Třicet let budování kapitalismu u nás. Od iluze k desiluzi

"Do kapitalistického expresu jsme vstoupili v době, kdy tento měl již svůj zenit za sebou."                                                                         (Ilona Švihlíková, Miroslav Tejkl – „Kapitalismus, socialismus a budoucnost“. Praha, 2017.)

Introdukce                                                                                                                                    

Po žhavém létu, ve kterém nám slunce i letos ukázalo, kdo je na naší planetě skutečným pánem, nastupuje stejně žhavý podzim. Ale ten z jiných příčin. Bude zaplněn hodnocením událostí, ke kterým u nás došlo před třiceti roky. Událostí, v nichž již unavený reálně socialistický systém s již zrovna tak unavenými vůdci musel přiznat svou porážku a celkem pokojnou cestou i u nás předal svou moc do rukou nově se tvořící mocenské skupiny. Veliká byla důvěra a očekávání široké veřejnosti, zejména obyvatelstva měst, shromážděného v roce 1989 na Václaváku, Letenské pláni i náměstích jiných měst. Ani ne tak v nová vykřikovaná hesla o svobodě a demokracii, jako spíše v naději, že nebude dlouho trvat a budeme se mít jako lidé na Západě. Pamatujete si ještě jméno Waltra Komárka, jedné z výrazných postav pražského Prognostického ústavu a na slogan, spjatý s jeho jménem? „Za premiéra Komárka – bude koruna jako marka!“. A pamatujete si, že ještě dlouho po roce 1989, po převzetí moci novými vůdci národa u nás nepadlo slovo kapitalismus a hovořilo se jen o nástupu svobodného tržního hospodářství, které nás přivede k tomu kýženému blahobytu obyvatelstva západních zemí? 

Od té doby uplynulo třicet let a účet je na stole. Co se podařilo a co ne. A hodnocení bude tak rozdílné, jako jsou rozdílné názory lidí na tyto události. Jedni – zejména ti, kteří s těmi novými hesly v čele rychle zbohatli, nebo restituovali, nebo ti, kteří se s nimi „vezou“ tvrdí a budou tvrdit, že jsme se nikdy v naší historii tak dobře neměli, jako se máme dnes, až po kritiky, kteří – znechuceni zejména obrovskou korupcí, postihující dokonce i všechny tři sloupy naší demokracie – moc zákonodárnou, výkonnou i soudní nenechávají na ní ani niť suchou. A k nim se ochotně řadí i ti, kteří v roce 1968 souhlasili se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území a dali se na stranu husákovské normalizace a konsolidace. Sice věděli, že již nejde o žádné ideály marxismu – leninismu, ale o zachování moci velmoci a přesto ještě mnozí z nich i pak – často z pragmatických a kariérních důvodů vstupovali do KSČ, nebo ji svým mlčením podporovali. A těch byla tehdy v tomto národě většina! Bláhoví ti, kteří dodnes nepochopili, že každá velmoc prosazuje především své potřeby a zájmy!

Liberální opojení z vítězství                                                                                                           

Po rozpadu Sovětského svazu byla staronová idea – idea liberalizmu ve světě tak silná, že zasáhla i mnohé věřící z řad intelektuálů. Např. F. Fukuyama (Konec dějin a poslední člověk, 1992) psal o konci dějin. Ten se ale nekonal. Sovětský svaz po krátkém Jelcinově kolapsu vystřídalo putinovské Rusko, z Východu se vynořila nová světová velmoc – komunistická Čína. Turecko, Saúdská Arábie a Irán zápasí spolu o hegemonii v tomto prostoru a vytvoření dalšího samostatného mocenského uskupení, spojeného  muslimskou vírou. A americkým i evropským velmocenským touhám po větší centralizaci světa se najednou v jednotlivých státech objevil nový nečekaný vnitřní odpůrce – patriotismus – vlastenectví – právo každé země svobodně rozhodovat o svém osudu. Idea s hlubokými historickými kořeny, stavící se proti této uspěchané a necitlivé touze po centralizaci. A jako reakce na ni sílí v jednotlivých zemích Evropské unie nacionální hnutí. Vždyť i americký prezident Trump založil svou předvolební kampaň na heslu „Amerika především“ a po svém zvolení Rusko a Čínu otevřeně označil za jejího hlavního odpůrce. Ale co si dovolí velmoc, to může být u malých národů chápáno jako škodlivé a nebezpečné. Jinými slovy – i u nás byla v duchu liberalizmu dána po roce 1989 přednost myšlence sjednocujícího a všeobjímajícího obecného dobra a dosažení hmotného blahobytu pod křídly mocností před dobrem národním. A jako již tolikrát v historii našeho národa, ztratili jsme tím částečně i svobodu rozhodování a stali se poslušnými kývaly mocných. Jen světové strany se měnily.

