Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 VII.část

Motto : Každý začátek má svůj konec. Ale každý konec má zároveň i svůj nový začátek i novou naději...

Boj o poválečnou zahraničněpolitickou orientaci našeho státu a jeho odraz v obci Ratíškovice

I v této obci, tak jako všude jinde dochází po skončení 2. světové války ke známému prvorepublikovému hašteření mezi zastánci a odpůrci jednotlivých politických stran. Ale nyní se politické jeviště zásadně změnilo. Mocenský vliv Sovětského svazu, jednoho z hlavních vítězů nad nacistickým Německem i v této obci neobyčejně vzrostl. Pozitivně jej tehdy mimo jiné ovlivnila i ilegální protinacistická odbojová činnost místní organizace Komunistické strany. Dochází k nové politické diferenciaci. Přesto ve volbách do Parlamentu, konaných v květnu roku 1946 zvítězila v této obci Československá strana lidová a teprve na druhém místě zůstala KSČ. Do čela obce byl po volbách jako starosta zvolen lidovec Petr Gajdík.

Vítězství pracujícího lidu nad reakcí – jak KSČ zdůvodňovala své převzetí moci v únoru roku 1948, změnilo osudy mnoha lidí. Mnoho odpůrců nové moci hledalo cestu úniku do západních zemí, ať již z ideologických důvodů, či po znárodnění jejich majetku státem. Někteří doposud politicky aktivní občané se postupně stáhli z politického života, naopak někteří do něj nově vstoupili. Z vlastního přesvědčení, osobních prospěchářských důvodů či strachu. A jako vždycky v naší historii – většina zaujala vyčkávací pozici. Teprve necitlivý a násilný způsob kolektivizace zemědělství podnítil i v této obci mnohé zemědělce k tichému vzdoru a nesouhlasu. Tento stav třídění duchů je možné doložit i na příkladu jedné ratíškovické rodiny – rodiny Blahovy, z ulice Posvátná, č. p. 41.

Byla to typická ratíškovická malozemědělská rodina. Živila se tvrdou prací svých rukou, bez jakékoli mechanizace, tedy s vysokým podílem ruční práce. A výsledek této práce? Spíše jen přežívala, tak, jako mnoho jiných ratíškovických malozemědělců té doby, pro které byla půda a chov dobytka jediným zdrojem existenční jistoty. Proto jako mnozí jiní v této době vítala možnost zaměstnání dalších členů rodiny v okolních průmyslových závodech, zejména v místních lignitových dolech, cihelně či pro ratíškovickou ženskou populaci v rohatecké továrně na cukrovinky značky „Maryša“. I přes tuto hmotnou bídu poslala svého nadaného syna Jaroslava – Slávka studovat na strážnické církevní gymnázium a pak do Brna na teologickou fakultu. Chtěl se věnovat kněžskému povolání. Vždyť již jako chlapec byl místním farářem vybrán jako ministrant a pro rodinu to byla tehdy velká pocta. Již proto, že to byli obvykle nadaní chlapci s výborným školním prospěchem. Nebyl sám. I jeho tehdejší blízký kamarád František Toman sledoval stejnou cestu. Oba velké naděje místní lidové strany i místní katolické církve. Ještě v roce 1946 šli stejnou cestou, jak vidíme i na fotografii. A za pár let nato …

Po tzv. Vítězném únoru v roce 1948 – bylo to v roce 1949 – se Slávek rozhodl: tajně překročil státní hranici a ocitl se v bavorském utečeneckém táboře. Odtud po delším čase odcestoval do Kanady. Zde byl již očekáván náboženským řádem Oblátů, pověřených přípravou budoucích misionářů, vysílaných po studiu na vysoké škole do různých zemí. Své sídlo měli v městečku Richelieu, nedaleko Quebecu. S tímto záměrem se Slávek připravoval na toto poslání a pilně studoval francouzštinu. Jak se ale tehdy říkávalo: „Člověk míní a Pán Bůh mění!“. Dostal těžký zápal plic a ocitl se v nemocnici. Hrobaři doslova utekl z lopaty a pro misionářskou službu se pro své oslabené zdraví stal již nepoužitelným. Nevěděl co dále. Naštěstí měl u sebe z domova adresu dřívějších ratíškovických vystěhovalců do Kanady, rodiny Kotásků, bydlících tehdy v Niagara Falls. Napsal jim, vysvětlil svou situaci a dostal k nim pozvání. Než ale k tomu došlo, napsal Kotáskově rodině z nemocnice dopis, ve kterém vysvětluje, proč opustil svou rodinu, milovanou vesnici a jaký má názor na komunistický systém. Dopis nese datum 14. ledna roku 1951. Úryvek z něj:

