Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 III.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

Mládeži v Ratíškovicích a nejen jí

 Jan Šupálek (*1930 – †2019)

Svátky Velikonoční, 1. a 2. dubna roku 1945

Byly již smutné. Ze slovenské strany se stále zřetelněji ozývalo dunění sovětských děl. I k nám se blížila válečná fronta. Občané stáli před otázkou, jak přežít a uchránit svůj majetek, až bude veden boj o naši obec? Kde bude nejvhodnější vystavět si podzemní kryty pro svou rodinu? V této době zvítězil názor, že pro ty, kteří nevlastní dobytek to bude les jako nejlepší místo k přežití. Začali si v něm stavět podzemní kryty. V Rúdníčku, někteří na různých místech státního lesa Doubrava, na Odměrách, a dokonce až U Panenky Marie, u potoka, jako autodopravce Prokop Slezar, kde mínil uschovat i svůj autobus. Ratíškovičtí malozemědělci stáli před rozhodnutím, jak přežít, a přitom neopustit svůj dům a dobytek. Ti, kteří měli dobře vybudované sklepy uvnitř svých hospodářských objektů poskytovali často úkryt i svým příbuzným. Říkali: „Ten den nebo dva to vydržíme i bez spaní a jídla“. Ale pro jistotu začali do beden na různá místa zakopávat potraviny. Maso, obilí, mouku. Do sklepů přenášeli peřiny, šaty. Ale tato rozhodování – a to cítili všichni obyvatelé – zároveň doprovázela nejistota, strach z neznámého. Vždyť nikdo nevěděl, jak to všechno proběhne. Něco takového nikdy neprožili. Ale ratíškovičtí havíři, zaměstnanci lignitových dolů Vlasta, Tomáš a Theodor, nezávisle na těchto individuálních záměrech občanů, jak frontu přežít začali své šachty připravovat na hromadný úkryt lidí. Pryčny na spaní, slámu na mokrou zem podzemí, karbidky (hornická světla) na osvětlení chodeb, zabezpečení luftšachet (odvětrávacího zařízení), atd.

4. dubna     

Toho dne se v naší vesnici objevila již maďarská vojska, spojenci nacistických vojsk, ustupujících před frontou jako první. To se již na poli nepracovalo, dělalo se již jen to nejnutnější. Urychleně docházelo k zabíjení vepřů a vytváření zásob masa. Maďarské jednotky zde pobyly jen dva dny a odsunuly se dále na Kyjov.

6. dubna

Ráno dorazily od Hodonína i od Rohatce německé vojenské jednotky. Byl to tzv. trén – zásobující německé bojující jednotky střelivem, zbraněmi a potravinami, včetně jejich obstarávání od místního obyvatelstva. Někdy přímými požadavky na vedení obce, někdy i násilím. To se již vůbec nepracovalo a každý kdo mohl, přenášel již své věci do svých úkrytů. Ale jako vždy a všude, i v naší obci se našli i v této kritické době jednotlivci – pohotoví obchodníci. Za maso, vejce, brambory, a dokonce i za vepře si od německých zásobovacích jednotek vyměňovali cukr, tabák, různé pokrývky a součástky oděvů. Ty si totiž při svém ústupu odvážely ze všech cukrovarů zásoby cukru, z tabákových továren nejen hotové výrobky, ale i zásoby tabáku, z textilních továren textilní výrobky. Množství jejich vozů se zásobami, tažených nejen auty, ale i koňmi se nacházelo ve všech postranních uličkách obce, kolem silnice, vedoucí na Kyjov.

I místní mlýn Otakara Weinhary neunikl vyrabování zásob mouky. Příští den v časných ranních hodinách přijela od Hodonína německá vojenská jednotka a ve spěchu nakládala pytle s moukou a rychle pak odjela směrem na Kyjov. Někteří občané z okolí, kteří to sledovali, okamžitě po jejich odjezdu rovněž do něj vtrhli a ukradli zbytky, které po nich zůstaly. Se zdůvodněním, že se každé kilo mouky bude hodit, neboť se neví, jak budou dlouho ve svých krytech.

