Ratíškovické vystěhovalectví do Ameriky – firma Baťa a její vliv na život obce

25. 06. 2019 21:14:40
„A u firmy Endicott and Johnson, kde pracovalo mnoho Slovanů, Slováků a Poláků jsem viděl šest set domků pro dělníky, každý měl sedm nebo osm pokojů, zahrádku, koupelnu, vodovod, elektrické osvětlení a parní topení...

...Panečku, nebylo divu, že všichni Slovani, co mi o tom vykládali, byli nesmírně spokojeni a o firmě mluvili jen dobře“. (Z knihy Markéty Pilátové „S Baťou v džungli.)

Tato zidealizovaná citace Jana Antonína Bati, narozeného v Uherském Hradišti, nevlastního bratra Tomáše, zakladatele baťovského obuvnického impéria svědčí o tom, jakou pozornost oba bratři věnovali Americe, zemi rychle se rozvíjejícího obuvnického průmyslu. Jan Antonín Baťa tam přijel ve dvacátých letech, aby studoval zkušenosti se zavedením Fordovy pásové výroby v automobilovém průmyslu při výrobě slavného typu „T“ a její aplikace do vznikajícího obuvnického průmyslu. Navštívil binghamtonskou firmu Johnson, kde tato byla již zavedená. Na rozdíl od práce řemeslníka – obuvníka, neopouštějícího z ruky svůj výrobek od jeho přípravy až po zhotovení, byl výrobek za pomoci stroje a výrobního pásu, pohybujícího se za jeho zády určitou rychlostí rozčleněn na mnoho dílčích úkonů. Tento dílčí úkon mohl za pomoci stroje zvládnout každý průměrně zručný, i nekvalifikovaný dělník. Záleželo jen na jeho osobní šikovnosti a nastavené rychlosti pohybujícího se pásu, jaká byla výše pracovní intenzity dělníkovy práce. Ta byla vysoká, často na hranici únosnosti. To byly podmínky, které každý zaměstnanec musel přijmout, chtěl li být u firmy zaměstnán a podílet se i na sociálních výhodách. O tom se nediskutovalo! A po stránce sociální péče? V Binghamtonu objevil Jan Antonín Baťa pravidla hry, ze kterých vyplynulo, jak je prospěšné pečovat o svého zaměstnance i po pracovní době.

Jak to vlastně v Binghamtonu začalo

Přelom 20. století zastihl toto město, ležící ve státě New York na trase New York – Buffalo, se svými satelity Endicott – Johnson City a Endwellem ve stadiu zakládání celých nových výrobních odvětví. Ale chyběly pracovní síly. Země byla otevřená přistěhovalcům. Již od roku 1890 zde rychle rostla slovenská komunita. V ní pocházelo asi 50 % přistěhovalců z nitranské župy, ze Gbel a okolí asi 20 % a něco málo z bratislavské a liptovské župy. Již v roce 1892 si tato zakládá svůj vlastní spolek.

Teprve začátkem 20. století přicházejí první vystěhovalci z Moravského Slovenska (nazývaného později jako Slovácko) a s nimi i první ratíškovičtí přistěhovalci. Pro svou jazykovou příbuznost byli rovněž pokládáni za Slováky a společně se účastnili i veřejných akcí. Bohatší Irčané, zakladatelé města je pro jejich cizí jazyk a neznalost angličtiny nazývali jako „Wild People“ – pohrdali jimi. Teprve později je sblížila především škola prostřednictvím jejich dětí. O vystěhovaleckém předstihu Slováků do tohoto místa svědčí, že ještě po 1. světové válce byly formuláře, předkládané americkým úřadům s žádostí o povolení příjezdu do Ameriky svým příbuzným a známým psány ve slovenštině.

Jedním z nejcennějších pramenů poznání začátků života Slováků i Moravských Slováků od svých začátků až do konce 1. světové války jsou místním Slovákem Imrichem Mažárem zpracované „Dejiny binghamtonských Slovákov“. V jejich úvodu píše: „Psali je lidé jednodušší, bez vysokých škol, dělníci, kteří denně poslouchají hřmot strojů v továrnách. Byly psány po skončení práce, v době, kdy jiní lidé již spali. Není to práce učených lidí. Dáno v Binghamtonu, NY, dne 18. října 1919, v den výročí jednoho roku od Prohlášení česko – slovenské nezávislosti, sto čtyřicet let od Prohlášení nezávislosti Spojených států amerických“. Zbytečná skromnost!

Významnou událostí pro život Moravských Slováků v Binghamtonu se stalo v roce 1912 založení vlastního spolku, jehož iniciátory se stali ratíškovičtí Kašpar Bařina a bratři Martínkovi. U amerických úřadů nesl číslo 308 a stal se součástí 1. Českého katolického spolku České ústřední jednoty. Svůj spolek Ratíškovičtí pojmenovali po sv. Cyrilu a Metoději. Proč? Podle zasvěcení kostela vesnice, odkud přišli.