Naše vlast byla sevřena železným pojetím systému, jehož základním znakem jest, že si představuje a pořádá lidskou společnost bez Boha! Nynější marxističtí vůdcové naší země nás mohou stokrát ujišťovat pokryteckou frází, že nejsou proti náboženství. Všecko, co dělají, životní a společenské formy, které u nás uskutečňují, všecko to děláno s filosofickým předpokladem, že svět a člověk jsou mechanickým plodem hmotného vývoje. Před prostým lidem, ve kterém je náboženství ještě tradičně zakořeněno, se ovšem neodvažují přiznat k základním principům materialistického světového názoru. Chtějí nechat vymřít starší generace v jejich zaostalých předsudcích – jak říkají – zato se snaží zmocnit dětí a zpracovat je ve svém duchu a myšlení …

Byla to tedy jeho pevná katolická víra a nesmiřitelnost s marxistickým materialismem, které jej především motivovaly k útěku. (Poznámka MD: V roce 2011, po Slávkově smrti (2007) jsem se svolením jeho ženy Marie vydal ve vlastním nákladu, v počtu dvaceti výtisků jeho vzpomínky na své ratíškovické mládí pod názvem „Naposledy“. Je to autobiografie, líčící jeho život až do okamžiku, kdy se rozhodl k opuštění republiky. Toto jeho dílko svědčí o Slávkově literárním talentu. Publikace je doplněna předmluvou PhDr. Miroslava Dekaře a měla by se nacházet i v knihovně obce Ratíškovice a knihovnách okolních obcí Dubňany, Milotice, Vacenovice a Rohatec.)

Co v této poúnorové době zaměstnávalo mysl a trápilo ostatní členy Blahovy rodiny – na rozdíl od Slávka můžeme spíše jen vytušit z úryvků dopisů bratra Matouše a Slávkova otce do Kanady. S jakými pocity je ale přijímal Slávek, se již nedozvíme:

Bratr Matouš s rodinou – Dopis Slávkovi do Kanady ze dne 7. listopadu 1950:

…Já chodím stále do cihelny a navážím tam syrové cihly do pece, tak, jak jsem to dělal již dříve. Práce se mi líbí, mám to dosti dobré, mám to blízko. Cihelna se pomalu mechanizuje, máme dva nové bagry, dva nové lisy na zboží, nový tah do hliníka, který bude v provozu až na jaře. Teď v zimě budeme rozšiřovat kruhovku, abychom mohli dělat více tenkostěnného zboží, to jsou děrovací cihly, krytina na střechy a podobně. Máme novou silnici Ratíškovice – Rohatec (Kolonie). Devět metrů širokou, asfaltku, na které se prima jede. V cihelni máme již dvě nákladní auta. Správcem je Petr Gajdík. Právě jsou u nás hody, které oslavujeme v cihelně každý rok. Vypili jsme asi 25 litrů vína, a to víš, jak to dopadlo …

Bratr Matouš s rodinou: Dopis Slávkovi do Kanady ze dne 6. ledna 1951: …Také máme u nás takový košt vína, dnes, na Tři krále. Dnes je u nás vinařů stále více a více – víno lepší a lepší. V neděli jsme zvali našich známých ze Strážnice, máme tam známé vinaře – já a Joža Kovářík. Jezdíme tam aj na vinobraní. Vína mají samé dobré odrůdy. Tak dnes budou našimi hosty. Já mám nasaděných také asi 500 hlav révy …

Tatíček Slávkovi dne 25. listopadu 1950: …Milý Slávku – já se mám nyní moc dobře! A sice – co jsem si měl pod starost trochu odpočinout, tak musím dělat tuplovaně. Celé léto jsem dělal u Petra, poněvadž oni jsou jenom dva k práci a k tomu Mařka ještě marodila, měla pořezaný prst na ruce. K tomu mají ještě dvoch malých chlapců. Nádeníka do pola zde nedostaneš za žádnou cenu. Lidé se zde mají moc dobře, o práci nestojí. Jako já. Práce jsem užil dost a dost a ještě doposud trhám polňačku, a to ve dvojmo! Dělám furt celý rok. Ale snad dá Pán Bůh, že si taky někdy odpočinu… Ještě mnoho srdečných pozdravů a políbení …Šťastné a veselé svátky vánoční Ti přejeme. S Pánem Bohem a vzpomínky znám zůstaly. Ale co Bůh činí, všecko dobře činí …

(Citace úryvků ze Slávkova, Matoušova a otcova dopisu i dopisů jiných viz M.D., „Ratíškovické vystěhovalectví do Ameriky“, 2009/157,159.)