8. dubna

Vesnicí stále častěji projížděla od Hodonína směrem na Kyjov německá vojenská auta s různým válečným materiálem. Jedno z nich po poledni náhle zastavilo u Wainharova mlýna, kde stálo několik našich občanů. Špatnou, lámanou češtinou se jeden z německých vojáků tázal, jestli jedou správně směr Gaya – Kyjov. Ale skupinka, jelikož jim nerozuměla, si při pohledu na korbu auta, plnou lopat a krumpáčů myslela, že je chtějí využít na kopání zákopů a rozprchla se – spolu s dalšími mladými lidmi, které cestou při útěku varovali – do Boří[1], blízkého mladého, hustého borového lesa, nedávno vysazeného za rybníkem Velký Včelín, směrem k Mrkotálkám a Petrolínce, odkud mezi stromky vykukovali na dění v obci. Když zjistili, že se nic neděje, vraceli se zase ke svým rodinám. Strach, nejistota, stres, nervové vypětí se začaly zmocňovat celé obce.

9. dubna

Ve večerních hodinách byly již vidět záblesky plamenů z blízkých Bílých Karpat ze směru od Skalice a Holíče. Ozývaly se silné rány z detonace ničených mostů německou armádou, které již otřásaly i okny Ratíškovic. Tento den jsme byli svědky neustálého ústupu německých jednotek od Hodonína a nádraží Rohatec, vedoucí přes Řádky směrem na Kyjov. Byly to přede-vším jednotky polního četnictva, spolu se psy, stahující se z území Slovenska a moravských hranic za řekou Moravou.

10. dubna

Po odjezdu trénu směrem na Kyjov přijely do obce nové německé jednotky, jejichž úkolem bylo ničit všechny přechody přes řeku Moravu, mosty, železniční uzly. Ratíškovičtí zemědělci viděli, že již jde do tuhého a začínali si v noci hlídat před ukradením své koně a dobytek.

11. dubna

Byla středa, krásné počasí. Boje se již přesunuly ze Slovenska k Hodonínu. Nad lesem Doubrava vybuchovaly dělostřelecké granáty. Záblesk, kouř a následující zvuková detonace. Opravdu – bylo to již blízko. Sovětská bojová letadla již kroužila nad Hodonínem i nad pro-storem Rohatec – Sudoměřice. Bylo již slyšet i střelbu z lehkých zbraní.  Lidé v obci se přes den shlukovali a pozorovali ten boj, jako kdyby se účastnili vojenských manévrů. Ani si nepovšimli, že mezitím již německé jednotky ustupovaly od Rohatce směrem na Ratíškovice, doprovázené útoky sovětského letectva. Odpoledne již byla obec plná německého vojska. V Nové škole bylo zřízené obvaziště, kde byli ošetřováni ranění němečtí vojáci.

Večer, kolem 21. hodiny začalo nad vesnicí kroužit sovětské letadlo. Lidé, zvědaví, co se bude dít vycházeli před domy a pozorovali jej. Najednou uslyšeli silný hvízdavý zvuk, ohlušující rány leteckých bomb. Ten úprk do domů a krytů! Bomby zasáhly domy Magdaleny Ingrové, č. p. 395, Františka Nesvadby č. p. 391, Jana Zelinky č. p. 386 a další, naproti nim. Josefa Přibilová, č. p. 352 byla zabita, její muž lehce raněn, opodál stojící Stanislav Blaha č.p. 345 těžce zraněn, později zemřel. Marie Foltýnová a její osmnáctiletý syn Martin těžce zranění, František Foltýn, č. p. 207 lehce raněn. Po tomto náletu se již občané začali hromadně připravovat na útěk do svých sklepů a dolů. Do obce dorazili němečtí dělostřelci a frontoví vojáci.

