečné konflikty rozšířily. Proti nim je podle nich třeba budovat silnou armádu. I v naší tzv.euroamerické civilizaci dochází k militarizaci veřejného života a s ní i zvyšování nákladů na zbrojení a činnost armád, včetně naší vojenské účasti na amerických zahraničních misích. Vznikající odpor a nesouhlas se za pomocí všech prostředků, které má dnes vládnoucí moc k dispozici vyhrocuje. Ve společnosti roste společenské napětí, stále hlasitěji doprovázené voláním po reformách celého systému. Pryč jsou doby, kdy si pan Fukuyama myslel, že nástup liberalizmu bude zároveň znamenat konec dějin. Ale ouha! Místo důsledné komunistické likvidace soukromého vlastnictví cestou znárodnění po roce 1945 byla po roce 1989 nastoupena stejně rychlá, zjednodušená a živelná cesta privatizace obrovského státního zespolečenského majetku a jeho převedení do soukromých rukou. Věčný lidský egoizmus a touha po majetku, tato pružina lidské aktivity otevřel dvéře domořán nejen našim novým podnikatelům, ale zároveň i spekulantům a podvodníkům, včetně nástupu cizího silného bankovního, výrobního a obchodního kapitálu. Byla vytvořena staronová kapitalistická sociální struktura. Od vzniku nových milionářů a miliardářů až po bezdomovce, bloudící bezcílně ulicemi našich měst.

U obránců i kritiků současného stavu demokracie u nás i ve světě se dnes vede spor o otázku, zda je ještě reformovatelná či ne. Její obhájci tvrdí, že chyby, ke kterým došlo, netkví v systému, ale v selhání jednotlivců a nápravu vidí jen v návratu ke slušnosti v politice a dodržování pravidel demokracie. (Jako kdyby mohla slušnost v politice existovat!) Druzí často vidí východisko v omezování centralizujících tendencí bruselské administrativy a návratu práv, patřících národnímu státu. Ale není tento boj „slušňáků“„za slušnost v politice, jak často slyšíme zejména od pravicových stran jen průhlednou zástěrkou, špatně zakrývající dnešní drsnou realitu světa – trvalé rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými na celém světě? V čem tedy např – nazíráno z hlediska situace u nás – tkví kouzlo osobnosti Andreje Babiše, muže stejné krevní skupiny jako má jeho silný americký protějšek Trump a jeho vliv na voliče? Lidem, na rozdíl od našich politických stran neslibuje nic, mimo své bezobsažné heslo, že „bude líp“. Jako miliardář neslibuje žádnou sociální rovnost – to by šel sám proti sobě. Není ani zastáncem žádných humanitních ideálů. Je antihistorickým. Zajímá jej především přítomnost. Je opravdu pragmatikem a manažerem. Ví, co na dnešní lidi působí. A lidé na to slyší a volí jej. Že je to neetické a klamavé? Že se lidé opakovaně nechávají lehce a snadno oklamat sliby, jak ukázala i nedávná tragedie německého národa a jeho důvěra v jednoho Vůdce? Ale v demokracii rozhoduje většina. Stejně jako při nástupu Hitlera k moci, jako v demokratické Americe, jako i u nás.Jak snadno se lidé dají oklamat sliby! Dodneška. A těmto dnešním zvoleným dýchají na záda již další bohatí adepti na nejvyšší státní funkce. Zase ve jménu boje proti korupci a za slušnost v politice zakládají – nebo se chystají založit i další vlastní politické strany. Na Slovensku bývalý prezident a podnikatel Andrej Kiska, u nás majitel televize Barrandov Vladimír Soukup (nebo snad i poslanec, mladý Klaus?) a jiní, podporovaní i prezidentem Zemanem. A všichni tito „Papaláši“, jak je řadoví občané právem či neprávem nazývají, přísahali a budou i v budoucnosti přísahat s rukou na bibli či ústavě věrnost lidu … Tak chutná moc!