¨¨¨

Nebyla to v obci jediná věřící rodina, nesouhlasící s tehdejší vládou jedné strany. Již jsme vzpomněli zemědělské a nábožné rodiny Vojtěcha Gajdíka z č. p. 333, která v minulosti na své náklady vystavěla kapličku Panenky Marie v lese u Dvora Rúdník, patřícího za Rakousko – Uherska milotické šlechtě Seilernů.

Před vystavěním kapličky zde na stromě visel obraz Panny Marie, který namalovala Anděla Gajdíková – řádová sestra Vojtěcha (1898–1988) – amatérka, pocházející z rodu Gajdíků, č. p. 105. Tento obraz, který by byl již silně poškozený uchovávala rodina Gajdíků, č.p.333. Viděl jsem jej při návštěvě rodiny, když jsem si zjišťoval okolnosti kolem výstavby kapličky. Důvod, proč sestra Vojtěcha namalovala obraz Panny Marie, umístila jej na tomto místě a později zde byla postavená kaplička se spolehlivě nepodařilo zjistit. Pověst mezi lidmi o tom, že se zde milotické hraběnce, která měla nemocné dítě zjevila Panna Marie a dítě jí uzdravila, je nepravděpodobná. Vzbudila by v široké okolí velký ohlas. Ani v rodinném archivu milotických Seilernů není o tom žádná zmínka, jak Josefa Nedvědického informoval milotický znalec historie rodu Seilernů Václav Junga.

Tuto rodinu v šedesátých letech hluboce zasáhla tragická událost, která ještě více zkomplikovala jejich vztah k budování socialismu. Ocitujme ze záznamu obecní kroniky k roku 1954: „Dne 29. března v pondělí večer kolem 21. hodiny tragicky zahynul občan – rolník Vojtěch Gajdík, číslo 333 na silnici Ratíškovice – Dubňany, asi 100 metrů severně od bývalého Dolu Vlasta, když se vracel s povozem s koňmi i nákladem ve směru po silnici od Dubňan dolů do Ratíškovic. Byl přejet zezadu, směrem od Dubňan vojenským vozidlem, tankem (pásovým vozidlem). Vojtěch Gajdík byl ihned mrtev, rozmáčknut. Současně jeden kůň byl zabit. Vůz – gumák byl velmi poškozen“.

Viník? V mládí můj spolužák a kamarád. Škole moc nedal, vyhýbal se jí, kde mohl. Uzavřený, těžko přístupný, introvert. Mimo jiné výsledek poměrů v rodině. Matka známá labilní, věčně ukřičená žena, otec dobrák se sklonem k alkoholu. Jinak byl kamarád v mládí jako kterýkoli ratíškovický kluk té doby. Věděl o každém ptačím hnízdě, kde se na poli a v lese ukrývá zvěř, ve které zahradě rostou nejlepší jablka a hrušky. Nic nenechal na pokoji. Sotva vyšel školu, stal se horníkem. Pracoval s havíři „na předku“, věděl, co je to dřina. Když nastoupil vojenskou službu, dostal se k tankovému vojsku. Z jednoho vojenského cvičení blízko obce Dubňany svévolně, v podnapilém stavu opustil i s tankem svou jednotku a zamířil si to do svých Ratíškovic. Snad aby se lidem v obci předvedl, jaký je pašák. Velkou rychlostí se s ním řítil silnicí „z dubňanského kopca“ a přitom usmrtil Vojtěchova otce. Vojenským soudem byl odsouzen a dále pak pracoval jako horník.

Při jedné návštěvě obce a rodiny jsem jej po létech v jeho domě jako bývalého kamaráda a spolužáka navštívil. Zavedl mne do sklepa, kde měl v sudech i uložené své víno a v důvěrném rozhovoru s ním pobyl několik hodin. Litoval toho, co způsobil. Na jednom sudu s vínem ležela bible. Bylo to vydání z roku 1857. Když jsem o ni projevil zájem, věnoval mi ji. Já mu na oplátku zase zaslal z Plzně Palackého „Dějiny národu českého“. Knihu, která kdysi patřila zaniklému ratíškovickému Dělnickovzdělávacímu spolku Pokrok založenému roku 1888, kterou mi věnoval jeho poslední knihovník, obuvník Petr Navrátil. Jakou cestou se k mému příteli bible dostala, nevím. Později jsem ji při jedné návštěvě věnoval obci.