Podpora slovenských spolků a moravskoslovenského spolku Masarykovu a Štefánikovu úsilí po vzniku samostatného Česko – Slovenského státu

O významu Binghamtonu jako jednoho nejuvědomělejších a nejorganizovanějších center spolupráce Čechů a Slováků amerického Východu již před první světovou válkou svědčil i zájem části slovenské inteligence – Horních Uher, zapojených do národního hnutí za osvobození od maďarizace. Ta již v roce 1912 zaslala binghamtonským Slovákům tajný dopis s výzvou na podporu slovenského odboje. Vedoucí roli v ní sehrávali dr. Pavol Blaho z uherské Skalice, který měl rozsáhlé styky s intelektuály Moravského Slovenska. Ve výboru, usilujícím o osvobození nacházíme tato jména: Předseda Ferko Skyčák, poslanec, pokladník, Pavol Blaho, farář v Gbelech, tajemník, Jozef Novák, farář ve Skalici. Rádcové: dr. Pavol Blaho, farář a poslanec v uherské Skalici, Andrej Hlinka, farář v Ružomberoku, Ferdyš Juriga, farář ve Vajnorech, dr. Pavol Žiška, farář ve Sv. Ondreji. Proto ne náhodou již v roce 1912 Binghamton navštívil dr. Pavol Blaho s propagační přednáškou. A po skončení války, 15. září 1919 se konalo v New Yorku, v největším sále Carnegie Hall velké shromáždění Čechů, Moravanů a Slováků, jehož se účastnili T. G. Masaryk a M. Hurban (omluven byl nemocný R. Štefánik). Přijela na něj i delegace z Binghamtonu. Po shromáždění ji přijal T. G. Masaryk a připomněl jim, že jeho otec pocházel ze slovenských Kopčan, vedle Hodonína. Toto přijetí mělo velký význam pro posílení moravsko – slovenských vztahů v Binghamtonu a zvýšilo i prestiž této komunity v očích vedení města.

Ve válce, která vznikla v roce 1914 se hledaly cesty, jak přispět k osvobození. Do česko – slovenské jednotky ve Francii se přihlásilo 52 dobrovolníků. Mezi naším dělnictvem a farmáři se prováděly peněžité sbírky na podporu osvobození, do bývalé vlasti zasílány bedny se šatstvem a obuví. I Ratíškovičtí nezůstali stranou. Podle seznamu, uvedeného v publikaci Imricha Mažára jsou v ní jmenováni ti, kteří se účastnili finanční sbírky ve prospěch 1. republiky.

Ćinnost všech spolků probíhala v zakoupené hale slovenskými spolky v tzv. Hudební síni – Halls. Důležitou roli v ní sehrávala zejména hudební činnost. Vedle slovenské dechové hudby to byla i kapela, vedená Janem Šnajdrem, bratrem ratíškovického Štěpána Šnajdra, hodináře, bydlícího v Židovském uzlu. Oba pocházeli z Milotic. Jan býval dříve vojenským hudebníkem. Přiženil se do Ratíškovic, ale brzy ze sociálních důvodů odejel do Ameriky. Po vystěhování do Binghamtonu se i tam věnoval hudebnímu působení. (Jeho sbírku dnes již vzácných gramofonových desek té doby, které v Binghamtonu nashromáždil, zaslal před svou smrtí svému bratru Štěpánovi. Od něj jej odkoupil autor tohoto článku a věnoval ji vloni obci Ratíškovice. Nachází se v ní i gramofonová deska ze slavného zájezdu slovácké dechové hudby z Kyjova do Ameriky mezi krajany v roce 1923, pod vedením kapelníka Pavelky, kterého se účastnili i muzikanti z Milotic a Vacenovic.

Po skončení 1. světové války se mnoho ratíškovických vystěhovalců první generace vrátilo s naspořenými penězi domů. Někteří z nich si v obci postavili nové domy a pak se zase vrátili zpět, někteří se již do Ameriky nevrátili a někteří zasílali peníze svým rodinným příslušníkům k jejich postavení a domů vůbec nepřijeli. Tak tehdy v obci dokonce vznikla nová, tzv. Americká ulica (nyní Rohatecká). Někteří vystěhovalci posílali peníze faře na opravu kostela, Josef Holeček z č. 12, tzv. Podsedku nechal před svým domem postavit sochu sv. Antonína – vzpomínku na svou ženu, která v Americe zemřela, atd. Tyto příklady již v roce 1923 podnítily další vlnu vystěhovalectví do Ameriky, ale nejen již do ní. Ta začala přistěhovalectví omezovat. Antonín Uhlík, významný představitel obce Ratíškovice zpracoval podrobný „Abecední seznam krajanů, kteří se z obce vystěhovali“ s daty jejich narození v obci a jejich místu úmrtí v cizině. Neocenitelný dokument!

Významnějšího pracovního postavení u firmy Johnson po válce dosáhl ratíškovický přistěhovalec Jiří Hadač. Stal se v ní jedním z mistrů výroby. Když se v roce 1948, na závěr svého života naposled chystal navštívit své příbuzné v Ratíškovicích, dostal na cestu od vedení továrny dárek.

