Každý začátek má i svůj konec

Autor blogu touto cestou oznamuje všem, kteří sledovali jeho uveřejňované články, že končí s jejich dalším publikováním.

Jeho dosažených devadesát jedna let je dostatečně dlouhá doba, aby s tím skončil a ponechal to  generacím mladším. Ty ponesou přímou zodpovědnost za řešení problémů, které byly naší generaci ještě neznámé : změnu klimatu, která uvede do pohybu miliony lidí, nedostatek vody, snadnost šíření epidemií v dnešním globalizovaném světě, atd., se všemi sociálněekonomickými důsledky, které to přinese. Ale přesto je naše odcházející generace zároveň i generací první, která si již výrazněji uvědomuje nutnost aktivního přístupu lidstva k řešení těchto klimatických změn a jejich důsledků.   

Tento nový vnější činitel, nezávislý na lidské vůli, která je může pouze zmírnit a ne odvrátit, je dnes charakterizován stoupajícím napětím mezi nejsilnějšími mocnostmi světa. Vydávají astronomické částky na šílené zbrojení, odůvodňované obranou svobody, demokracie či národních zájmů proti nepřátelským mocnostem. Dokonce již existují veřejně hlásané plány některých mocností, jak pro vojenské účely využít i vesmír. Do popředí znovu dnes vystoupil ten známý, prastarý lidský egoizmus, vyrostlý z pudu sebezáchovy a jeho touhy obohatit se na úkor druhých. Byl doveden do absurdity.   

Je opravdu historie učitelkou života?

O určujícím vlivu velmocí na náš život se můžeme přesvědčit i na našich vlastních dějinách. Od příchodu našeho kmene na toto území jsme jako slabší museli vždy vycházet z respektování mocenských požadavků silnějších sousedů vůči nám. Nejprve Franků, později Svaté říše římské národa německého, atd., atd. Jen světové strany mocností se v průběhu staletí měnily. V dobách, ve kterých jsme se jejich vlivu vzpírali, vznikaly u nás války. Můžeme se divit, že to poznamenalo i náš národní charakter? Stali jsme se mistry převleku, nositeli dvojího vědomí. Onoho „naoko“ a onoho sobeckého, upřednostňujícího – abychom přežili – jen svůj osobní či národní prospěch a zájem. Naše závislost (kolaborace) na mocnostech obvykle zesilovala v uzlových dobách naší historie a často byla doprovázena i změnou vlastnických vztahů, výměnou majitelů. Získávali ti, kteří se dovedli rychle přizpůsobit požadavkům nových vítězů, jejich ideologií a náboženství.

Opakovalo se to u nás i po roce 1989. Z mnoha dřívějších komunistů ve vysokých státních a hospodářských funkcích se obratem ruky stávali liberálové či konzervativci, hájících nedotknutelnost soukromého vlastnictví, svobodu a demokracii. I z jejich řad rychle vyrostli naši noví političtí vůdcové, milionáři a miliardáři. Až se dnes jeden nestačí divit, kdo všechno z našich  poslanců, soudců a členů vlád jim ještě za Husáka oddaně sloužil. Co již z řad našich ústavních činitelů padlo slibů, že budou svůj mandát vykonávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, věrnosti demokratické republice, zachování ústavy a vykonávání své funkce v zájmu všeho lidu!  