A co bylo dále? Přišel rok 1989. Ale čas nezastavíš ani ve jménu svobody a demokracie! S novými lidmi přišly i nové chyby. Lépe řečeno – staronové chyby, známé již z minulosti lidstva. Peníze v rukou mocných zase ovládly svět. „Ejhle – člověk!“ …

To bylo tenkrát, před tou světovou pandemií ...                 

Už je to tak! Zanedlouho budou lidé ve světě hodnotit významné události svého života ani ne tak podle letopočtů, ale podle toho, zda vznikly před pandemií či až po ní. Přišla nečekaně a významně otřásla dosavadním sebevědomím člověka, přesvědčeného, že je pánem přírody, že v jeho rukou je běh světa. 20. století předávalo lidstvu 21. století mnoho nevyřešených problémů: populační explozi v zemích Asie, Afriky, Střední a Jižní Ameriky –přetopeného kotle, z nějž část nahromaděné energie hledá únik do ekonomicky vyspělejších zemí. Jsou to i klimatické změny, lidstvu stále naléhavěji připomínající, že se blíží konec dosavadního beztrestného drancování přírodních zdrojů a nastupují změny, nezávislé na jeho vůli. Byly a jsou to i převratné změny v oblasti dopravy, zejména letecké, z oblasti elektroniky, informační technologie, digitalizace atd. Počítače, internet, mobilní telefony a jiné technologie, cenově dostupné i širokým vrstvám obyvatelstva urychlily globalizaci. Odstranily izolaci nejen mezi státy, kapitálem, ale i mezi lidmi. V dobrém i špatném, jako vždycky v minulosti. Sotva se začíná v praxi realizovat myšlenka umělé inteligence, již se s předstihem zneužívá k přípravám na válku.

Dávno minuly doby, kdy i v této obci převažovala komunikace přímá – tváří v tvář a místem získávání nových informací a jejich vzájemné výměny se převážně stávaly jen kostel, škola, hospoda a „Súdná stolica“ – starší ženy vesnice, podílející se „od ucha k uchu“ na vytváření místního veřejného mínění. Vždyť až do konce 2. světové války zde jako informátor působil obecní zaměstnanec – bubeník. Svým bubnováním na malý bubínek svolával na určených místech vesnice občany a četl jeho zprávy Obecního úřadu i zprávy a příkazy vyšších úředních orgánů. Koncem dvacátých let byla v obci zřízena pošta. Předtím se jezdilo pro ni denně do Hodonína a na nádraží Rohatec. Začátek třicátých let 20. století přináší elektrifikaci obce. Ale rozhlasových přijímačů zde bylo až do konce 1. republiky málo. Ještě asi v roce 1937 mi dovolila naše sousedka přes uličku paní Hrabincová, vlastnící trafiku poslechnout si u ní malou krabičku se sluchátky, tzv. krystalku, ze které se slabě ozývala hudba. Pro tehdejšího vesnického kluka zázrak! Byla zahájena pravidelná doprava autobusem do Hodonína a zpět. Nastalo běžné využívání jízdního kola jako dopravního prostředku na cesty po vesnici a do práce i do vzdálenějších míst, zejména do Hodonína.

Od roku 1933 dochází na katastru obce k výstavbě Baťova Dolu Tomáš a později i k vybudování železnice do zastávky Rohatec – kolonie pro dopravu lidí i uhlí z Ratíškovic, Milotic a Vacenovic. Stalo se tak právě v období doznívání světové hospodářské krize, která svou nezaměstnaností postihla i mnoho místních lidí. Tento důl jako magnet k sobě přitahoval nejen řídící a technické pracovníky jiných uhelných pánví republiky, ale i malozemědělce a dělníky okolních vesnic. To všechno mělo vliv i na celou dosavadní hmotnou a duchovní kulturu obce. Její páteř dříve tvořila práce na půdě a chov dobytka, tedy zemědělství se svými pevně stanovenými rituály, každoročním opakováním světského a církevního roku. Jejich nedílnou součástí byly náboženské průvody vesnicí na Vzkříšení a Boží tělo, ale i do polí k vystavěným křížům s prosbou o dobrou úrodu. Zrovna tak i náboženské průvody do Žarošic k zázračné Panně Marii, pod Hatě u Sudoměřic, do tehdy uherského (nyní slovenského) Šaštína, který v roce 2021 navštívil i papež František, a po vystavění Ferdinandovy železniční dráhy poutě jednotlivců do bližších i vzdálenějších míst, zejména ke sv. Antonínku u Blatnice, na Svatou Horu u Příbrami, Mariazellu v Rakousku, Křtin a Tuřan. A do tohoto navyklého konzervativního prostředí s ještě převažujícím používáním místního slováckého dialektu, a ještě častého používání všedního a svátečního tradičního kroje najednou přišli lidé, pocházející z jiných kulturních okruhů, zejména měst, s jejich různými politickými a kulturními orientacemi.