Byl to tedy i Jiří Hadač, konkrétní svědek přeměny Ameriky v nejmocnější ekonomiku světa, kterou pomohly vybudovat i miliony chudých evropských přistěhovalců. Byl to i on, který se v Binghamtonu stal přímým svědkem vypuknutí světové hospodářské krize v roce 1929, zahájené krachem nedaleké newyorské burzy, která zasáhla celý svět. Zrovna tak Binghamton, jako Baťovy závody u nás, zrovna tak i obec Ratíškovice. Vždyť i tato chudá, tehdy ještě odlehlá slovácká malozemědělská obec s ještě málo početným dělnictvem, dojíždějícím za prací do celého okolí jí nebyla ušetřena. Z jejích 2 142 obyvatel, které měla v roce 1930, bylo ještě koncem roku 1933 na Obecním úřadě přihlášeno 290 nezaměstnaných a ještě v roce 1934 – 1935 vyplácena podpora 320 občanům. A na devatenáct z nich byly z důvodů nesolventnosti ještě v roce 1931 – 1934 uvalené nucené dražby.

Světová hospodářská krize vážně otřásla důvěrou lidí v celý kapitalistický systém a znovu oživila Marxovu myšlenku, podle níž je bankovní, průmyslový a obchodní kapitál v rukou kapitalistů mrtvá práce, která ožívá jen vykořisťováním živé lidské práce námezdního dělníka. (Ale čas oponou – jak napsal náš básník Jan Neruda – trhnul! Dnes náš i mezinárodní kapitál ožívají především svým vydatným napojením na státní rozpočet i rozpočet Evropské unie – tedy veřejné zdroje.) Teprve Rooseweltův New Deal – Nový úděl – plán na vyvedení Ameriky z krize, za využití Keynesovy ekonomické teorie pomohl zemi zase postavit na nohy. Ekonom, který zdůrazňoval úlohu státu, jeho intervencí v dobách hospodářských krizí i pomocí „veřejného dluhu“, snižovaného v dobách příznivého ekonomického cyklu. Ale to se již blížila 2. světová válka a s ní i obrovské válečné a hospodářské zakázky pro americký zbrojní a potravinářský průmysl, směřující na podporu evropských států, členů protifašistické koalice a po japonském přepadení americké základny v Pearl Harbouru v prosinci roku 1941 i na americké válečné zájmy.

Ten Baťa!

Právě v ten těžký čas doznívání světové hospodářské krize přichází na ratíškovický Obecní úřad zástupci firmy Baťa, se záměrem vybudovat na ratíškovickém katastru lignitový důl. Za odkoupení pozemků, nacházejících se právě v místě s nejúrodnější půdou (které byl v obci takový nedostatek!) slíbili jejich majitelům přednostní zaměstnání v nově postaveném dole. Těžké rozhodování pro ty, kteří právě nedávno, v průběhu 1. světové války, s jejím hladem a násilným odevzdáváním svých zemědělských produktů cestou rozpisů a tzv. rekvírek pro válečné účely Rakousko – Uherského mocnářství poznali cenu půdy. Nakonec se rozhodli a prodali. Šlo o jejich děti – budou mít snazší život. V silně náboženském prostředí obce k tomuto rozhodnutí přispěla i zdánlivě bezvýznamná událost. Jak se píše v Obecní kronice: „O vánočních svátcích rozsvíceno bylo v kostele elektrické osvětlení. Náklad na zavedení elektriky do kostela hradila paní Baťová ze svých prostředků. Chtěla tím uctít památku svého manžela Tomáše, tragicky zahynulého ve vlastním letadle dne 12. července 1932. Elektrifikace si vyžádala náklad 3000 Kč.“ Nově postavený důl nesl jméno Tomáš. Pravda, v sousedních Dubňanech i Miloticích již předtím existovaly malé lignitové doly, zrovna tak i v Ratíškovicích byl od roku 1919 otevřen důl Vlasta s vybudovanou úzkokolejkou, zásobující lignitem cihlářské závody v Hodoníně. Ale Baťův důl měl být jedním z největších a nejmodernějších dolů té doby u nás.

Začalo se nejen s výstavbou dolu, ale i se stavbou nového sídliště přímo u dolu, nacházejícího se asi kilometr od obce, určeného především pro technické zaměstnance, přicházející sem z Ostravska, Kladenska a Mostecka. Nové sídliště – Baťova kolonie, později lidmi nazývána Baťovka, nesla všechny známé znaky jiných Baťových sídlišť. Rovné střechy, režné zdivo ... Dva světy vedle sebe! Nízké domečky malozemědělců se stodolou, zahradou, dvorkem s chlévy a drůbeží a v Baťově vybudovaném sídlišti vodovod, teplá voda, koupelna, elektrika, odpady, inženýrské sítě. Uprostřed sídliště malý sál pro pořádání kulturních akcí, prodejna potravin, závodní lékař. Za sídlištěm vybudované betonové koupaliště, zásobované čistou vodou z hornického podzemí, tak rozdílné vůči ratíškovické bahnité vodě rybníčků. ...