.A jak na tyto změny po roce 1989 reagoval a reaguje náš řadový občan – volič v našem nově vzniklém demokratickém systému?  Najednou bylo všechno jinak! Měl zapomenout na to, co ještě před sto roky hlásal např. Masaryk a Karel Čapek se svou vírou v člověka, v lidský humanizmus, v morální sílu slova a v západní demokratické státy. Za několik let tuto jejich víru vystřídala mnichovská dohoda, 15. březen roku 1939, obsazení našeho území nacistickým vojskem a vznik 2. světové války. Zvítězila hrubá vojenská síla a nenávist, nikoli víra v dobré slovo, které má sílu člověka změnit. Dodnes si neradi připomínáme, že v době Protektorátu se většina našeho národa pasivně podřizovala nacistické moci. Část – včetně některých našich umělců, jako i dělnictva ji dokonce svou každodenní prací podporovala. Za mzdové příplatky v mimořádných směnách v podnicích, důležitých pro zbrojní průmysl a vedení války, zvýhodněnými potravinovými lístky na maso, vysíláním na rekreační pobyty, atd. Byla to jen vlastenecká menšina obyvatelstva z nekomunistického i komunistického odboje, která se účastnila bojů v zahraničních armádách a v domácím odboji. Za pár let po válce pak získala Komunistická strana Československa do svých řad již přes milion svých členů a zvítězila v demokratických volbách. Uplynula dvě desetiletí a přišel rok 1968, nebratrský, násilný vstup sovětské armády na naše území a bylo po iluzi. Pak přišel rok 1989 a s ním víra zase v jiné, západní mocnosti. Netrvala dlouho. Příliš mnoho změn v krátkém čase.

Ideály byly směněny za hrst stříbrných

 Iluzi zase vystřídala desiluze. Místo vstupu naší země do vysněného kapitalistického ráje hmotného blahobytu hromadné, po roce 1989 nekontrolované rozkrádání státního majetku, na kterém se podílely i všechny parlamentní politické strany, vlády i část justice. Tedy naše politické elity. Z této narůstající negativní společenské atmosféry, kterou již Havel označil jako blbou náladu, postupně vyrostla ekonomická kocovina, přerůstající v kocovinu morální. Paradox naší doby: po zmíněných třiceti letech existence naší svobody a demokracie byl náš bývalý prezident Klaus, který ve své pověstné amnestii z roku 2013 zastavil trestní stíhání kriminálních činů a našich největších korupčníků naším prezidentem Zemanem vloni k 28. říjnu vyznamenán nejvyšším státním řádem.      

Stále častěji se zase hovoří o krizi demokracie a potřebě nějaké reformy. Jak u nás, tak v Evropské unii. Brexit – odchod Velké Británie z EU nám znovu připomněl dávná soupeření evropských mocností mezi sebou, končících často válkami a zároveň i svědectví o tom, že velmocenské egoizmy nejsou ve světě ani zdaleka překonány. Po jejím odchodu bude zase v Evropské unii hrát první housle Německo, poražené ve 2. světové válce a Francie. A mnozí u nás naší silné ekonomické – a nyní i stoupající politické závislosti na našich silných sousedech – v zájmu zachování naší hmotné životní úrovně tomu nekriticky a nadšeně přikyvují.   

Kdo to zavinil?

Vzrůstá počet nespokojenců se současným stavem demokracie u nás ve světě. U nás dokonce i z řad takových liberálů jako je M. J. Stránský. Jeho otec jako prvorepublikový ministr spravedlnosti volil v roce 1948 politickou emigraci do USA. Tam se mu narodil jeho syn, který tam vystudoval neurologii. Po roce 1989 přesídlil do Prahy. Po své neúspěšné snaze proniknout do vysoké politiky zklamán volá: „Češi nechtějí demokracii!“. – Tak zní i nadpis jím vydané publikace v roce 2000 s vybranými autory z časopisu Nová přítomnost, kterou i založil. Své rozhořčení později ještě stupňuje: „Češi jsou prohnilý národ!“ … „Komunisté musí vymřít!“ … Není sám. Spolu s některými dalšími přesvědčenými liberály a konservativci, jako je kněz Halík vyjadřují zklamání, že se u nás demokracie nevyvíjí podle jejich představ a viní z toho především náš „zaostalý lid a naše voliče“. (To u nás neustále probleskující elitářství!). Tito lidé stále nechtějí pochopit, že k zachování naší úspěšné existence v Evropě je důležitá soudržnost všech sociálních skupin, centra i regionů, měst i vesnic, kvalifikovaných i nekvalifikovaných. Těch, kteří si politiku zvolili jako své hlavní zaměstnání i těch, kteří se živí jinak. V demokratickém systému všichni tvoří lid se všemi právy a povinnostmi, včetně práva svobodně volit či nevolit, při rovnosti hlasů.