Dávno již tomu, co spisovatel Ludvík Vaculík, známý kritik komunistického systému zároveň varoval před nectnostmi kapitalistického systému, známého i u nás z období 1. republiky. Jeho soustředěním ekonomické moci do rukou finančního, průmyslového a obchodního kapitálu s doprovodem korupčních skandálů, často i ústavních činitelů. Nic nového pod sluncem!: „Na obvyklou otázku, jak jsme mohli naletět na komunizmus, říkávám, že jako oni na to, co je svádí dneska. Každý podle své povahy: z idealizmu, z hlouposti, lačnosti. Ale vy, pánové a slečny, to máte dnes těžší. Protože komunizmus padl a příčiny, proč vznikl se vrátily, vy tedy máte dělat reparát z dějin. Poměry se u nás vyvinou podle toho, co vy dokážete odmítnout. – To je zaujalo. Že svoboda něco odmítnout je důležitější a těžší, než svoboda vybrat si“. (Z besedy Ludvíka Vaculíka se studenty pražské střední školy. LN, 28. 3. 2006, článek „O jaru“.) Po více než dvanácti roky dochází na jeho slova. Jak u nás, tak i v jiných kapitalistických zemích to byli letos středoškoláci, kteří poprvé veřejně vystoupili s kritikou svých vlád, podceňujících nebezpečí pro celé lidstvo, vyplývající ze změny klimatu na naší zeměkouli a sociálních důsledků, které z toho budou plynout. Bude to jejich generace, která je bude muset řešit a v nich žít. Kéž by i naši vysokoškoláci podle jejich vzoru našli odvahu k veřejnému odsouzení toho, co lidi trápilo za komunistů a co je trápí i dnes. Čekali, co nepřišlo, a nečekali, co přišlo. Potenciální dobro evropské integrace, multikulturalizmu a pozitivního vlivu cizího kapitálu na naši ekonomiku se může, jak vidíme snadno změnit v pravý opak. Evropská unie ve své touze po co nejrychlejší integraci málo respektuje rozdílné historické kořeny mnohonárodnostní Evropy, staletími hluboce vrostlé do vědomí jednotlivých národů a jednotlivců. Komu to vlastně vyhovuje a kdo má z toho prospěch? I zde platí „Spěchej pomalu!“.

Nedávno jsem v Plzni kráčel Slovanskou třídou a cestou mne zaujal plakát, visící v jedné výkladní skříni. Bylo na něm napsáno:

Účtenka za třicet let

Fabriky cizáků

          Hypermarkety cizáků

     Šašci parlamentu

   Vláda v Bruselu

     Terorismus všude

Podtrženo: Protektorát EU

Otázka: Co jsme za těch třicet let, které od roku 1989 uplynuly, dělali dobře a co špatně? Dokáže se mezinárodní liberalizmus z dnešní politické a morální krize, do které se i u nás dostal ještě poučit? Ale existuje u nás jiná smysluplná cesta – přes uvedené nedostatky a deformace demokratického systému, ke kterému došlo – než zase jen cesta demokracie? Kdo by si u nás přál návrat k vysoce centralizovanému systému sovětského, ruského či čínského typu, vycházejícího z jejich odlišných historických podmínek? Snad jen ti, kteří z mnoha osobních důvodů rychle zapomněli na jeho – zase jiné nedostatky. Snad jen ti, kteří ochotně i po roce 1968, po okupaci vojsk Varšavské smlouvy, kdy bylo již každému jasné, že nejde o žádné ideály, ale o udržení moci velmoci nad svým satelitem a přesto mnozí u nás mlčky nebo i aktivně podporovali tzv. husákovskou konsolidaci a normalizaci. Ejhle – česká mentalita, se silnými prvky přizpůsobivosti silnějšímu; možná i proto, abychom jako národ přežili, jak ukazuje celá historie slabší země uprostřed Evropy, od svého vzniku obklopená silnějšími národy. Podle toho se i v plynoucím čase mění interpretace, výklad historie našeho národa, jak i dnes často vidíme.