Nedůvěra, panující mezi silně konzervativním prostředím obce a novým Baťovým sídlištěm byla postupně překonávána, jako v jiných případech společnou docházkou dětí do školy v obci. Přispěla k tomu i politika vedení dolů při posilování vzájemné důvěry mezi oběma částmi. Především finanční podporou ratíškovického fotbalu, pomocí při úpravě hřiště, přímým zapojením některých techniků do jejího vedení. Někteří mladí fotbalisté obce, zaměstnaní v dolech byli vedeni ke zvyšování svého vzdělání, začínali zastávat různé technické funkce, dostávali lehčí, výhodnější práci. Zrovna tak i v oblasti hudební. Technik dolů pan Otýs, pocházející z Mostecka, člověk s hudebním vzděláním vytvořil s ratíškovickými muzikanty i orchestr, vystupující pod jménem dolů na veřejnosti. Začaly se konat hornické plesy, při tanečních zábavách se vyhrávaly tehdejší známé, srdceryvné hornické písně, jako byly šlágry „Do práce mladý horník kráčí“, vznešenou „Hornický stav budiž velebený“, „Cestička k Majrovce“, „Již opět z věže zaznívá“, „Kladno, ty černé Kladno, atd., které vznikly někde na v okolí Prahy.

Firma Baťa od Johnsona převzala nejen technologické zkušenosti, ale i tehdejší sociální politiku vůči svým zaměstnancům. Dodnes se nerado píše o tom, že převzala i metodu nekompromisního odporu velkých amerických výrobních monopolů přijímat do zaměstnání aktivní bojovníky amerického dělnického hnutí s jeho socializačními myšlenkami a nelítostně proti nim v případě stávek pomocí policie, stávkokazů a někdy i pomocí tzv. Národních gard – dobrovolníků násilně zasahovala. Vždyť právě v Americe z odporu vůči těmto násilnickým metodám vznikla světová dělnická tradice 1. májů.

Zrovna tak u Baťových závodů u nás – jejich personální oddělení nepřijímala aktivní členy Komunistické strany a odborů. A tuto personální politiku uplatňovalo i na dole Tomáš v Ratíškovicích. Ony stanovily pravidla hry při přijímání zaměstnanců, ony určovaly, kdo z uchazečů o zaměstnání bude přijat a kdo ne, jak se přesvědčili i někteří tehdejší ratíškovičtí komunisté.

Tato kladná přeměna obce i obcí okolních po hmotné stránce, jejichž obyvatelé byli zaměstnáni na dole Tomáš a nedalekém dolu Theodor, který Baťova firma odkoupila, měla i své smutné stránky. Četní mrtví a ranění havíři, pracující na povrchu i v podzemí, zoufalý pláč manželek a sirotků nad rakví zemřelých, pohřební průvody havířů v slavnostních černých uniformách, doprovázejících své druhy na jejich poslední cestě. Hornický prapor v rukou vysokého starého, prošedivělého havíře pana Hocha, pocházejícího z Dubňan, sklánějícího svůj prapor nad rakví ... Komunistický tisk obviňoval firmu Baťa, že při výstavbě dolů a při těžbě, v zájmu dosažení co nejvyššího zisku zanedbával bezpečnostní předpisy.

Za několik let se změnila sociální struktura obce. Z bývalé malozemědělské obce se napůl stala obcí hornickou. Byla postavena železniční dráha z dolu Tomáš na přepravu uhlí do nejbližší železniční stanice – Rohatce. Na řece Moravě byl vybudován tzv. Baťův kanál, kterým se uhlí převáželo do Otrokovic k dalšímu využití v Baťových závodech. Kdyby nebylo lignitu a dolu Tomáš, nebylo by ani Baťova kanálu. Pro obyvatele Ratíškovic, Milotic a Vacenovic byly na trati zřízeny železniční zastávky a vlaková souprava s nákladními vagony, vezoucí lignit byla doplněná i o osobní vůz, s nímž se dostávali do železniční zastávky Rohatec a z něj na směr Přerov a Břeclav.

Toto vzájemné střetávání tradiční vesnické, slovácké kultury s kulturou městkou, kterou uvnitř této komunity tvořila místní inteligence – učitelé, živnostníci, podpořeni nově přicházející městskou, hornickou inteligencí se projevilo i na změně chápání času, jeho rytmu. Zemědělský čas byl především určován západem a východem slunce, střídáním ročních období, na rozdíl od práce v dolech, s jejich ranní a odpolední šichtou. Z mnohých dřívějších malozemědělců se stávali tzv. kovozemědělci. Nadále si drželi vlastní půdu, obhospodařovali si ji vedle hornického zaměstnání. Často ani neumytí, celí černí, jak vyfárali z podzemí ze své ranní šichty, jeli rychle na kole domů a za chvíli jsi je viděl zase na kole jet jet na pole s motykou či jiným nářadím, nebo jít s kravičkou a vozem naloženým hnojem na pole, orat či sklízet úrodu.

To mělo své důsledky i pro sociálně psychologický a náboženský život obce. Hloubka opravdové zbožnosti, tohoto dědictví barokní doby byla postupně nahrazována zbožností povrchní. Kostel byl již tehdy stále více nahrazován hospodami, zejména některými havíři. Byly na ně peníze. Kroj, tento vnější znak příslušnosti k určité sociální skupině, stará, tradiční hudební, taneční kultura, zvyky, byly stále častěji udržovány jen jejich napodobováním v různých folklorních souborech. Stále více se pod vlivem školy ztrácel původní ratíškovický dialekt. Jen některé vydané publikace v obci jej připomínají. Půda a víra začaly prohrávat.

