Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 IV.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

Začátek příběhu

Respondent Anna Koutná – Kotásková, č. p. 3. (*1930 – †2019), dcera bývalého starosty Petra Koutného, manželka Jaroslava – Slávy Kotáska (*1929 – †1986). Nestandardizovaný rozhovor vedl Josef Nedvědický, č. p. 1037 (*1947, Milotice).  

Jak k rozhovoru došlo?

Bylo to někdy na začátku osmdesátých let 20. století, když jsem zase navštívil Ratíškovice. Zavítal jsem i na Slavín – vinohradnickou oblast s vybudovanými vinařskými sklepy. U jednoho z nich stál jeho majitel, můj spolužák Jaroslav Kotásek.

Sláva – jak se v obci všem Jaroslavům říkávalo mne pozval do sklepa, na uvítanou nalil sklenku vína a povídá: „Znáš to“? Položil na stůl strojopis s názvem „Moje vzpomínky z doby před, v okupaci a po okupaci“. Jejich autorem byl bývalý starosta obce Ratíškovice v letech 1935–1945 Petr Koutný, jeho tchán (*1901 – †1969.) Okamžitě vzbudily mou pozornost a Slávu jsem požádal o souhlas s jejich okopírováním. Svolil. Odvážel jsem si je do Plzně. Již tehdy jsem pojal záměr jednou jej zveřejnit. (Mimochodem – tam jsem se od kamarádů dozvěděl, že tato vinařská oblast, nazývaná Slavín dostala své jméno podle Jaroslava – Slávy. Sláva – Slavín).

Při jedné z mých dalších návštěv obce jsem Annu náhodou potkal u bývalé Staré školy, vedle níž tehdy vlastnili políčko. Na moji žádost o svolení k vydání otcových vzpomínek mi odpověděla: „Mirku – nechme tatíčka už klidně spat. Nepřeju si už další řeči o něm“. Musel jsem její přání respektovat. V jejím odmítnutí jistě sehrávala svou roli i nedůvěra k mé osobě. Bývalý voják z povolání, žijící dlouhá léta mimo obec, tehdy komunista. Vlastně nevěděla, co si o mně myslet. Ale politické události po roce 1989 mi znovu připomněly potřebu jejich kritického – zdůrazňuji – kritického vydání. Obrátil jsem se tedy na svého ratíškovického přítele, rodem z Milotic Josefa Nedvědického, známého neprofesionálního genealoga, aby mi jako zprostředkovatel zjistil, zda by v této době svolila k vydání vzpomínek svého otce. Oba poctiví katoličtí věřící si navzájem důvěřovali. Tak vznikl – cestou z kostela na hřbitov k hrobu jejích rodičů a pak domů i tento nestandardizovaný rozhovor. Byla již nakloněná k tomu, dát mi svolení k vydání. Ale zanedlouho mi Josef zaslal e-mailem smutnou zprávu, že Anna Koutná – Kotásková zemřela. Zároveň s ní mi dodal i dosavadní výsledek svého rozhovoru. Škoda! Kdyby pokračoval dále, mohli jsme se dozvědět daleko více z života její rodiny. Mohli bychom si i konfrontovat, zda se její výpovědi, sdělované Josefu Nedvědickému nelišily od výpovědi na setkání pamětníků tehdejších událostí, svolané Obecním úřadem dne 21. 9. 2009.

 Této schůzky se účastnili i dr. Břečka a Mgr. Dvořák z týmu brněnských historiků, připravujících k vydání knihu Ratíškovice – Minulostí slovácké obce. Za obec byli přítomni místostarosta PhDr. Šťastný, PhDr. Hanák, ředitel školy, zabezpečující i její zvukový záznam. Dále Toman František – Hajný, Koten Vojtěch st., Anna Koutná – Kotásková, Příkaská Božena, Michenka František, a Irena Bařinová. Z konfrontace tohoto zvukového záznamu, zaslaného autorovi na jeho žádost PhDr. Josefem Hanákem do Plzně vyplynula – až na maličkosti – shoda její výpovědi z uvedené schůzky pamětníků a rozhovorem s Josefem Nedvědickým. Připomínka Anny Kotáskové, že v knize není obsažené všechno, o čem tam vyprávěla, nebyla potvrzená. Jistě – celá koncepce této připravované knihy k vydání nedovolovala zabývat se detailně nejvýznačnějšími osobnostmi obce. Tuto mezeru se autor snažil v roce 2017 překlenout alespoň částečně ve své vydané knize ve vlastním nákladu pod názvem Moje milé slovácké Ratíškovice. (Měla by se nacházet i v knihovním fondu Obecní knihovny).