12. dubna

Kolem desáté hodiny zase začalo nad vesnicí kroužit sovětské letadlo. Občané, poučeni z předchozího dne již rychle spěchali do svých krytů. Zase shodilo několik bomb na ukryté německé vojáky, které poškodily další obytná stavení. V průběhu náletu byl zabit vedoucí konzumního družstva Včela v Ratíškovicích Oldřich Brabec. Tyto události se staly nejsilnější motivací pro hromadný útěk lidí do dolů. I mnoha těch, kteří se doposud spoléhali na své sklepy či vybudované úkryty v okolních lesích. Podzemí dolů Vlasta, Tomáš, Theodor a důl v Miloticích se staly jejich dočasným útočištěm. To zde našla i rodina Antonína Uhlíka. Ti, kteří zůstali doma, aby měli svůj dobytek pod dohledem – byli to především zemědělci Dědiny[2] – nevěděli, co je čeká. U Padělků, za jejich Humny postavili Němci své dělostřelecké baterie, další na pokraji lesa u cesty k Vacenovicím, U Zbrodka, u tzv. Staré cihelny, v jámě za ulicí Hradčany a na fotbalovém hřišti. Již žádný volný pohyb po vesnici, plné německých frontových vojáků! Ti si i bez ptaní brali všechno, co potřebovali.

13. dubna

V pátek nebylo ještě nejhůře. Když byl klid, chodili jsme ven pozorovat co se děje. Při náletech a ostré střelbě jsme byli ukrytí ve sklepích. Obyčejně to trvalo do deseti hodin večer a pak byl klid. Tento den snad začínaly skutečné boje o naši vesnici. Obcí projížděli tankisté oddílu SS Drážďany. Letectvo Rudé armády je neustále pozorovalo a mařilo jejich obranu, nebo útočilo z palubních zbraní na ustupující německé jednotky po silnici od Hodonína ke Kyjovu. K večeru pak nastal klid.

14. dubna

V sobotu se situace zhoršila. Ozývala se ostrá palba od cihelny a myslivny. Ten den byla pochována první oběť náletu z 11. dubna, Josefa Přibilová z č. p. 352. Místní farář, d. p. Valoušek, který zůstal ve sklepě fary zařídil její rychlé pochování. Občané, kteří byli ukryti v blízkosti fary a někteří z těch, kteří byli ukryti v dolech a chodili si v noci domů pro jídlo, udělali z desek rakev a přinesli ji na hřbitov.  Pohřební obřad byl vykonán i za nebezpečné palby, kdy účastníkům pohřbu hvízdaly střely nad hlavou. Poté se i farář Valoušek odebral do jednoho z dolů, do podzemí. V tomto čase se již palba sovětské jednotky soustředila na kostel, kde si ve věži Němci zřídili pozorovatelnu. Večer se v obci rozpoutala hrozná kanonáda, trvající až do 11. hodiny noční. Rachot vozů a tanků po ulicích vesnice ukazoval na přímá střetnutí německé jednotky se sovětskými vojáky. Po půlnoci nastal klid. Občané ale marně tento den čekali na osvobození. Ve sklepích a krytech bylo dusno k nevydržení, vzrůstala nervozita. Trvalo to již dlouho. Zejména děti plakaly, nemohly vycházet ven.

15. dubna

Byla neděle – snad nejsmutnější za posledních sto let. Ráno místo vyzvánějících kostelních zvonů, svolávajících věřící na bohoslužby začala hned zrána zase prudká kanonáda, trvající až do 10. hodin. Pak nastal klid. Krásného počasí a klidu využili zemědělci k nakrmení dobytka a prohlédli škody, způsobené dělostřelbou. Vpravo od cihelny vystupoval dým – hořely hospodářské budovy myslivny se zásobami sena. Odpoledne jsme pozorovali, že u Padělků, za Humny hoří stodoly starosty Petra Koutného z čísla 3 a Antonína Kovaříka z čísla 6. Ale blíže k nim se už nikdo neodvážil.