Zklamán a unaven z těch věčných ideologických hádanic o pravdu a vzájemném osočování politiků se ptá: kdo tedy má vlastně tu pravdu a kdo lže? A sám si – na základě zkušeností i odpovídá: lžou všichni! A proto: „Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše!“. Mnozí z nich dávají přednost jen svému osobnímu, hmotnému zabezpečení. Jaké dnes ideály? Dobře vědí, jak dopadli ti různí svatí, držící se své jedině pravé víry; Zbyly po nich jen pomníky, pamětní desky a hroby, někdy ani ty ne. Ti staří si ze školy ještě pamatují, jak dopadli naši mnozí vlastenci, kteří od začátku 19. století v Rakousku a později v rakousko – uherská monarchii usilovali o větší národní autonomii. (V  uplynulých dnech jsme si připomínali jednu z nich – dvousetleté výročí narození Boženy Němcové.) Jak se od té doby situace změnila! Dnes je české vlastenectví – jako jedno z nejdůležitějších pramenů hrdinství v minulosti našeho národa pomalu chápáno jako smrtelný hřích proti současné tendenci – větší evropské centralizaci a globalizaci. Stále častěji se v duchu Masarykově a Čapkově ozývá staré volání po návratu morálky, jako všeléku proti ztrátě jakýchkoli dnešních duchovních hodnot – mimo peníze. Kdo se u nás ještě dnes hlásí k Havlově výzvě po budování občanské společnosti – dobrovolné, veřejné práci občana ve prospěch celého svého okolí za situace, kdy „bez koruny ani ránu“? To za neustále narůstajícího vlivu sociálních sítí na veřejné mínění. Výsledek? Řadový občan a volič je i nadále – podle své prastaré zkušenosti přesvědčen, že „ryba smrdí vždycky od hlavy“. Volí proto toho, který slibuje trest pro ty, kteří současný stav zavinili a slibuje nápravu. Nemá čas ani chuť studovat programy jednotlivých politických stran, když se stejně neplní. Dává přednost komunikaci politiků tváří v tvář potenciálnímu voliči, jak to již praktikoval Miloš Zeman ve své předvolební kampani se svým Zemákem, kterým objížděl desítky míst v naší republice a jak k tomu vyzývalo i nově zvolené vedení KDU – ČSL na svém nedávném mimořádném sjezdu. (Mimochodem – tuto metodu ve své předvolební kampani účinně, pomocí letadla používal již Adolf Hitler. Tehdejší tisk, rozhlas, film a jiné prostředky propagace tuto hlavní metodu jen doplňovaly.)

Přes kritiku záporného lidského egoizmu je tento zároveň i nositelem kladné individuální aktivity ve všech oblastech společenského života. Kdo by např. chtěl popírat jeho vliv v oblasti ekonomické? Jak výrazně se např. za třicet let změnila tvář našich měst a vesnic a přiblížila se úrovni západních zemí! Soukromé vlastnictví zvítězilo nad totálně zespolečenštěným, vysoce centralizovaným socialistickým systémem, od kterého se kdysi tolik očekávalo. Každému by ale mělo být jasné, že ani liberalizmus nesmí ve jménu svobody a volného trhu dopustit snížení úlohy státu, jeho odpovědnosti za dodržování přijatých zákonů. Vedla by k anarchii společenského života. Každá sebeušlechtilejší idea či lidský vynález mohou sloužit k prospěchu lidstva, nebo jeho zkáze.

Ne, nebudou to mít nastupující mladé generace lehké s dědictvím, které jim naše euroamerická civilizace zanechala. A přesto po její dosažené hmotné úrovni touží miliony lidí, prchajících do ní z chudých zemí. Autorův pesimismus je ale zároveň mírněn možností, že ti, kteří ve světě vládnou  obrovskými finančními zdroji a největší mocí, dají před sebezničením lidstva a tím i sama sebe přednost myšlence světové spolupráce mocností. My, kteří se chystáme na odchod z tohoto světa, myslíme přitom především na budoucnost svých dětí, vnoučat a pravnoučat.