Když byla 15. března roku 1939 naše republika okupována německými nacistickými vojsky, došlo i na dole Tomáš k výměně vedení. Nahradili jej nacističtí správci dolů, hovořící česky, často pocházející z našeho pohraničí. A právě v této době došlo k nebývalému rozvoji ratíškovického fotbalu. Němci měli zájem na klidné, nepřetržité těžbě uhlí, nezbytné suroviny pro tehdejší rozvoj hospodářství a válečného průmyslu. Horníci, pracující v podzemí dostávali mimořádné příděly potravin a kuřiva, přidělované obyvatelstvu na tzv. potravinové lístky. Podporovali mimořádné pracovní směny, zvýhodňované finančně, vysílali zasloužilé horníky na rekreační pobyty, atd. Proto i pokračovali v podpoře tohoto sportu a lidí, točících se kolem něj. A navíc – ratíškovický fotbal tehdy prožíval nebývalý rozkvět. Milovaní Žluťáčci (podle žlutých dresů) hravě poráželi všechna okolní mužstva, stávali se známými po celé republice. To přece německá okupační správa potřebovala! Co na tom, že i v této obci se někteří její občané zapojili do protinacistické činnosti, byli zavíráni, nebo utíkali na Východ i na Západ a bojovali proti nacistům? Lidé se i tehdy chtěli bavit! Jako na zavolanou využili pražské akce, schválené německými úřady: Fotbalisté A. C. Sparty Praha v době Protektorátu organizovali sportovní utkání s některými regionálními fotbalovými mužstvy. Rozhodčím těchto zápasů se stal populární herec Vlasta Burian. A tak i ratíškovické německé vedení dolů v roce 1943 vyjednalo a zaplatilo zápas A. C. Sparty, versus S. K. Ratíškovice. Sjeli se fanouškové fotbalu z celého slováckého okolí.

A přesto i v této době, nejtěžší pro přežití národa existovala na dole Tomáš ilegální protifašistická buňka, vedená technickým pracovníkem Richardem Pravdou – utajeným komunistou, pocházejícím ze Zlína. Distribuovala mezi horníky protifašistické letáky, cyklostylované u pana Slezáka v Miloticích a rozšiřovaných místním obuvníkem – komunistou Františkem Dekařem, se kterým Richard Pravda tajně spolupracoval. Někdo je ale „prásknul“ – oni ale jeho jméno gestapu při výsleších neprozradili.

V době po jejich zatčení Richard Pravda organizoval peněžní sbírky na pomoc jejich postiženým rodinám. Oba zahynuli v nacistických koncentračních táborech. Písemné „Vzpomínky Petra Koutného, starosty obce Ratíškovice v létech 1935 – 1945“, kriticky popisující tuto dobu německé okupace a chování některých jejích občanů v této době bohužel – na rozdíl od jiných publikací, vydávaných obcí, teprve na své vydání čekají.

Při vzpomínce na události této doby se v mysli vybaví moudrá slova, pronesená profesorem Tomášem Halíkem, týkajících se povahy našeho národa. Podle něj se neskládá ani jen z hrdinů, ani jen ze zbabělců, ale především z těch, kteří nepatří ani k těm, ani oněm a tvoří většinu národa. Ti často i v demokratickém systému rozhodují o jeho osudu. Hitlerem zfanatizovaná většina německého národa byla toho důkazem. Strach člověka s jeho pudem sebezáchovy z ohrožení jeho pracovního a společenského postavení, vylučování ze zaměstnání, spolu se sliby vládnoucí nacistické moci, že jej nechají na pokoji, když nebude proti nim bojovat, kombinované krutým terorem vůči svým odpůrcům – to i v Ratíškovicích v době nacistické okupace vedlo některé lidi k lhostejnosti k osudu národa či až ke kolaboraci. Byla, je a bude to vždy i otázka charakteru každého jednotlivce.

A další osud Jana Antonína Bati, této v době nacistické okupace rozporuplné osobnosti? Po válce byl komunistickým režimem odsouzen jako kolaborující s nacistickým režimem a Baťovy fabriky znárodněné. Po roce 1989 začaly snahy o jeho rehabilitaci, soudy Baťových potomků se státem o navrácení znárodněného majetku, rozdílná, dodnes rozporuplná stanoviska dnešních historiků vůči jeho osobě. Jedině Tomáš Baťa je dnes některými našimi politiky (prezident Miloš Zeman, atd.) vyzvedáván jako progresivní činitel, který určoval strategii rozvoje svého budovaného zlínského impéria a příklad i pro dnešek.

Již po mnichovské dohodě odcházelo na Západ mnoho těch, kterým ze strany nacistů hrozila fyzická likvidace. Byli mezi nimi i Voskovec, Werich a Ježek, představitelé Osvobozeného divadla. Kam po příjezdu do New Yorku směřovaly jejich první kroky? No přece i do Binghamtonu, mezi krajany. Proč asi? O tom Werich píše ve své poslední publikaci „Jan Werich vzpomíná, vlastně Potlach“.