Snaha pozvat tehdy na schůzku především občany, nejvíce postižené radikalizmem některých tehdejších komunistických funkcionářů byla pochopitelná. Vždyť to byla i rodina Koutných a rodina Příkaských – Zahradníků, jak se jim tehdy říkávalo. Proto se jejich příběhy oprávněně objevily i ve jmenované knize ve zpracovaném příspěvku Tomáše Dvořáka[1].

Obsah nestandardizovaného rozhovoru Anny Koutné – Kotáskové s Josefem Nedvědickým

I u nich doma – vyprávěla Anna – se rozhodovalo, kde přečkají blížící se boje o Ratíškovice. Ale pak otec rozhodl, že zůstanou doma.  Při domě měli vybudovaný prostorný a pevný sklep. Blízko dobytka, zahrady, stodoly za Humny s uloženým nářadím a zásobami pro dobytek. Ale otec svou osobností a svým vlivem v obci jako kdyby k sobě přitahoval i další sousedy Staré Dědiny. Někteří jej požádali, zda by mohli frontu přečkat v jeho sklepě. Tak se stalo, že ji v něm přežívalo celkem dvacet lidí! Měli to brzy pocítit. Neuvědomovali jsme si – vyprávěla – že náš dům, stojící blízko kostela a silnice, vedoucí z Hodonína na Kyjov se ocitne přímo ve středu bojů o obec. Vždyť na kostelní věži si Němci zřídili pozorovatelnu, ostřelovanou sovětským dělostřelectvem a bojovými letouny a za jejich Humny si Němci rozmístili děla a minomety. Sklep se každý den od rána do večera otřásal v samotných základech. Co nám v těchto těžkých chvílích zbývalo? Kde hledat pomoc a útěchu? Nacházeli jsme ji jako věřící v modlitbách, prosících o pomoc našeho Pána a Pannu Marii. Všichni jsme si v této vypjaté době slíbili, že jestliže přežijeme, přeměníme náš sklep v kapli. A stal se zázrak! Přežili jsme. Když jsme pak ze sklepa vycházeli ven, trčela před vchodem do něj nevybuchlá mina. Opravdu jsme to tehdy považovali za zázrak. „Po našem vysvobození jsme ve stěně sklepa udělali niku, já na pouti koupila sošku Panny Marie Lurdské a až do smrti mého otce jsme se tam každý rok v den osvobození chodili modlit a vzdávat dík za přežití. Pravda, náš počet se – tak, jak sousedů smrtí ubývalo zmenšoval, až pak tento slib zanikl.“ vyprávěla.

Je zajímavé, že Petr Koutný se o tomto zvyku nikdy nikde veřejně nezmiňoval. Jen ve svých Vzpomínkách na str. 17. k těmto událostem píše: „Ve vědomí povinnosti jako starosty obce zůstal jsem v Ratíškovicích, ač téměř všichni občané se uchýlili do čtyř dolů v blízkosti obce. Já se svou rodinou jsme kalvárii prožívali doma. Jak vypadala – stručná bilance: obytný dům rozmlácen, stodola vypálená i s mrtvým inventářem, včetně některých zásob. Komise Zemského národního výboru z Brna u mne po frontě zjistila škodu 89 000 korun v ceně z roku 1937. Na tuto škodu jsem od státu dostal příspěvek 44 500 korun a nebyl jsem možný alespoň částečně uhradit škodu a drahotu v té době. Toto jsem klidně nesl u vědomí, že byla válka. Ale co se stalo potom, kdy válka skončila, to zanechalo v duši mé smutný dojem“- tak píše Petr Koutný ve svých Vzpomínkách. Popisuje, jak jej okamžitě po osvobození Revoluční národní výbor zbavil starostování a do funkce ustanovil Antonína Uhlíka. Tohoto pocitu křivdy se nezbavil až do své smrti. Častý osud mnoha (i dnešních) politiků, kteří jako příslušníci nějaké konkrétní politické strany zastávali významné politické funkce a změnou politických poměrů či z jiných příčin poznali, jak ošidné je spoléhání na vratkou a měnící se přízeň svých dosavadních voličů! I v Ratíškovicích se po roce 1948 mnozí dosavadní příznivci Petra Koutného od něj nejen ze strachu, ale i opatrnosti odvrátili a snažili se přizpůsobit novým pánům a novým politickým poměrům.