16. dubna

Tento den – bylo to pondělí – se hned zrána ozývala střelba a po ní bylo vidět požáry v jižní části obce, u myslivny.  Bylo to tam strašné! Boje se zaměřovaly na okraj státního lesa a na okraj vesnice od silnice po cihelnu. Průzkumníci sovětských jednotek, již den předtím vnikli do cihelny a do krajních domů, i do domu Jakuba Korduly, č. p. 534. Po získaných informacích se zase stáhli zpět do lesa. Poté jednotky Rudé armády podnikly útok z lesa od myslivny do této části obce a dostaly se až do domů Josefy Nesvadbové č. p. 428, Jana Zemánka č. p. 515 a Jana Stříže č. p. 562. Naproti, přes silnici, v domě Jana Janíka, č. p. 443 byli ukryti Němci. Při urputném boji zapálili rudoarmějci u Zemánků menší stoh slámy, za nímž byli schováni Němci.  Od stohu chytilo palivové dříví a plot, vedoucí k obytnému stavení. Vojáci Rudé armády vnikli do sklepa, ve kterém byli uschováni Jan Zemánek, č. p. 515, jeho zeť Jan Toman a Jan Stříž mladší, č. p. 562. Vyzvali je, aby šli požár hasit.  Jan Zemánek byl při hašení raněn střepinou dělostřeleckého granátu do nohy, Jan Toman utrpěl menší zranění. Němci začali pak házet zápalné granáty na hospodářské i obytné budovy Zemánkovy a Střížovy, které byly v jednom plameni. Sovětští vojáci využili tohoto zmatku a ustoupili zpět do domu J. Nesvadbové. Ranění občané a ranění tři sovětští vojáci zůstali pak u Zemánka ve sklepě. Raněného Zemánka pak druhý den odvezli do Rohatce a odtud do nemocnice v Uherském Hradišti. Tam zemřel. Dva z raněných sovětských vojáků byli druhého dne nalezeni uhořelí, svázáni k sobě drátem, nalezení ve zbytcích shořené slámy. Tak se při svém ústupu mstila německá vojska, zejména příslušníci SS. Za bojů v této části obce ukazoval pětadvacetiletý Milan Lokaj, č. p. 263 sovětským vojákům na vedlejší dům, ve kterém byli ukryti Němci. Nevěděl, že jej pozoruje jeden blízko schovaný německý voják. Zastřelil jej. Tento den odpoledne, po náletu sovětských letadel úplně shořelo povrchové zařízení dolu Theodor, nacházející se u milotické silnice, aniž o tom mnozí občané, ukryti v jeho podzemí, věděli.         

17. dubna

Tento den trvala již od rána nepřetržitá palba. Ze svých sklepů a krytů nemohl nikdo vystrčit ani nos. Hladný dobytek bučel a nikdo jej nemohl nakrmit. V prostoru bojů u fotbalového hřiště se jeden z občanů, Osvald Matuška, č. p. 150, pokusil i se svými dvěma dětmi vyjít ven za hřiště, zda tam již neuvidí sovětské vojáky. Neuviděl. Odpoledne, když trochu boje utichly, vlezl na půdu domu, udělal ve střeše otvor a mával bílou košilí směrem k lesu, kde byli ukryti sovětští vojáci. Němečtí vojáci, ukrytí za plotem fotbalového hřiště to zpozorovali, chytili jej a odvedli na německé velitelství, nacházející se v Obecním domě, kde jej uvěznili ve sklepě. Tam čekal na svůj ortel. Otec pěti dětí, bývalý voják z povolání, sloužící u protektorátního, tzv. Vládního vojska. Ale mezitím přijel na velitelství kurýr s oznámením, že fronta je prolomená. Za zmatku, který nastal, Matuška ze sklepa uprchl a přes trvající boje ve vesnici se dostal k rodině.

Večer jsme pak U sv. Jána, ukryti za okny pozorovali německé vojáky SS ustupovat Dědinou, ozbrojené až po uši pásy nábojů kolem krku, na opascích se zavěšenými granáty, směrem za stodoly u Padělků, kde nasedali na auta. A znovu se ještě ozývala střelba, trvající až do nočních hodin. Pak nastal klid.  Kolem půlnoci se na severní straně obce u lesa Rúdníčka objevily první průzkumné jednotky rudoarmějců, které zajaly v domě Martina Frolce, č. p. 556 několik ukrytých německých vojáků.