Se vznikem nového hornického povolání se začínají zpívat a hrát hornické písně, oslavující jejich nebezpečnou práci, jako byla až hymnická Hornický stav budiž velebený, valčík Cestička k Mayrovce, Do práce mladý horník kráčí, tango Kladno, ty černé Kladno a jiné šlágry, upomínající na svůj vznik v Čechách. Připomeňme text jedné z těch v této době v Ratíškovicích nejvíce oblíbených a emocionálně vypjatých, hraných hudbou ve valčíkovém tempu při všech tanečních zábavách:

Do práce mladý horník kráčí, po boku dívku již má rád,

ona ho k šachtě doprovází, růžičku mu dává na kabát.

Vem si tu růži, ta je z lásky, bude tě chránit pod zemí,

miláčka svého vroucně líbá, tiše pláče – prosím vrať se mi.

Však osud nepřál jejich lásce, dívčinu prosbu zatratil,

a mladý horník ke své lásce, nikdy víc se již nenavrátil.

Když mladé tělo vynášeli, na nebi zhasla hvězdička,

a v jeho ruce uvadala jeho milé rudá růžička.

Zem náruč svou již otevírá, na rakev květy padají,

a jeho věrní kamarádi, hornickou mu píseň zpívají …

V hospodě U Šťastných, naproti Wainharovu mlýnu se pořádají slavné hornické plesy. Vedení Dolu Tomáš aktivně podporuje i místní fotbalový klub, zaměstnává většinu jeho hráčů. S pravidelným platem dochází ke zvyšování hmotné životní úrovně vesnice. Při jejich výstavbě i při dolování je doprovázena častou tragickou smrtí. Jejich pohřby, s havíři v slavnostních černých hornických uniformách, sklánějící se hornický prapor nad rakví při jejich pochovávání do hrobu, na rozloučenou tklivé melodie místní hornické dechové hudby, zoufalý pláč pozůstalých – to všechno působilo i na změnu myšlení lidí, jejich dosavadní duchovní hodnotový systém, opřený o katolické náboženství.

 Po 2. světové válce, na základě tzv. generální linie IX. sjezdu KSČ z roku 1949 dochází k dalšímu zakládání dolů a industrializaci celého Slovácka. Zároveň s tím – v souvislosti se vznikem železné opony a prosazování stalinské téze o zostřování třídního boje i za socialismu probíhá nejen fyzická likvidace tzv. třídních nepřátel uvnitř Komunistické strany, jako byl Rudolf Slánský a mnoho dalších komunistů. ale i likvidace majetku katolické církve, rušení náboženských řádů, věznění kněží, ustavování církevních tajemníků, provádějících dozor nad církvemi atd. Pod tímto soustavným tlakem se i v této obci začal projevovat pozvolný úpadek náboženského života, jak jej již zaznamenali ratíškovický farář Jan Veselý a Ludvík Bradáč. Co z toho všeho dnes z té minulé hornické slávy obce zbylo? Baťovka – sídliště, železniční vlečka z bývalého Baťova Dolu Tomáš do železniční zastávky v Rohatci a Muzeum ve Vagóně. Zato Baťův kanál, vystavěný pro přepravu vytěženého ratíškovického lignitu do Otrokovic dnes prožívá turistický boom. Jde přece o peníze a rozvoj turistického ruchu!

¨¨¨

Představy a skutečnost

Co se ale po roce 1989, po zániku vysoce centralizovaného, direktivního komunistického systému u nás změnilo? Opravdu se po příchodu vysněné svobody a demokracie naplnily liberální sny našich polistopadových vůdců a očekávání širokých vrstev lidí, volajících po svobodnějším životě, konci jedné vládnoucí strany, a to pro ně hlavní – zvýšení naší hmotné životní úrovně na úroveň západních států? Které to tedy byly – či měly být ty vyhlašované duchovní hodnoty naší západní civilizace, jimiž jsme se měli jako demokratický systém odlišovat od těch ostatních, tzv. totalitních států?