V rozhovoru s Josefem Nedvědickým se Anna Kotásková vyjadřovala i k jiným otázkám než ke dnům osvobození. Například ke způsobu likvidace jejich hospodářství v roce 1956. Oficiálním ekonomickým důvodem bylo neplnění státem předepsaných dodávek zemědělských produktů jednotlivci, potřebných k poválečné výživě obyvatelstva. Skutečným politickým důvodem jejich likvidace byl ovšem jejich odpor vůči kolektivizaci podle sovětského vzoru. Původní stará evropská myšlenka, vzniklá ve 2. polovině 19. století – zakládání družstev na základě dobrovolnosti, jako jedné z metod spolupráce a vzájemné pomoci soukromě hospodařících zemědělců byla nahrazena administrativním donucováním. I v Ratíškovicích, za tlaku netrpělivého okresního komunistického a státního aparátu v Hodoníně a tlaku na funkcionáře komunistické strany v obci. To narazilo na odpor konzervativní vesnice. A právě tuto tradiční duchovnost, doprovázející celé generace slováckého člověka od narození až do hrobu, jejímž základem nebylo jen racionální myšlení, ale především myšlení emocionální – cit, komunisté podceňovali. A hlavními nositelkami této emoce, jejího vlivu na člověka byly a dodnes jsou především věřící slovácké ženy, s jejich úctou a zbožňováním Panny Marie, nositelky nového života, jim tak důvěrně známého: „Tisíckrát pozdravujeme Tebe, / Tys Maria, matka Ježíše …“ – i v současnosti s vroucností zpívají, a jak dodneška na pražské Loretě vyzvání zvonkohra tuto píseň z doby baroka. Tu ani v této obci nemohla vyvrátit Marxova téze, podle níž je náboženství jen opiem lidstva a nejdůležitější věcí na světě je jenom ekonomika. Jak se mi kdysi, při mé návštěvě obce na adresu Petra Koutného kriticky vyjádřil i tehdejší předseda Jednotného zemědělského družstva Vojtěch Příkaský – Poldův: Možná byl dobrým starostú, ale špatným hospodářem!

Anna i po létech, které od této události uběhly, pozitivně hodnotila komisi, která jejich koně s vozem přebírala. Jejich slušnost, až útrpnost. Vyprávěla: „S tatíčkem a Slávkem jsme jeli na seno na lúky. Cestú nás potkal předseda Místního národního výboru Vojtěch Macek a ptal sa nás, gde jedeme. Otec říká: Jedeme na lúky pro seno. On nám řekl: Telefónovali mně, že vás z Hodonína dojedú likvidovat. Otec mávli rukú a jeli sme dál. Dyž sme dojeli na lúky a obracali seno, objevilo sa auto a že ať jedem dom, že nás došli likvidovat. Dyž sme teda dojeli dom, ponechali nám aj jalovicu, kerú Slávek dostal věnem od svého otca, aj seno, keré sme z lúk dovézli, aby měla co žrat. Tatíček, kerý sa na to dívali, nahlas řekli: Tak mně ostál enom bič! Koňa aj s vozem odvézli do Státního statku v Hodoníně. Bylo to těžké lúčení!“.

Interpretace této události, sdělované Josefu Nedvědickému se málo liší od dramatické interpretace, uvedené v příspěvku Tomáše Dvořáka v knize Ratíškovice – Minulostí slovácké obce na straně 422–433. Autor se ale ve svém příspěvku obloukem vyhnul vznikajícímu poválečné-mu politickému soupeření mezi starším Petrem Koutným a novou, nastupující hvězdou na lidoveckém politickém poli, Františkem Tomanem, za Husákova režimu dokonce ministrem české vlády. Tehdy tyto dvě silné osobnosti k sobě přitahovaly své příznivce a rozdělovaly je na dva tábory. Starší generace stála více za Petrem Koutným, mladší za mladým Františkem Tomanem. To nebyla jen ona v demokratickém systému známá nevraživost a soupeření dvou silných politických osobností, jak ji známe i dnes. Byli především nositeli dvou rozdílných politických představ o dalším poválečném vývoji naší země. Petr Koutný by se rád vrátil k předválečnému, prvorepublikovému, demokratickému – tedy kapitalistickému pojetí, v němž je nezcizitelnost soukromého vlastnictví posvátným principem všech liberálů a konzervativců. František Toman byl přesvědčen – stejně tak jako celostátní lidovecké křídlo po roce 1948 pod vedením Josefa Plojhara v tzv. Obrozené národní frontě – že není jiné cesty, než cesta spolupráce Československé strany lidové i katolíků s Komunistickou stranou, po boku Sovětského svazu, našeho osvoboditele. Nebyl v obci jediný, kdo tento názor sdílel. Byl to i Ladislav Rybecký, vysoký politický funkcionář v armádě, publicista.