18. dubna

Po půlnoci a v časných hodinách ranních už někteří naši občané vítali první rudoarmějce, kteří konečně naši obec osvobodili. Občané ještě za tmy jeden druhému zvěstují od krytu ke krytu: „Rusové jsou tu!“  Jakou radost lidé pocítili, nelze ani vypovědět. Vylézali jsme z krytů a sklepů ven na ulici, vítali ruské vojáky a snášeli jim, co kdo měl. Po Němcích již ani památky! Nato přijely autokolony a sovětská armáda zaplavila vesnici. To dlouho očekávané osvobození konečně přišlo! S radostí se každý podřídil jejich rozkazům a poskytnul jim vše, co potřebovali. Na Obecním byla vztyčená československá a ruská vlajka. Ale mnoha občanům zasáhla do této radosti bolest. Jen v naší obci si osvobození vyžádalo asi deset obětí na životech.  Jejich jména uvedeme později. Když jsme pak procházeli vesnicí, viděli jsme všechny ty hrůzy a škody, napáchané za těch šest dní. Cestou jsme potkávali lidi, vracející se z dolů. Vyhladovělí, celí umazaní, nemytí. S pláčem se shledávali se svými známými a odcházeli do svých domovů, z nichž byly mnohé vyrabovány.

Nejvíce byly poškozené domy při silnici od hájenky po kostel a pak hlavní a příčné ulice od Nové školy po cihelnu. Několik domů – novostaveb vyhořelo do základů, i s veškerým obytným a hospodářským zařízením. Postihlo to tyto občany: Hnilica Gabriel, č. p. 204 – novostavba. Shořela celá střecha obytných i hospodářských budov, se všemi hospodářskými stroji. Prohořelé stropy a zařízení. Gajdík Martin, č. p. 323 – novostavba. Do základů shořené obytné a hospodářské budovy, se všemi hospodářskými stroji a zařízením. Tři kusy dobytka zachráněné. Šupálek Jan, č. p. 453 – novostavba. Do základů shořené obytné a hospodářské budovy i s hospodářským zařízením.  Dvě krávy zabité. Stříž Jan, č. p. 562 – novostavba. Úplně shořené obytné i hospodářské budovy s veškerým zařízením. Dobytek zachráněn. Zemánek Jan, č. p. 515 – novostavba. Úplně shořené obytné i hospodářské budovy s veškerým zařízením. Dobytek uhořel. Buřinský Josef, č. p. 553 – novostavba. Zničen celý dům i se zařízením.

Jen málo domů v této části obce přežilo osvobození bez újmy. I ulice od kostela k Obecní-mu domu byla značně poškozená. Např. byt řídícího učitele Sedláčka ve Staré škole byl od německých vojáků vyrabován a zničen. V ulici od Obecního domu ke sv. Jánu, v ulici Posvátné a v Séčce bylo jen málo poškozených domů. Bylo to tím, že dělostřelecké granáty sovětského dělostřelectva tuto část obce přeletovaly a více dopadaly až do borového lesa směrem k Vacenovicím, kde byla rozmístěna německá děla a minomety.

Fotografie zbořenišť zaslala Irena Bařinová.

V Židovském Uzlu, blízko obchodu Anežky Příkaské, č. p. 137 byly některé domy rovněž poškozené. Celkem bylo v obci – mimo úplně zničená stavení poškozeno 360 domů.

Poškozený kostel:

Smutný byl pohled i na náš kostel, který byl od granátů a střel značně poškozen. U vchodu před hlavními dveřmi vybuchlo několik granátů. Dveře byly od střepin provrtané a omítka prostřílená a opadaná. Věž z levé strany od fary dostala několik zásahů, velké okno u zvonů a ciferník od hodin zdemolován.  Prostor kolem kostela byl plný tašek z rozbité střechy.  V jednom místě, v přední části kostela prorazila střela chrámovou klenbu a její střepiny zasáhly vnitřek kostela.  I obraz sv. Cyrila a Metoděje nad hlavním oltářem byl poškozen. Boční oltáře částečně poškozené, okna z levé strany od fary vytlučená. Celkem bylo na budově kostela spočítáno 22 dělostřeleckých zásahů.  Rychle byly odklizené rozbité tašky kolem kostela, vnitřek chrámu uklizen a již příští neděli, 22. dubna zahájené bohoslužby. S opravou střechy to bylo horší. Nebyla krytina. Občané dávali do pořádku své domy a nastoupily i jarní práce. Ale brzy byla dána do pořádku místní cihelna a zahájena výroba tašek a cihel. Pro opravu kostela zorganizovali věřící dobrovolné pracovní čety. Děvčata pracovala v cihelně u výroby tašek, další odklízeli ze střechy zbylé staré tašky, které si za mírný poplatek lidé odkoupili na opravu svých domů. Po tesařských opravách byla střecha pokryta novou břidlicí. Oprava věže byla ponechána na dobu pozdější. Tak byl kostel připraven na příchod zimy.