Jak se to mohlo stát?                                                                                                         

 Co tedy myslí Ilona Švihlíková a Miroslav Tejkl tím výrokem o kapitalistickém expresu, do kterého jsme vstoupili až v době, kdy měl již svůj zenit za sebou? V podstatě jen to, že druhou světovou válkou poničená ekonomika západní Evropy a železná opona, která krátce poté rozdělila svět na Východ a Západ zároveň pro dosud znepřátelenou Evropu vytvářela příznivé podmínky (z hlediska tehdejšího stupně technologického rozvoje) k odstranění ekonomických a politických bariér, integraci, do níž bylo vtažené i poražené nacistické Německo, rozdělené na velmocenské zóny. V procesu poválečné obnovy se v rámci kapitalistických výrobních vztahů zrodila myšlenka sociálního státu, jako nezbytné cesty k zachování třídního smíru. A výsledek? Kapitalismus dosahoval lepších ekonomických výsledků, než reálný socialismus s jednou vládnoucí stranou.  Co se to tedy najednou po roce 1989 v Americe i v západní Evropě stalo, že byla myšlenka sociálního státu opuštěná?

Ve stejné době, ve které již zřetelně probíhal rozklad sovětského systému, schází se ve Washingtonu nejmocnější představitelé světového kapitálu, aby se po jeho porážce dohodli na nové ekonomické strategii. Z tzv. Desatera zásad, přijatých tzv. Washingtonským konsensem vyjímáme jen několik:                                                                                                            

Všechny země, procházející transformací od socialismu ke kapitalismu budou podporovat západní zahraniční investice a know how. Podmínky konkurence pro zahraniční i domácí firmy musí být stejné. Bude podporována privatizace státních podniků. Soukromé vlastnictví je efektivnější. Bude důsledně dodržována zásada nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a jeho posilování. Tomu budou podřizovány i přijímané zákony a praxe dané země. Bude prosazována zásada globalizace, tedy volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a pracovních sil. Mezinárodní měnový fond, v jehož čele stojí USA s právem veta a Světová banka budou zemím, procházejícími transformací poskytovat konzultační pomoc.

Americký velkokapitál Putinovi a Rusku nikdy neodpustí, že svůj obrovský trh a suroviny neotevřel této konzultační pomoci. Na vojenské svírání amerických jednotek kolem svých hranic odpověděl obsazením Krymu a podporou vzbouřeneckých protiukrajinských jednotek na Donbasu. (Poznámka na okraj: Co se ale stane se současným světovým měnovým systémem, založeným na nadvládě dolaru, když Rusko –spolu s Čínou – podle již uzavřené předběžné dohody budou postupně realizovat návrat ke zlatému standardu, s cílem zbavit svět závislosti na dolaru? Jak se to projeví ve světové politice?)  

Jaké byly ekonomické a politické důsledky této nově přijaté strategie washingtonského konsensu? Kapitalismus svobodné soutěže se změnil v kapitalismus, zaměřený především na dobývání renty v jednotlivých zemích – na veřejné zdroje, státní rozpočty. Silný finanční, průmyslový a obchodní zahraniční kapitál měl otevřený přístup ke státním zakázkám a lobbingu. Tato cesta byla jištěna i vstupem jednotlivých transformovaných zemí do Evropské unie a NATO. Dnes se to nazývá parazitováním velkého zahraničního kapitálu na těle našeho státního organizmu. V jeho procesu se privatizují zisky, odtékající do zahraničí a zespolečenšťují ztráty. Ty jdou na vrub veřejných zdrojů a zadlužování státu. Ale neparazitují u nás na něm zrovna tak i určité malé skupiny našeho obyvatelstva, vyhýbající se práci a celá léta pobírající státní sociální příspěvky?

Americký ekonom Josef Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii – dříve významný představitel Světové banky ve svém kritickém článku „Vláda jednoho procenta, jedním procentem, pro jedno procento“ poukazuje na skutečnost, podle níž si v průběhu uplatňování  myšlenek washingtonského konsensu 1 % bohatých Američanů přivlastňuje téměř čtvrtinu národních příjmů a kontroluje bohatství země až ze 40 %. Přívrženec Keynesovy ekonomické teorie, zdůvodňující potřebu zásahu státu v případě nepříznivého vývoje ekonomického cyklu odmítá neoliberalizmus s jeho vírou, že trh sám všechno vyřeší i bez zásahu státu prostřednictvím čarovné zásady nabídly a poptávky a přitom zamlčuje, že nadále dochází k rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými Američany. Někteří autoři tvrdí, že Spojené státy americké již nejsou demokracií, ale spíše oligarchií. V čele státu stojí vždy jeden z jejích řad. Proto již dnes prezident Trump obdržel od sobě rovných na svou nastávající předvolební kampaň k svému znovuzvolení 2,5 miliard dolarů.