 A tohoto svého přesvědčení se nevzdal ani po okupaci vojsk Varšavské smlouvy, v čele se Sovětským svazem 21. srpna roku 1968.

V otázce jeho vztahu ke kolektivizaci zemědělství se František Toman stal jejím propagátorem. Proto pomáhal i dělnici Františce Šnajdrové z Řádků, která se postavila do čela úsilí o založení prosperujícího Jednotného zemědělského družstva. Neboť na své kůži, ve vlastní rodině poznal tu dřívější bídu ratíškovického malozemědělství, založeného na ruční práci a prosté reprodukci. Projevilo se to i v jeho několika vydaných knihách. Jeho Veselá je dědina… z roku 1980, v době tzv. husákovské konsolidace a normalizace to potvrzuje. Je přímo šitá na ratíškovické poměry. A ke vzniku nové, ucelené ratíškovické vinohradnické oblasti Slavín za vlády komunistů – kdo k ní přispěl? Toť otázka!

Petr Koutný, jako představitel konzervativního křídla strany lidové v obci měl po skončení války velkou důvěru v budoucnost mladého lidovce Františka Tomana. Začal v Třebíči studovat na kněze, ale poté studium přerušil a vystudoval obor sociální. Již v roce 1947 se začal politicky angažovat v předvolební kampani jako člen okresního aparátu Československé strany lidové v Hodoníně. Ale po roce 1948 se přiklonil na stranu tehdejšího ministra zdravotnictví Josefa Plojhara. A v roce 1959 se Josef Plojhar již i osobně účastnil otevření nově vybudovaného zdravotního střediska v Ratíškovicích.  To bylo pro Petra Koutného politicky nestravitelné. Považoval to od Františka Tomana za zradu na jeho ideálech. A navíc – František Toman si vážil duchovního působení místního faráře Miroslava Kunce (1949–1980), člena sdružení katolických kněží Pacem in terris, hlásících se k budování socializmu pod vedením KSČ.

  Ani v místní Komunistické straně nebyl v této době klid. U mnoha starých, předválečných komunistů převládal spíše negativní přístup k Petru Koutnému. Vyčítali mu jeho přílišné osobní sebevědomí, využívání svého politického postavení v obci k přednostnímu získávání pronájmu obecní honitby, jeho přemrštěné požadavky na náhradu škody, způsobené mu v meziválečném období na jeho pronajaté honitbě místními pytláky atd. Připomeňme, že byli mezi nimi i někteří komunisté, v době světové hospodářské krize třicátých let 20. století často nezaměstnaní a hladoví. A pak – zatímco Petr Koutný byl pro ně představitelem zemědělců a věřících katolíků v obci, oni byli zrovna tak silně věřícími v ideu rovnosti a sociální spravedlnosti: „Pryč s tyrany a zrádci všemi, / nechť zhyne starý, podlý svět, / my nový život chcem na zemi, / v níž nesmí býti žádných běd …“, zpívali si ratíškovičtí komunisté na svých schůzích oblíbenou píseň Rudý prapor. Oči se jim přitom leskly a zářily. V tom okamžiku se cítili být věrozvěsty nového, budoucího, lepšího světa a lepších lidí. A jádrem těch nespokojených rebelů byl Židovský Uzel, kam se po vystěhování Židů z obce nastěhovali proletáři z bližšího i vzdálenějšího okolí. Živili se, jak se dalo. Někdy i drobnými krádežemi z polí a lesů. K ochraně před polním pychem si obec vydržovala i hotaře – strážce polí. Viníci byli předvádění na Obecní úřad a platili pokutu. Tak, jak se děděním a sňatky půda drobila, tak rostl počet těch, kterým již nestačila k obživě a přibýval počet námezdně pracujících, hledajících práci. Hlad je špatný rádce! Chudí kradli z nouze, bohatí kradou často i pod ochranou zákonů. I v této obci využívali ti chudí a poctiví prastarou metodu obživy – sběračství, ti méně poctiví drobnými krádežemi a pytláctvím – jak se dalo.  Často jsi v té době viděl z lesa kráčet ulicemi sehnutou starší ženu pod tíhou větví a chrastí na topení. Některé rodiny se zaměřovaly na sběr borových šišek, které na trakařích v pytlích odvážely do Hodonína na prodej. Někteří na sběr hub, konvalinek, léčivých rostlin. Když byly postavené lanovky z dolů Theodor a 1. Máje na důl Tomáš, stávalo se, že se některý vozík, vezoucí uhlí převrátil a uhlí se vysypalo. Chudí tato místa vyhledávali, zejména v zimě, a na trakařích odváželi domů. Peníze nebyly. Tragicky ve třicátých letech skončilo lámání suchých větví dlouhým hákem, ukrytým v lese mladému Ladislavu Maradovi z Židovského Uzlu. Střetl se tam s jiným sběračem z Dubňan, ten jej v hádce nechtěně omráčil a ze strachu pověsil, aby svůj čin zakryl. Teprve krátce před smrtí se k němu přiznal.