Ratíškovický exulant Stanislav Blaha – O utrpení a velké lásce

„Myslím na hluboké noci se zářícími hvězdami. Ano, tam na severu září Velký vůz – nedaleko Severka – zdali se na ně díváte i vy tam doma někdy? Javory šumí na zahradě, jako by mi šeptaly ukolébavku. Avšak čím jsou pro mne? Šumí cizím kouzlem, cizí milenkou – mohu je obdivovat – mé srdce však lpí na těch lípách, topolech a borovicích tam daleko za mořem, tam doma ...“ (Z dopisu Stanislava Blahy do Ratíškovic svým spolužákům – čtyřicátníkům, ročník 1926 na jejich společné setkání. Psáno v Endwellu, N. Y., 22. srpna 1966.)

Říkali mu Slávek. Zatímco ratíškovičtí vystěhovalci první a druhé vlny se snažili řešit svou sociální situaci odchodem do Ameriky a jiných států, spatřil Slávek světlo světa v jiné době. Jeho rodina byla velmi nábožná. Vždyť i on „dělal“ faráři ministranta, což bylo tehdy veřejným míněním obce bráno jako vyznamenání pro něj i pro jeho rodinu. Po vystudování strážnického gymnázia odešel studovat do Brna na jezuitskou kolej, se záměrem stát se knězem. V Brně jej zastihl komunistický převrat. Krátce poté byly uzavřené církevní školy, zrušeny všechny církevní řády a zkonfiskován majetek církve. Nastal čas rozpadu protifašistické koalice a čas studené války. Rozhodl se emigrovat. Spolu s několika kamarády přešli hranici a dostali se do uprchlického tábora v Bavorsku. Zničená země, která teprve nedávno prohrála druhou světovou válku. Mizerná strava, pobyt lidí s mnoha protichůdnými zájmy, jimž byla společná jen jejich nenávist k novým vládcům. Přílišné sportování v táboře k ubíjení času a především silné kouření vykonaly své. Dostal zápal plic, začínal kašlat krev. A navíc – při jedné procházce jej přepadla skupina mladých a vyrazila mu přední zuby – jak se dodatečně zjistilo, spletli si jej s jiným. Ve své beznaději si vzpomněl, že má u sebe adresu ratíškovického vystěhovalce do Ameriky Petra Dekaře, kterou mu dala na cestu jeho stařenka Dobešová. Napsal mu dopis a on mu poslal nejen peníze na nové zuby, ale i streptomycin na jeho porouchané plíce, což byl ještě v tu dobu i v Americe vzácný a drahý lék. Po pomalu dvouletém pobytu v táboře se rozhodl: přihlásil se do Kanady k Otcům Oblátům – misionářskému řádu, aby po zvládnutí francouzského jazyka zde vystudoval a odešel jako misionář do některé země. Ale po roce studia se mu opět vrátil silný zápal plic – v nemocnici doslova utekl hrobaři z lopaty. Tím se stal pro misionářské působení nezpůsobilým. Ale co dále? Svět je někdy opravdu malý! O jeho potížích se dozvěděl ratíškovický vystěhovalec do Kanady Petr Kotásek s dcerami, který později přesídlil do Niagara Falls, stát N.Y. Navštívili jej v nemocnici a vzali po uzdravení k sobě. Zde si Slávek našel zaměstnání v nemocnici jako pomocná síla, neboť již slušně zvládal němčinu, angličtinu a francouzštinu. Protože bylo místo mizerně placené, našel si ještě druhé zaměstnání v továrně na letadla a později se oženil s dcerou Petra Kotáska – Marií. Zde se jim narodili i dva synové. V roce 1962 na pozvání Pavla Dekaře, svého dobrodince navštívil Binghamton – Endicott a našel si zaměstnání u firmy Link Simulators a koupil zde domeček. Na svět pak přišel jeho třetí syn. Zůstal zde až do svého důchodu.

Postupně se stal vůdčí osobností zdejšího krajanského života. Znovu oživil Moravan Club a dvakrát byl zvolen jeho prezidentem. V té době měl 800 členů. Z bývalého domova si obstarávali kroje, nacvičovali slovácké písně a tance, organizovali různá veřejná vystoupení a tím pomáhali oživovat kulturní život celého Binghamtonu. Dvakrát za léto organizovali tzv. pikniky, různé taneční zábavy, atd. Již dříve jsme naznačili, jakou důležitou roli v celé slovenské a moravskoslovenské komunitě sehrávalo náboženství.

Byla to nejslavnější éra tohoto klubu. Poté, co se po odchodu do důchodu přestěhoval na Floridu, došlo i v Binghamtonu ke známému jevu – jakmile z komunity odejde výrazná, vůdčí osobnost, dochází k poklesu aktivity – lhostejno, zda politické, kulturní a jiné. A navíc – v této době již dochází k hromadnému odchodu ratíškovických přistěhovalců první generace na cestu, odkud není návratu. Jen pomníčky po nich zůstaly.