Sovětský systém chtěl svým učením, vycházejícím z Marxovy a Leninovy teorie, za uplatňování vedoucí úlohy Komunistické strany, tohoto tzv. předvoje dělnické třídy „přetavit“ kapitalistického člověka v socialistického, s jeho výraznými rysy kolektivismu a slibem, že bude odstraněno kapitalistické vykořisťování člověka člověkem. Jak to dopadlo – víme. Stejně tak ale na opačném pólu zeměkoule skončil i ten vyhlašovaný americký individuální „tavící tyglík“. Předpokládalo se, že přistěhovalec po určité době pobytu v této zemi zapomene na kulturu země, odkud přišel a přijme za své americkou skutečnost a tzv. americký sen – stát se za svobodných a rovných podmínek úspěšným v boji o svou vlastní existenci. Podle této liberální představy záleželo jen na něm samém, jak této svobody a rovnosti využije. Stát tu přece není od toho, aby ještě finančně podporoval nedostatek jeho vlastního úsilí. Od toho jsou zde různé náboženské a charitativní instituce, aby ty neúspěšné podporovaly. Tento americký liberální sen, kladoucí především důraz na aktivitu každého individua se lišil a dodnes liší od představ evropského humanizmu, vycházejícího ze sociálního učení křesťanství. Podle něj by se měl jak stát, tak i bohatí významnější měrou podílet na zmírňování chudoby nižších sociálních vrstev, včetně působení různých charitativních organizací.

Ta u nás nastoupená cesta po roce 1989 – dříve vysněný a pak uskutečněný návrat ke kapitalismu otevřely dokořán dveře ambiciózním jednotlivcům. Někteří z nich – ti nepoctiví a chytří tehdy snadno prolomili chatrné právní zábrany nastoupené privatizace – systém obranných opatření, namířených proti spekulantům a podvodníkům a ve jménu svobody, demokracie a volného trhu začínali rozkrádat státní majetek ve velkém. Účastnili se jej i někteří bývalí „takykomunisté“, zastávající v socialistickém režimu vysoké politické a hospodářské funkce. I z jejich řad u nás vyrostla v krátkém čase skupina milionářů a miliardářů a jako jejich stín na opačném sociálním pólu spolu s nimi i svobodně se potulující bezdomovci. Vznikala nová kapitalistická sociální struktura. Začínaly se rozevírat ty pověstné nůžky mezi bohatými a chudými. V průběhu let se ukázalo, že oba systémy – ten socialistický i ten kapitalistický mají přes všechny rozdíly jedno společné: ten proklamovaný a vzorový člověk je v obou systémech redukován na jedince, jehož hlavním smyslem života a cílem veškerého snažení je jen honba za větším hmotným blahobytem. I u nás tomu tak bylo. Ti nejschopnější a zároveň i nejdravější, deroucí se po roce 1989 na vrchol mocenské pyramidy se do toho budování kapitalismu pustili s takovou vervou, až z bývalého socialistického třísky lítaly.

Každá lidská společnost je tvořena jedinci s určitými konkrétními charakterovými vlastnostmi, potřebami a zájmy. Je tomu tak od doby člověka neandrtálského a jeho splynutí s člověkem Homo sapiens před více než 40000 léty. V jeho boji o život platil zákon, podle nějž Jedině silnější a přizpůsobivější přežívá. Slabší v boji o život podléhá! Jako kdyby se tímto zákonem přežití dodnes někteří lidé řídili.

V té kapitalistické je člověk hodnocen především podle množství peněz, které vlastní. Jsou nejen mírou hodnoty všeho zboží, měřítkem cen, stejně jako platidlo – směnná hodnota i prostředek spoření. Jsou dokonce více: tak, jak velká je síla peněz, tak velká je i síla toho, kdo je vlastní. Za peníze lze koupit všechno, dokonce i mezilidské vztahy, jak ukazuje již William Shakespeare (1564–1616) v Timonu Athénském:

Co je to? – Zlato? – žlutě blýskavé       

a drahocenné zlato? Bozi, ne,

já nemodlil se k vám o prázdnou věc –

jen o kořínky, čistá nebesa!

Hle, hrstka toho zde, co černo, bílým,

a krásným učiní, co šeredno;

zlo dobrem, podlost čackou, stáří mladým

a chabost rekovností. – Bohové,

to vaše kněží, sluhy odláká

vám od oltářů, polštář vytrhne

i zdravým lidem zpod hlav; žlutavý

ten otrok spoutá a zas rozpoutá

posvátné svazky, kterým požehná,

šeď malomoci milou učiní,

dá místa zlodějům a propůjčí

jim tituly a váhu, úctu všech

se senátory v řadě nastejno;

to zvadlé vdově dá zas ženicha

a tu, jež v nemocnici k dávení

i kvasící by vředy přivedla,

zas vonnou učiní jak v máji den. –

Ty kletý kove, lidstva nevěstko,

jež tímto nesvár seješ v národy,

já naučím tě, co máš dělat s tím …

(část 4. jednání, 3. výstup.)