Tak zde tehdy v této obci v době 1.republiky probíhalo v malém to, co ve velkém v celostátním měřítku. Malý sociologický vzorek.

Okolí rybníku Velký Včelín sloužilo v letním období klukům z Židovského uzlu jako pastva pro jejich kozy – proto byli nazváni Kozaři, na rozdíl od kluků, kteří hnali své krávy na pastvu do Panisátku – Panina sádku, které jsme nazývali Kravaři. Zarybněný Velký Včelín zároveň sloužil mládeži z okolí jako koupaliště. Fotografii Velkého Včelína zaslal autoru do Plzně František Antoš, č. p. 840, známý klturní aktivista vesnice, výtvarník a divadelní ochotník.

¨¨¨

U Anny Koutné – Kotáskové jistě překvapí i kritika vlastního otce, v rozhovoru s Josefem Nedvědickým. Vždyť ještě i na jmenované schůzce pamětníků na Obecním úřadě měla plné pochopení a obdiv pro jednání svého otce v čase likvidace jejich hospodářství a teď… Vyprávěla: „Gdyž sme byli s otcem na púti v Hostýně, tak otec tam šél ke zpovědi. Gdyž sa z ní vrátil, byl silně rozrušený. Říkal mně, že gdyž sa zpovídajícímu knězi svěříl, že mu komunisté chcú zlikvidovat hospodářství, tak mu tento v duchu evangélií o vztahu mezi bohatýma a chudýma odpověděl, ať tak příliš nelpí na svém majetku. Gdyž jsme sa z púti vrátili dom, otec sa zpil do němoty. Jak gdyby sa v něm od téj doby neco zlomilo. Začal pit“.

Je dnes u tak výrazné osobnosti, jakou v obci Petr Koutný byl obtížné hodnotit, zda jde o skutečnost či pomluvu, tak častou i v této obci. Poté, co zde po vzniku dolů vzrostla zaměstnanost, stoupl i prodej tvrdého alkoholu. Ratíškovické hospody v té době prosperovaly. A když již v padesátých letech dochází k novému zakládání vinohradů, podléhali vínu svého vinohradu i někteří vinaři. Mělo se to týkat i Petra Koutného, jak mne při mé jedné návštěvě vesnice upozornil i Václav Kovařík, tehdejší tajemník Místního národního výboru, který se s ním častěji setkával a spolu hovořili.

Podle něj byl Petr Koutný roztrpčen ne tak na komunisty, ale spíše na některé členy místní strany lidové. Když byl u moci a pomáhal jim, tak byli přátelé a později se od něj odvraceli a vyhýbali se mu. Dokonce někteří z nich chodili dobrovolně, ve slavnostním ratíškovickém kroji i ke zmanipulovaným komunistickým volbám a volili tzv. Jednotnou kandidátku národní fronty. To ale nebyli lidé ze Staré Dědiny.

V posledním období svého života podlehl Petr Koutný depresi. Podlehl politicky a mocensky silnějším. V této těžké osobní situaci pak začal psát i své Vzpomínky, určené především vlastní rodině. Když v roce 1969 zemřel, doprovodilo jej na jeho poslední cestě jen pár nejvěrnějších...

O pravdě a lži. Kdo měl pravdu?