Dne 3. července roku 1997 píše Slávek své rodině do Ratíškovic, že se na přání jeho ženy Marie jeho rodina rozhodla přestěhovat z Binghamtonu na Floridu, do teplejších krajin. Na závěr dopisu píše: „A potom koncem srpna se rozjedeme na Floridu – najdeme – li barák, který by nám vyhovoval. Koupíme jej, a když ne, tak si necháme postavit nový – trvá to jen asi tři – čtyři měsíce, na Vánoce už bychom mohli být na novém“. Rychlost, s jakou již v té době bylo snadné dostat od soukromých amerických bank úvěr a nechat si postavit nový dům, byla udivující. Netušil, že za deset let nato vypukne v Americe bankovní krize, která odhalí jejich hamižnost, egoizmus i jejich pád. Netušil, že ty nejsilnější privátní banky budou zachráněné z veřejných peněz, aby se nezhroutila celá americká ekonomika. Miliony lidí, neschopných svou půjčku splácet, přišly na mizinu a nikdo jim nepomohl. Netušil, že to bude i poslední rok jeho života.

A Slávek a jeho rodina na Floridě? I ve svém novém domově začal s Marií organizovat v místě svého nového bydliště krajanský život.

Bohužel, ne dlouho. V roce 1907 podlehl Slávek těžké nemoci. Je pochován v Niagara Falls, vedle rodiny Kotáskovy.

Epilog

Od hromadného odchodu lidí z vesnic Moravského Slovenska uplynulo více jak sto let. Zanikly ratíškovické hospody Na Obecním a U Klimšů, kdysi se otřásající kramářskými písněmi z 2. poloviny 19. století o té krásné Americe, kde je tak blaze, že tam pivo teče po podlaze. Byla zapomenuta vzrušená loučení mladých, když svou vesnici opouštěli a poslední rozloučení, když ji jako staří naposled navštívili. Život šel dále ...

První ratíškovická vystěhovalecká vlna se dala do pohybu v období tzv. americké progresivní éry, charakterizované přechodem celého ekonomického potenciálu od relativně izolovaných malých a středních podniků k vytváření vnitřních a mezinárodních monopolů a k dalšímu rozšiřování pravomocí Federální vlády. Byla to doba, ve které se již stávaly nejsilnější ekonomikou světa a předstihly Evropu.

Na americké vlajce přibývalo hvězdiček. V této době vrcholí i přistěhovalectví z cizích zemí, které strhlo i Ratíškovické.

Druhá ratíškovická přistěhovalecká vlna začala po skončení 1. světové války (1914 – 1918). Zanechala za sebou rozvrácené ekonomiky evropských zemí a přinesla do americké imigrační politiky radikální změny. „Zákon o národnostním původu“ (26. 5. 1924) stanovil roční kvóty všech přistěhovalců, včetně přistěhovalců ze Střední Evropy, zákaz jejich přijímání ze zemí Asie a Středomoří. Proto se vystěhovalectví v Ratíškovicích orientovalo i na jiné země. Do Argentiny a jiných jihoamerických zemí a Sovětského svazu.

Přijetí emigranta bylo v Americe již vázáno na souhlas ručitele – amerického občana, který zodpovídal za to, že v případě nezaměstnanosti nepadne na bedra obce či státu. Ale byli ratíškovičtí emigranti na tuto radikální změnu života připraveni?

Přijížděli, aniž ovládali anglický jazyk – stali se ponejvíce nekvalifikovanou pracovní sílou. Jejich výhodou bylo, že často již přijížděli mezi své, do míst, kde již byla usídlena jejich známá komunita, částečně již adaptovaná na místní poměry. Kde ještě převládaly evropské křesťanské hodnoty a solidarita.

Americké ideály – americký sen byl jiný: v rámci tržního hospodářství vyznával pro svobodného jednotlivce rovnost šancí. Čím jsi byl úspěšnějším a měl více peněz, tím jsi se i stával svobodnějším. O stupni své osobní svobody jsi se rozhodoval sám: „Plav jak umíš, spoléhej se především sám na sebe. Stát tu není od toho, aby se staral o ty méně schopné či sociální rebely, načichlé marxizmem a pro líné zaopatřovacím ústavem“. Krajní liberální Individualizmus – opak stejně nesmyslného krajního kolektivizmu byl povýšen na státní princip. Stal se filozofickým zdůvodněním a ospravedlněním postupné přeměny demokracie v plutokracii, čehož jsme dnes svědky.

Trápeni neustále ve svých myslích a srdcích rozporem mezi svou osobní nepřipraveností a požadavky americké společnosti, stáli – aniž si to vždy uvědomovali – zakotveni jednou nohou ve své minulé duchovní kultuře a druhou nohou v přítomnosti. A mostem návratu a vyrovnávání s oběma se jim stávaly různé krajanské spolky, ve kterých se do své minulosti svou mateřštinou, písněmi, hudbou, tancem vraceli a zároveň sdělovali své zkušenosti s adaptací na přítomnost. Dělali opak toho, k čemu je kdysi ve svých knihách a novinových článcích vybízel naturalizovaný a úspěšný Čechoameričan Tomáš Čapek a jiní úspěšní lidé – aby se snažili co nejrychleji zapomenout na svou minulost a splynuli s anglosaskou kulturou. Asimilace? Tavící tyglík? Ani náhodou!