A dnes? Stal se mírou všech věcí člověk, nebo peníze?

¨¨¨

A jak je to s tou vládou lidu, o které se tak často za komunistů hovořilo a hovoří i za vlád demokratických? V jejich ústavách je sice psáno, že lid je zdrojem veškeré moci, ale v praxi jde jen o prázdnou proklamaci. Ani svobodné volby nejsou a nemohou být jediným ukazatelem stavu svobody a demokracie, Jak čas ukázal – jako dříve za socialistických vlád po roce 1948, tak i dnes již vyprchala počáteční občanská euforie – nekritická důvěra v zářnou kapitalistickou budoucnost. V čem tkví hlavní příčina? Je stará jako lidstvo samo: peníze a dobrovolná občanská aktivita ve prospěch celé společnosti se příliš nesnášejí, nemají – li oporu v nějaké nosné duchovní ideji, stmelující podstatnou část společnosti. Ti, kteří chtěli na tomto prastarém, rozporuplném vztahu mezi penězi a způsobem jejich rozdělování ve prospěch mocných a bohatých něco měnit, zemřeli často ve vězeních, nebo na popravištích. Stali se buď svatými, nebo kacíři. Mnohokrát se i v naší historii stalo, že svatí byli novou nastupující vládnoucí mocí, střídající tu starou vyhlášeni za kacíře a naopak – kacíři za svaté. Tak to již mezi lidmi chodí.

Jaký je tedy vlastně člověk? A dokáže se lidstvo opravdu z historie poučit?

Byla to doba renesance, ve které došlo ke konfrontaci mezi starým středověkým myšlením s jeho představami o stvoření světa a uspořádání lidské společnosti a mezi novými poznatky přírodních a společenských věd. V roce 1492 dochází k znovuobjevení Ameriky, Mikuláš Koperník (1473–1543) vyvrací starou ptolemaiovskou geocentrickou teorii, podle níž je země, kterou stvořil Bůh středem vesmíru, a dokazuje, že je to Slunce, kolem nějž se ostatní planety otáčí. Dochází ke střetům mezi katolickou církví a představiteli těchto nových vědeckých poznatků. Mnozí na to tehdy doplatili i svým životem.

 Objevování cizích zemí, seznamování s jejich rozdílnými kulturami umožnilo nejen kritiku tehdejší společnosti, ale i návod, jak vytvořit ideální stát. Jejich autoři často vycházeli z vymyšlených setkání mořeplavců s cizími zeměmi a z popisu jejich politického zřízení. Nazýváme je utopisty. Od doby starořeckého filozofa Platóna jich byla celá řada. Z doby renesance vzpomeňme jen některé z nich: Angličan Thomas Moore se svou slavnou Utopií (asi 1478–1535), Ital Tomasso Campanella se svým Slunečním státem (1567–1639), či Angličan Francis Bacon se svou Novou Atlantidou (1561–1626). Tito renesanční utopičtí myslitelé měli ještě své následovníky v socialistických utopistech 19. století. Jedním z nich byl i brněnský dělnický veřejný činitel František Matouš Klácel (1808–1882), přítel Boženy Němcové. Poté, co se odstěhoval do Ameriky, aby se i zde účastnil práce v dělnickém hnutí, založil v Minnesotě dělnickou komunu „Svojanov“ se společnou prací a společným rozdělováním jejích výsledků. Tváří v tvář bouřlivě se rozvíjejícímu se kapitalismu neuspěl: „Peníze a jejich moc – kapitál zase jednou zvítězily nad utopií – snem o vybudování beztřídní společnosti, ve které bude vykořisťování člověka člověkem s konečnou platností odstraněno, přestanou platit slova „mé a tvé“ a bude nahrazeno slovem „naše“. (Americký krajanský časopis Hospodář, 28. 2. 1900. Článek Marie Kuňákové, informující čtenáře o zániku této komuny).