V souvislosti s vydáním této publikace se naskýtá dosud nezodpovězená otázka. Týká se celkového hodnocení období roku 1948–1989 pod vládou Komunistické strany. Byl to skutečně jen čas naprostého zmaru, negace, včetně tehdejšího života v obci Ratíškovice, jak dosud u nás po roce 1989 do omrzení tvrdí někteří dnešní liberálové a konzervativci?  Nebo i za její vlády v obci docházelo ke zvyšování hmotné životní úrovně lidí?

Za vlády komunistů prudce vzrostl počet mladých lidí, vysílaných i z vesnic ke studiu na středních a vysokých školách. Mnohé vznikly v této době. Dodnes ještě mnozí absolventi těchto škol, vystudovaní za jejich éry působí v nejvyšších politických, ekonomických či veřejných funkcích této země. Bylo to v té době pro Ratíškovické dobře, nebo špatně? Pravda – toto všechno bylo doprovázeno nesmyslným kádrováním některých lidí, označovaných za nepřátele socialismu – třídní nepřátele. Vždyť i na výstavbě obce se v tomto inkriminovaném období podílelo i mnoho sympatizantů strany lidové, ať již v tehdejších tzv. dobrovolných brigádách, v tzv. „Akcích Z“ ve prospěch obce, či jako částečně placení důchodci z prostředků obce. Byla postavena smuteční síň pro pohřby bez náboženského obřadu a vedle toho péčí věřících prováděny opravy kostela a hřbitova. A kdo může v obci v této době popírat rozhodující roli příslušníků lidové strany, spjaté s katolickým náboženstvím v rozvoji folkloru či organizování různých zájezdů občanů do různých míst republiky i do zahraničí? Význačnou roli v tom sehrávala Anežka Šupálková, sestra Jana Šupálka – Tači či Marie Hnilicová – Koplíková, autorka satiricky úsměvné a rýmované kritiky nešvarů a nedostatků v činnosti místního Jednotného zemědělského družstva a aktivní propagátorka a účastnice udržování místních lidových kulturních tradic. A nejde jen o duchovní kulturu. Ten, kdo ctí fakta a zajímá se i o rozvoj hmotné kultury v okrese Hodonín i v obci Ratíškovice v období vlády komunistů, pro toho jsou k dispozici Výsledky sčítání okresu Hodonín, vydané v roce 1991 Okresním statistickým úřadem v Hodoníně. Jde o sledované období od 1.3.1961 – 3.3.1991, pojednávající o velikosti a vybavenosti trvale osídlených bytů a bytových domácností, včetně obce Ratíškovice.Znárodnění bank, těžkého průmyslu, včetně hornictví po roce 1945, zakládání nových lignitových dolů, ke kterým na Slovácku tehdy docházelo, přispívalo k vysoké zaměstnanosti. Vznikaly nové průmyslové závody, pro dojíždějící pracovníky se rozšiřovala síť a dostupnost veřejné dopravy a tím i ke zvyšování životní úrovně jejich obyvatel. Paradox té doby: zatímco v tzv. socialistické soustavě byla tehdy ekonomika orientována na rozvoj těžkého průmyslu, ničícího životní prostředí, západní země se již orientovaly i na rozvoj kybernetiky, kterou socialistické země ještě – po vzoru Sovětského svazu – považovaly za buržoazní pavědu. 

[1] Autorova poznámka k vybudovanému sadu rodiny Příkaských – Zahradníků: Když jsem jako kluk každý rok o prázdninách hnal naše dvě kozy – spolu s ostatními kluky Židovského uzlu Mokrými řádky na pastvu k rybníku Velký Včelín a přítokovému potůčku od rybníčku z Vrbek, kolem nichž jedině rostla tráva, byl tehdy posledním domem Mokrých řádků dům Pavlíkových – Vychodilových, č. p. 232. Za ním již začínala tzv. Obecnica – malé a krátké pásy pole, obcí pronajímané chudším vrstvám vesnice. Pod nimi se již rozprostíraly Rúbanice – louky, s uprostřed tekoucím járkem – potůčkem. Levá strana písčité cesty, vedoucí k rybníku Velký Včelín, ke Zbrodku a na Mrkotálky byla lemována souvislým pásem křovin. Ty zřejmě měly chránit louky Rúbanice od vanoucího větru s pískem od jižní strany obce. Později, po roce 1945 jsem zpozoroval, že křoviny byly vysekány, prostor vedle cesty byl ohrazen plotem a za ním v dlouhých řadách rostly nějaké stromky.  Po nějakém čase jsem pak při návštěvě obce zjistil, že stromky i ohrazení zmizely.