 A u nás?

Po kuponové privatizaci a restitucích (vzpomeňme jen pana Schwarzenberga a v současnosti z rozhodnutí našeho soudu k návratu obrovského majetku německému rodu Walderode) došlo i u nás k vytvoření nové, kapitalistické sociální struktury. Najednou se objevili noví milionáři a miliardáři, skupující za babku, za pomoci lehce získaných úvěrů našich (tehdy ještě) bank celá výrobní odvětví, než krátce nato v mnoha případech přešly do soukromého vlastnictví cizích zahraničních bank a výrobního kapitálu. A s nimi často pro život obyvatelstva i důležité státní či městské podniky, jako jsou např. úpravny vod (Vodovody a kanalizace), dnes zase po trpkých zkušenostech s nimi vykupovaných zpět, či Karlovarské minerální vody, největší podnik tohoto druhu ve střední Evropě – nyní ve vlastnictví bohaté italské rodiny. A co ty naše bankovní dcery svých zahraničních matek, kam plynou jejich obrovské zisky? Je ten dnešní strach z nich u našich vedoucích politiků oprávněný? Jistě je! Vždyť věřiteli našeho státního dluhu i rychle rostoucího zadlužování občanů jsou z více než 40 % zahraniční banky v rukou soukromníků. Jen se pokuste sáhnout jim na zoubek a uvidíte to tóčo! Progresivní zdanění? Jen to zkuste! Ostatně – náš pan premiér vám ochotně vysvětlí, k čemu by to vedlo. Ví své. Proto ta jeho požadovaná zásada dobrovolnosti, přátelské domluvy s nimi. Aby byli tak hodní a přistoupili na nějaké to zdanění ve prospěch našich občanů, tedy na území, kde působí.

V současné době běží na sociálních sítích zajímavá informace. Někdo si dal práci a zveřejnil největší případy rozkrádání státního majetku, ke kterému u nás v průběhu posledních třiceti let došlo, pod nadpisem „Padesát největších kauz loupežníků v České republice.“ Zmiňme se jen o některých: Bezdrátová Praha za pražského primátora Béma – škoda 390 milionů – trest žádný. Armádní zakázky – škoda desítky milionů – trest žádný. Akcie expremiéra Grosse – škoda 89 milionů – trest žádný. Arbitráž státu s DIAG HUMAN – škoda 8,33 miliard – trest žádný. Hušákova SAZKA – škoda 7 miliard – trest žádný. Škody za bývalého ministra dopravy Aleše Řebíčka za stovky milionů – trest žádný. Předražený justiční palác v Brně – škoda jedna miliarda – trest žádný. Prodej plzeňského Prazdroje cizímu kapitálu – trest žádný. Rozkradená a položená na lopatky plzeňská Škodovka – trest žádný. Mezinárodní ostuda plzeňské právnické fakulty s neprávem udělovanými doktorskými tituly i našim některým předním politikům – trest žádný, atd., atd.

Ptáte se, co s tím slibem po roce 1989, podle nějž měla být brzy koruna jako marka? Po třiceti letech budování kapitalismu u nás je dosud průměrný roční příjem obyvatelstva západních zemí o 42 % vyšší než u nás. Každý čtvrtý zaměstnaný člověk si u nás hledá mimo své hlavní zaměstnání ještě vedlejší zaměstnání. Důvody? Snaha po dosažení společensky uznané hmotné životní úrovně, u mladé generace především vysoké ceny bytů a hypoték. (Přes 830 tisíc občanů je u nás v bytové nouzi). Dvojí kvalita potravin u nás a v západních zemích. Rozdílné dotace EU do zemědělství v jiných zemích EU a u nás. Stali jsme se lacinou montovnou továren cizích zemí, atd.