¨¨¨

A pak do toho dnešního světa vtrhla pandemie. Nečekaná, neohlášená, přiletěla na křídlech globalizace, bez ohledu na tu, kterou ideologii, náboženství, sociální postavení, národnost či barvu pleti pořádně zatřásla celou světovou ekonomikou. Zahájila ji taková maličká věc, nazývaná polovodiči – čipy a jejich nedostatek. Ale protože se právě v té době blížily volby do Parlamentu, začala mezi politickými stranami nikoli věcná demokratická diskuze, ale vzájemné hádky a pomlouvání. Za všechno zlé mohla opozice – tvrdil premiér Babiš, opozice obviňovala jej. Popravdě – ty politické strany, které měly po roce 1989 v naší společnosti na svědomí vznik obrovské korupce a narušení základních principů demokratického právního státu dávno zapomněly, že premiér Babiš, jako bývalý komunista, je pouze jedna z mnoha miliardářských rychlokvašek, které bezbřehý liberalizmus po roce 1989 vytvořil. Je ochoten spojit se s kýmkoli, má-li z toho osobní prospěch. S kýmkoli! Vždyť k nim svým způsobem myšlení a svým sociálním zařazením dnes patří. Český Machiavelli v rouše zachránce národa! A oni to dobře vědí. Lidé si je nazvali Papaláši. Že Babiše v minulých volbách volili? Co jim zbývalo? Jediný jim svým nově založeným Hnutím sliboval, jak rázně zatočí s korupcí. Když ve volbách v říjnu roku 2021 nakonec těsnou většinou nad Hnutím zvítězily sdružené konzervativní strany a levice se nedostala ani do Parlamentu, jen prohlubuje politickou krizi demokracie, následovanou blížící se krizí ekonomickou a tím i morální.

Proč se ale v této publikaci, vydávané autorem ve vlastním nákladu, popisující osvobozování obce Ratíškovice Rudou armádou v dubnu roku 1945 zabýváme vnitřními i zahraničními problémy? Jakou to má souvislost s tím osvobozováním a těmi miliony zbytečně promarněných lidských životů ve 2. světové válce? Autor vychází z poznání, že dnešní svět, propojený globalizací a zároveň rozdělený na různé politické, vojenské, náboženské a ekonomické bloky nemá před sebou jiné cesty než cestu návratu k mírové spolupráci, nemá-li se lidstvo samo zničit. Ani obec Ratíškovice se v dnešní době tomuto globálnímu vlivu nebezpečí nevyhne.

¨¨¨

I hleděl jsem a uviděl jsem v spěchu

korouhev, jež tak rychle vpřed se hnala

a točila se vzduchem bez oddechu,

a za ní vřava taková se brala,

že bych byl nevěřil, že tolik synů

lidských smrt na světě už posbírala

(Dante Alighieri, 1265–1321, Božská komedie, Peklo, 54, 57.)

Tento náš národ uprostřed Evropy musel od svého příchodu na toto území– obklopen národy silnějšími, často ve styku s nimi, aby přežil, volit cestu kolaborace – přímé i nepřímé spolupráce s nimi. Zdůvodnění se vždy našlo. To poznamenalo i mentalitu našeho národa, kterou tak ve svém Švejkovi geniálně zobrazil Jaroslav Hašek. Tento národ má dvojí vědomí. To předstírané a to skutečné. Korouhev, točící se podle směru větru. Z tohoto poznatku vycházel i fanatický nacista, protektor Heydrich, když po svém nástupu do funkce na jednom shromáždění prohlásil: Když Čechům dáme dost nažrat, budou pro nás pracovat! Různými sociálními zvýhodněními se snažil dělnictvo získat na svou stranu. Vzpomeňme jen 1. světové války, útěku celých našich jednotek z rakouskouherské armády do Ruska, Francie či Itálie, založení legií, které nám otevřely cestu ke vzniku 1. Československé republiky: Červený šátečku kolem se toč, kolem se toč, kolem se toč, my jedem na Rusa nevíme proč, nevíme proč, nevíme proč … zpívali si naši vojáci, ujíždějící v dobytčích vagonech na ruskou frontu, aby bojovali a umírali za zájmy císaře pána a jeho rodiny. Dosvědčují to i nesčetné pomníky padlých, i v Ratíškovicích postavených obětem 1. a 2. světové války. Dělo se tak i v boji proti německé nacistické okupaci, i při vzniku našich vojenských jednotek v Sovětském svazu, Francii a Anglii. Je i dnes ostražitý a zároveň rozpolcený, tak jako vždycky v naší historii. V jakém dresu bude náš občan bojovat dnes? Na to si musí odpovědět každý sám. Odtud především pramení i ten současný narůstající stav úzkosti, depresí, psychických nemocí. Nejen ze strachu z neznámého – dnes globální pandemie, globálních klimatických změn, ztráty existenční jistoty, blížící se ekonomické krize, ale i ztráty jakýchkoli ideálů. Že sílící požadavek světového odzbrojení je za této skutečnosti jen utopií? Možná. Ale pořád je to smysluplnější než se tvářit, že nic nevidím, neslyším a valím si před sebou jako ten hovnivál jen tu svou známou kuličku.