Opakovali to, co dodnes v ekonomicky vyspělých zemích Evropy a Ameriky dělají všechny přistěhovalecké menšiny. Snaží se udržovat duchovní kulturu země, odkud přišli, odmítají asimilaci. Budují si vlastní školy, mešity, kostely, rozhlasové a televizní stanice, vlastní zaměstnanecké agentury, služby, atd. Jako menšina brání své vlastní zájmy a nemíní se jich vzdát. Protože se obvykle vyznačují vysokou porodností, lze v budoucnosti předpokládat i stoupající požadavky na uspokojování jejich vlastních zájmů a potřeb.

Ale to jsme již přešli od minulosti k současnosti. Pojmy integrace, globalizace, zdůrazňující ekonomickou potřebu sdružování do větších celků zatlačují „ve jménu svobody a demokracie“ do pozadí evropské nacionalizmy 19. století, tvořící ideové podhoubí jednotlivých evropských a regionálnich kultur. Dochází ke střetu. I dnešní Amerika, pohlcující kdysi miliony evropských emigrantů se změnila v zemi, která se jen těžce brání ilegálnímu přílivu chudých přistěhovalců. A zrovna tak Evropa. Mohou tomu zabránit ploty a jiná obranná opatření? Ten pověstný pohyblivý Baumannův „tekutý písek“, ve kterém se tak těžce hledají nějaké společné body spolupráce Evropy a Ameriky, násobené nejistou budoucností, kterou přináší nastupující nové světové velmoci a změna klimatu! Nikdo neví, co to všechno přinese. Mezitím v průběhu plynoucího času zaniklo nejen Baťovo obuvnické impérium, ale i ratíškovická těžba lignitu. Vstoupili do historie. Zůstal jen (zatím) Baťův kanál.

Poznámka

Autor po vyučení obuvníkem u firmy Strýček v Hodoníně začal v létech 1947 – 1949 pracovat ve Zlíně, v obuvnické dílně u pásu. U přiděleného stroje se podílel na speciální výrobě vysokých jezdeckých bot k sokolskému stejnokroji pro účastníky XI. všesokolského sjezdu, konaného v roce 1948. (200 párů za směnu). Zažil tam přejmenování města Zlín na Gottwaldov i tragickou noční smrt Jana Masaryka v Praze. Na ranní směně byly v ten den stroje u pásu náhle zastaveny a v tichu celé výrobní haly zaznělo Dvořákovo Largo a smuteční zpráva o jeho tragické smrti. Poté se zase rozeběhly pásy ...

Mimo jiné vydávané publikace ve vlastním nákladu o obci Ratíškovice, vydal autor tohoto článku v roce 2009 i publikaci pod názvem „Ratíškovické vystěhovalectví do Ameriky“. Obsahuje 167 stran. Především z ní čerpal údaje pro tento článek. Publikace byla zaslána mimo jiné i Zemské knihovně v Brně, Náprstkově knihovně v Praze, Studijní a vědecké knihovně v Plzni, Městské knihovně v Hodoníně, Obecním knihovnám v Ratíškovicích, sousedních Dubňanech, Miloticích, Vacenovicích a Rohatci. Zároveň byla autorem v roce 2011 vydána ve vlastním nákladu publikace literárně nadaného exulanta Stanislava Blahy pod názvem „Naposledy“. Vzpomíná v ní na své mládí, prožité v Ratíškovicích. Napsal ji v roce 1950, poté, co odejel z uprchlického tábora v Bavorsku do Kanady k Bratřím Oblátům. Předmluvu k ní napsal autor. Nachází se rovněž i v knihovnách okolních obcí.

Autor: Miroslav Dekař | úterý 25.6.2019 21:14 | karma článku: 17.79 | přečteno: 672x

Další články blogera

Miroslav Dekař

Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 IX.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

21.4.2022 v 14:33 | Karma článku: 8.36 | Přečteno: 207 | Diskuse

Miroslav Dekař

Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 VIII.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

21.4.2022 v 13:22 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 95 | Diskuse

Miroslav Dekař

Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 VII.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

20.4.2022 v 21:00 | Karma článku: 8.55 | Přečteno: 207 | Diskuse

Miroslav Dekař

Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 VI.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

20.4.2022 v 13:05 | Karma článku: 7.20 | Přečteno: 234 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 16 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 10.41 | Přečteno: 191 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 14.95 | Přečteno: 324 | Diskuse

Olča Vodová

zdánlivě zadarmo

(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)

27.3.2024 v 21:18 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 97 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak se pracovníci ve školství pomstili uličnímu výboru iFčil oslavujícímu Karlův úspěch

No, mám-li být upřímný, pomsta to byla hodně sladká. Však se taky hned ze všech stran slétly vosy a začaly si dávat do trumpety tak, že se div v té slaďounké šťávičce neutopily....

27.3.2024 v 10:51 | Karma článku: 30.70 | Přečteno: 560 | Diskuse
Počet článků 54 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 570
Důchodce. Předmětem mého zájmu jsou především politika a postavení dechové hudby ve společnosti, k čemuž se váže i vydání několika prací z historie obce Ratiškovice. Zde bych se rád zabýval prozatím pouze prvním z mých zájmů.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...