Bývalé poražené nacistické Německo (zejména po brexitu) dnes zase již hraje v evropské ekonomice a politice prim. Nebývale vzrostla naše ekonomická závislost na něm. Zvolení bývalé ministryně obrany NSR do čela Evropské komise – i za podpory europoslanců našich pravicových stran to jen potvrzuje. V současnosti jsme i v našich veřejnoprávních médiích, tohoto věrného sluhy neoliberalismu znovu svědky nebývalého rozvoje vojenské propagandy. Za velkého zájmu lidí probíhají, jako na běžícím pásu ukázky nejmodernější vojenské techniky a cvičení „spřátelených armád“. S tak dokonalými zbraněmi případnou válku určitě vyhrajeme! Občánku – zvykej si! Jako za časů bývalé Varšavské smlouvy. Jaké cíle sleduje požadavek americké administrativy na zvyšování i našich vojenských výdajů a vysílání našich vojáků na vojenské zahraniční mise?

Nedávná tradiční pouť v Domažlicích u sv. Vavřince – při slavnostní mši za účasti našich nejvyšších katolických představitelů nenechala nikoho na pochybách o jejich zahraničně politické orientaci. Jako host na ní vystoupil i představitel německé sousední řezenské katolické diecéze, zrovna tak, jako na nedávném srazu Sudetských Němců v Mnichově se jako hosté účastnili i bývalý předseda KDU – ČSL pan Bělobrádek, bývalý ministr kultury pan Herman z téže strany a náš vyslaný diplomat. Jak se to rýmuje! A jako překvapení pro věřící na pouti u sv. Vavřince vystoupil i vojenský zástupce USA v uniformě, i se všemi svými vojenskými řády na prsou. Ve svém projevu věřící ujistil, že nás NATO nenechá na holičkách v případě našeho ohrožení nepřítelem. Jen vynechal, kdo tím nepřítelem je.  

Pomohou k tak potřebnému sblížení obou našich národů, zatížených staletími různých rozbrojů jen výzvy představitelů církve a některých politiků ke smíření a omluvy za spáchané křivdy, jak to po roce 1989 učinil Václav Havel? U většiny našeho obyvatelstva vzbuzují spíše nedůvěru. Že někdo přece po tolika letech musí začít s jejich vzájemným odpouštěním? Vzpomeňme Benešových dekretů a jejich současných kritiků, odsuzujících – jako naši Sudetští Němci – tzv. princip kolektivní viny při jejich odsunu – u nich samozřejmě charakterizovaného jako vyhnání. Tento pojem "vyhnání" přebírají ve svých článcích u nás i někteří čeští autoři. (Viz např. časopis "Vítaný host", č. 2/2011, článek Mgr. Jana Dočekala, historika umění, pod nadpisem Otto Herbert Hajek, velký umělec z Nových Hutí. Věta ..".po válce vyhnaný z domova". Časopis vychází za finanční podpory Plzeňského kraje.)

Nacismus, který způsobil 2. světovou válku s miliony mrtvých a způsobil holocaust, vyvolal rovněž poválečnou touhu evropských národů po takových opatřeních, aby se to v budoucnosti nemohlo opakovat. Zná někdo v historii lidstva situaci, ve které by probíhal soud vítězných národů nad tak krutým nepřítelem, jako byl nacismus jen z hlediska tzv. vyššího principu mravního podle hesla „Co jsme si – to jsme si, odpusťme si“? Na slepou víru ve své bojechtivé vůdce se po prohrané válce vždy doplácí. Nejvíce prostí lidé. Ztrátou životů na vojenských bojištích, potrestáním těch, kteří stáli v čele nacismu. Nacionální fanatismus strhnul většinu německého národa i většinu Sudetských Němců. Člověk jen nevěřícně kroutí hlavou nad filmovými dokumenty té doby. S nimi se pak často „vezli“ i ti, kteří se Hitlerovi mlčky, bez odporu podřizovali, nebo se tvářili, že jich se to netýkalo, že o všech těch krutostech nic nevěděli … Bohužel – a v tom se také historie opakuje – těsně po válce se i v našich řadách našli takoví „bojovníci“, kteří na nich rovněž bezdůvodně páchali křivdy. Ejhle – člověk! Váhy lidské a váhy boží spravedlnosti často neváží stejně. Faktem je, že ti, kteří nacismus skutečně nepodporovali, mohli v naší zemi zůstat. Mnozí toho i využili.   

Jistě – současná nastoupená cesta sbližování obou našich národů je správná. Jak se ale říká – je to cesta daleká. Vede v duchu hesla „Spěchej pomalu“! Ve velkém časovém horizontu mírumilovným setkáváním lidí z obou stran hranic, vzájemným vyrovnáváním ekonomických rozdílů obou zemí s postupně sílící důvěrou, že mají – přes jazykovou rozdílnost společné potřeby a zájmy. Tak daleko ale ještě nejsme. Bude trvat i v případě míru ještě několik generací, než se bude moci naplnit přání vysokého bavorského politika, proneseného na posledním srazu Sudetských Němců, aby se mohl jejich sraz jednou konat na našem území.  