Pochovávání padlých vojáků a nová doba

V prvních dnech osvobození bylo nutné vyhledat a pochovat padlé sovětské, rumunské i německé vojáky. Německé zakopat na místě kde padli, sovětské a rumunské na náš hřbitov. Celkem bylo pochováno na našem hřbitově 16 ruských a 7 rumunských vojáků. Mezi nimi i jeden mladý sovětský letec, který s letadlem havaroval na poli Na Dílech v katastru obce Vacenovice. Měl slavný pohřeb, za účasti mnoha ratíškovických občanů. V zimě roku 1945–1946 byli pak exhumováni a převezeni na hodonínský hřbitov na společné pohřebiště.

V obci se sovětská armáda prvního bojového sledu zdržela jen dva dny a postupovala dále směr Kyjov – Brno.  Za ní přibyl nekonečný, celé dny a noci trvající sovětský trén, ponejvíce s vozy a koňmi, spěchající od Rohatce ulicí Řádky za nimi.

Po příchodu sovětské armády se lidé pak houfně vraceli z jednotlivých dolů do svých domovů. Hned odpoledne téhož dne se v zasedací síni Obecního domu konala ustavující schůze Revolučního národního výboru, za přítomnosti majora Rudé armády Celovana a poručíka Retkina. V ní bylo jako v úle. V obci bylo třeba udělat pořádek, starat se o zásobování, opravy poničené elektrické sítě, o různé potřeby pro rumunské jednotky, které zde několik dní pobývaly a množství jiných činností. Tak se ve vesnici až do začátku května střídaly různé vojenské jednotky. Do vesnice jako první dorazili 4. dubna Maďaři, jako poslední odcházeli 7. května 1945 Rumuni.

Z našich občanů při přechodu fronty byli zabiti, nebo následkem těžkého zranění zemřeli:

Blaha Stanislav, č. p. 345, horník, Brabec Oldřich, vedoucí potravinového spolku „Včela“. Kordula Jan, č. p. 254, důchodce, Kotásková Josefa, č. p. 255, vdova, Křížek Josef, č. p. 277, obchodník, Lokaj Milan, č. p. 263, Přibilová Františka, č. p. 352, manželka horníka, Zemánek Jan, č. p. 515, rolník, Kordula František – padl při květnovém povstání v Mělníku, Macek Stanislav č. p. 118, 16 let – zabit při manipulaci s nalezenou německou nášlapnou minou při pasení dobytka v Panisádku.                    

¨¨¨

      Tak končí napsané vzpomínky Jana Šupálka, které mi zaslal do Plzně. Pamatuji si jej ještě jako malého, živého kluka ze Séčky. A jako každý správný ratíškovický kluk té doby měl i on své přízvisko. Říkali jsme mu Tača. Proč, to jsme nevěděli. Člověka, který měl své Ratíško-vice tak rád, že i když většinu svého života prožil v Čechách, projevil přání být pochován ve své rodné obci, u své rodiny a svých kamarádů z mládí. To se taky v roce 2019 stalo.

Jan Šupálek pocházel z ratíškovického rodu Šupálků, č. p. 12. Zde se na začátku 20. století narodili rodičům Petrovi a Alžbětě Šupálkovým synové Cyril, Jan, Metoděj a dcery Milena a Rosalie. Cyril se stal otcem starší dcery Anežky a mladšího syna Jana – Tači. Metoděj – váš-nivý nimrod a veselá kopa, kterého měla ráda celá vesnice. A měl čtyři hezké dcery. Jan se stal v meziválečném období kapelníkem muziky ratíškovické strany lidové. Milena – provdaná Kotásková byla matkou staršího Jaroslava – Slávy, budoucího manžela Aničky Koutné, dcery bývalého starosty Petra Koutného a mladšího Františka – Frky, kapelníka a hudebního skladatele dechového žánru.