Poznámka na závěr

Autorův postoj k různým politickým událostem světa, jak se v jeho článcích objevovaly, byl silně ovlivněn jeho osobními i rodinnými zkušenostmi. Nemusel proto vždy rezonovat s názory čtenářů. Děkuje všem, kteří se v pozitivním i negativním smyslu k jejich obsahu vyjadřovali. Častěji ale upozorňovali na jejich přílišnou délku, která je zrazovala od čtení, než na nesouhlas s jejich obsahem. Kdyby mohl začít od začátku, postupoval by stejně. V uveřejňování článků na blogových stránkách přece nejde o soutěž mezi autory o to, kdo jich nejvíce napíše, o vítěze a poražené. Každý autor nese svou kůži na trh a musí zvažovat, jaké kategorii čtenářů jsou jeho články především určené.

Několik údajů z autorova života 

Nadil se 9. ledna 1929 ve slovácké obci Vacenovice, odkud jeho matka pocházela.. Po roce se rodiče přestěhovali do sousedních Ratíškovic, odkud pocházel jeho otec. Provozoval zde obuvnickou živnost. Tento rok se zapsal do historie lidstva dvěma událostmi: neobvykle silnou zimou a vznikem světové hospodářské krize. Autor své mládí, svá první zamilování jako mladý slovácký muzikant pubertálního věku bouřlivě prožíval v této obci. Jeho otec se od nástupu Klementa Gottwalda do čela KSČ v roce 1929 stal v Ratíškovicích předsedou místní organizace KSČ. V roce 1938 se zapojil do ilegální odbojové, protinacistické činnosti. V obci založil ilegální skupinu Moravské rovnosti. Po jejím prozrazení byl v roce 1940 zatčen gestapem, z vězení a koncentračních táborů se domů již nevrátil.

Autor se v době otcova věznění vyučil v Hodoníně obuvníkem. Později, od roku 1947 pracoval ve Zlíně v obuvnických dílnách. Zde byl přijat do KSČ. Odtud v roce 1949 odešel studovat na Hudební a dramatickou konzervatoř v Brně, obor trubka. Studia u prof. Lukáše po třech letech z fyzických důvodů nedokončil  – zborcení nátisku. V roce 1950 byl ve své obci vyloučen z KSČ. Důvod – dal přednost zkoušce Šupálkovy dechové lidovecké kapely na vánoční vystoupení v kostele před schůzí KSČ, konané ve stejný čas ve stejné budově. Bylo to chápáno jako zrada otcova politického přesvědčení. Svou další životní existenci spojil s působením v armádě. Zde byl znovu jako kandidát přijat do KSČ. Vystudoval vojenskou střední školu Josefa Hakena v Roudnici n. Labem, určenou pro politické pracovníky armády. Po jejím zrušení byl přeložen do Plzně k jednomu vojenskému útvaru. Zde začal dálkově studovat na Univerzitě Karlově v Praze, na Institutu osvěty a novinářství, později přejmenovaném na Fakultu sociálních věd a publicistiky. V průběhu studia odešel z armády a pracoval ve funkci ředitele nově založené kulturní instituce v roce 1963 – Krajského osvětového střediska západočeského kraje. Po skončení studia pak obhájil svou disertační práci pod názvem „K problematice řízení klubů a klubových zařízení ve vesnicích západočeského kraje“, vydanou i tiskem. Po roce 1968, v době nástupu husákovské normalizace byl prověrkovou komisí opět vyloučen z KSČ. Důvod? Odmítl nabídku normalizátorů vstoupit do jejich řad a psát proti tzv. pravičákům. Nesouhlasil rovněž se vstupem vojsk varšavské smlouvy na naše území. Byl zbaven funkce, jeho děti nesměly studovat. Deset let pracoval jako topič v panelárně Dobřany, deset let jako dělník – vrtař v kamenolomech n. p. Silnice, Plzeň. Odtud v roce 1989 odešel do důchodu a začal se opět věnovat publicistické činnosti v různých časopisech, krajském denním tisku, soudobé historii obce Ratíškovice, vydávané tiskem ve vlastním nákladu. Od roku 2000 pak začal publikovat i na svém blogu.