Jen k ilustraci, jak citlivě se naše nedávná historie promítá až do našeho současného dění: V roce 1890 se v Brně k české řeči hlásilo již jen 30% obyvatelstva. Zrovna tak i v Hodoníně, místu Masarykova narození. Nejvyšším představitelem katolické církve v tehdejším Brně, před vypuknutím 1. světové války byl biskup Pavel hrabě Huyn, sám německé národnosti. V roce 1916, v průběhu světové války byl najednou církevními nadřízenými „odvelen“ do Prahy a ihned jmenován pražským arcibiskupem. S jakým posláním se neví. Ale ví se, že k Čechům, jako předtím i k Moravanům nepřilnul a v Brně i Praze se to obecně vědělo. To průvodu mladých pražských radikálů v revolučním ovzduší konce habsburské dynastie stačilo, aby i na barokní sochu, stojící na Staroměstském náměstí – podle nich symbolu našeho národního ponížení, přenesli svou nenávist a strhli ji. (Však víte, že strhávání symbolů již poraženého nepřítele je i podle Wericha naším známým národním zvykem). Toho se tak pražský arcibiskup vylekal, že uprchl z Prahy do Německa. Po pádu reálného socialismu se hned zrodila myšlenka, aby byla socha zase postavena na své bývalé místo. A tak se nynější pražští konšelé hádají, zda to povolit či nepovolit. Ale vraťme se k nastávajícímu žhavému podzimu:

To, co je zde nedokonale popisováno, znepokojuje mnohé lidi u nás a má vliv na rostoucí nedůvěru, spojenou se ztrátou původních neoliberálních iluzí. Ale kdo by si přál přes uvedené nedostatky návrat do reálného socialismu? Lze dnes uvěřit prognózám těch, kteří předpovídají zánik kapitalismu? To již zde bylo! Již v roce 1916 vyšla Leninova publikace pod názvem „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu“, v níž předpovídal jeho konec a nástup vítězné proletářské revoluce na celém světě. Jak víme, pokusy o její rozšíření na celý svět se po skončení války nezdařily. V Rusku museli bolševici svou revoluci uskutečňovat sami, za ekonomické a politické izolace kapitalistického světa, který tehdy – i za pomoci našich legionářů dělal co mohl, aby ji porazil, což se mu nepodařilo. Dnes zase někteří tvrdí, že „Globalizace je nejvyšší stadium kapitalismu“. Co když se zase – jako Lenin mýlí? K jeho odumírání přispějí spíše i takové vnější okolnosti, jako je měnící se klima a nebývalý růst světové populace v chudých zemích, na rozdíl od demokratických zemí s jejich malou porodností. Možná to bude poprvé v dějinách této naší euroamerické civilizace, kdy jí ani její kreativita,vysoká vzdělanost a křesťanské náboženství nepomohou.     

Není jiné cesty, než cesta globalizace, vzájemné mírové spolupráce mezi národy. Bez dirigování národů velmocenským kapitálem s jeho nastrčenými a měnícími politickými figurkami. Současné šílené zbrojení všech světových velmocí je cestou do pekel. A co na to všechno ta naše rozhádaná zemička uprostřed Evropy – jaký bude její další osud? Vzpomeňme jen výroku starořeckého filosofa Démokrita z Abdéry (více než 2500 let): „Svár ve státě je zlem pro obě strany, neboť i vítěze i poražené stíhá stejný osud“. I naše národní historie je plná dávných i nedávných příkladů, umožňujících těm třetím, aby rozhodovali o nás – bez nás.   

K zamyšlení

Z publikace autora, vydané vlastním nákladem v roce 2014 pod názvem „Opovrhovaná i milovaná – Svár slovácké světské lidové písně, hudby a tance s dechovou hudbou a šlágrem v proměnách času. Ohlas ve slovácké obci Ratíškovice“. 222 stran, náklad 30 ks. Rozdělovník: Národní knihovna Praha, Zemská knihovna Brno, Etnologický ústav Brno, Etnologický ústav Praha, Národní ústav lidové kultury ve Strážnici, Studijní a  vědecká knihovna Plzeň, Městská knihovna Hodonín, Obecní knihovny Ratíškovice, Milotice, Vacenovice, Rohatec, Městská knihovna Dubňany a jednotlivci.