 Protože byl tento rod Šupálků svým politickým přesvědčením blízkým starostovi obce Petru Koutnému, byl komunisty po roce 1948 diskriminován. Můj spolužák Josef Šupálek, syn kapelníka Jana Šupálka nesměl dále u firmy Baťa ve Zlíně jako tzv. Mladý muž studovat a jeho bratranec Jan Šupálek – Tača byl pak při nástupu vojenské základní služby zařazen ke zvláštní vojenské jednotce – PTP – Pracovně technickému praporu s politicky nespolehlivými občany. A přece na Ratíškovice nezatrpknul! Rád se do nich vracel. Ti ratíškovičtí komunisté – radikálové, kteří mu tehdy vystavili takový posudek, na základě nějž musel nastoupit k PTP mezitím odešli do politického ústraní. Nový předseda místního národního výboru komunista Alois Holeček byl člověk rozvážný. Na žádost vojenské správy napsal a odeslal posudek, na základě nějž byl Jan Šupálek z armády a PTP propuštěn. Ani tehdy nebyl komunista jako komunista, jako teď není demokrat jako demokrat.

Sám nemuzikant, založil v městě Bechyni, kde tehdy bydlel a měl svou rodinu, po vzoru ratíškovických festivalů dechové hudby i tam tradici dechovkových festivalů. Účastnili se jej tehdy nejen ratíškovičtí muzikanti, ale i Mladá muzika ze Šardic, vedená známým kapelníkem Jožkou Ištvánkem a jiné slovácké dechové hudby, dechové hudby Jižních Čech, a i některé zahraniční dechové soubory.

Ze IV. bechyňského festivalu.

Skladatelé dechové hudby na Bechyňském festivalu. Zleva: J. Lipold, hudební skladatel jižních Čech, Zdeněk Beneš, autor textu oblíbené valčíkové písně „Moje česká vlast“, snad nejznámější Ladislav Kubeš st., hudební skladatel jižních Čech s jeho dodnes nejvíce hranou polkou „Borkovická“, nazvanou podle místa jeho narození a ratíškovický František Kotásek s jeho známou polkou „Vám, přátelé“. Vpravo zakladatel festivalu Jan Šupálek. Převzato z celostátního časopisu Slovácká dechovka, vydávaného Stanislavem Pěnčíkem v Hodoníně v letech 1993–2003, ve kterém autor tohoto druhého vydání publikoval čtyřicet článků, zabývajících se problematikou dechových hudeb u nás i ve světě.

Ratiškovják – Ratišťák – Makúvkové květy – odkaz tvořivosti dávných generací ratíškovických žen celému Slovácku. Jde o stylizovanou výšivku uplatňovanou na límci košile, zástěře, obojku. Nazvali ji tak již začátkem 20. století význační etnografové Slovácka Josef Klvaňa a Josef Kretz v knize „Moravské Slovensko“, sv. II. Zdůrazňovali starobylost ratíškovického kroje. Na obojku se nachází na okrajích vnitřní části. Podle předlohy, nakreslené ratíškovickým folkloristou Jožkou Blahou je na spodním obrázku levý vzor staršího původu, pravý vzor mladšího původu.

[1] Les byl vysazen kolem roku 1940, za starostování Petra Koutného na místě neplodných obecních Pastvisk s písčitými dunami, na kterých se jen proháněl vítr. Celou tuto oblast výstižně charakterizuje velmi stará ratíškovická píseň, uvedená na začátku celé této publikace s názvem „Ratiškovské účky“ (loučky). Písek a zase písek s množstvím malých vodních ploch a mokřin, kolem nichž jedině rostla tráva. To byl kdysi obraz nejen obecních Pastvisk, ale celé východní a jížní strany vesnice. Příčina? Nepropustné jílové podloží, uložené v různých hloubkách, vystupující někdy až na povrch.

[2] Ve všech písemných dokumentech a mapách se používá název Dědina, autor používá názvu, vyskytujícího se ještě v jeho mládí mezi lidmi, tj. Stará Dědina.