„Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunizmu. Ve svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy – papež i car...
...Metternich, Quizot, francouzští radikálové, němečtí policajti. Kde je opoziční strana, která by nebyla svými vládnoucími odpůrci vykřičena jako komunistická …“
Psal se rok 1848, ve kterém v Evropě vypukla další revoluce, s cílem svrhnout feudální moc, bránící buržoazii svobodnému rozvoji hospodářství. Ve stejném roce vychází i Manifest komunistické strany, jehož první věty jsou zde citovány. Jeho autory byli Karel Marx (1818 – 1883) a Bedřich Engels (1820 – 1895). S hlavní myšlenkou, podle níž to bude v budoucnosti neustále sílící proletariát, který cestou diktatury proletariátu svrhne buržoazii a nastolí spravedlivější společnost, bez vykořisťování námezdní práce. Je pochopitelné, jaký poprask to v celé tehdejší Evropě mezi vládci a jejich početnými sluhy vyvolalo. Ten trvá dodnes.
Při příležitosti dvousetletého výročí narození Karla Marxe byla letos v květnu v Trevíru, místu jeho narození odhalena v nadživotní velikosti jeho socha, kterou městu věnovali čínští představitelé. Odhalení se účastnil i předseda Evropské komise pan Juncker a jiní veřejní němečtí a městští činitelé. V Berlíně bylo jednou divadelní skupinou při této příležitosti dokonce nastudováno divadelní představení, na němž se z jeviště citovaly některé úryvky z Marxova Kapitálu a tyto konfrontovány s dnešní situací. Byly to i jiné vzpomínkové akce na celém Západě, organizované k jeho výročí narození, vzpomínající této mimořádné světové vědecké osobnosti. V naší zemi se nekonaly. Jen naše veřejnoprávní televize nám suše oznámila, že „šlo o sochu kontroverzní“. A basta!
Proč to všechno? Vždyť podle představitelů politického liberalizmu a konzervatizmu nemá dnes Marx světu již co říci. Nedokázalo se to snad dostatečně po vítězství bolševické revoluce v Rusku a éře vlády komunistů v Sovětském svazu? Jeho rozpad, přesvědčující svět, že jeho myšlenky patřily a patří již jen do říše utopie? Ale proti tomuto názoru mnozí dnešní názoroví oponenti kontrují: Což se Rusové po zániku Sovětského svazu nedovedli z chyb poučit? Po chvílích vlády Jelcina nastoupila putinovská éra, tento hybrid staré ruské státní centralizace, privatizace a nástupu tržního hospodářství, včetně plurality politických stran. Situaci se v Rusku nejen podařilo stabilizovat, ale navíc nedovolit západnímu kapitálu státem nekontrolovaný přístup k jeho surovinovým zdrojům. Dnes – podle nich – již zase stojí jako rovnocenná velmoc vedle světových velmocí jiných a dovolila si i obsadit Krym. A co Ćína? – poukazují: Po Maocetungově kulturní revoluci rovněž ta kombinace vysoké centralizace – na rozdíl od Ruska s jednou vládnoucí Komunistickou stranou – spojenou s rozvojem tržního hospodářství a dosahující vysokých hospodářských výsledků. A německého Marxe jim poslali do Trevíru na znamení jejich úcty k této významné postavě světových dějin. Co je ale dnes u těchto dvou velmocí nápadné, je dlouhotrvající působení jedné osobnosti v čele státu. V poslední době k nim přibyl i maďarský Viktor Orbán, veřejně ohlašující ve své zemi konec éry liberalizmu.
A u nás po roce 1989?
Vítězství liberalizmu a nastolení pluralitní parlamentní demokracie opět přineslo – po éře vlády komunistů s jejich zestátněním bankovního, průmyslového a obchodního kapitálu jejich opětovnou privatizaci a navrácení majetku jejich dřívějším vlastníkům. Ve jménu svobody a demokracie se rychle obnovila stará sociální struktura, známá již z období 1. republiky. Ochotně jsme přijali neoliberální posvátné principy volného pohybu kapitálu, zboží, lidí a služeb a tím dokořán otevřeli dvéře silnému cizímu kapitálu. Brzy se vynořili noví milionáři a miliardáři, ale s nimi i nezaměstnaní a potulující se bezdomovci. Často i parazitizmus těch, kteří se jakékoli práci vyhýbají a přitom pobírají státní příspěvky. Staré heslo z období vlády komunistů, podle nějž „kdo neokrádá stát, okrádá svou rodinu“, bylo nahrazené beztrestným okrádáním milionů a miliard ze státního majetku, na čemž se někdy zčásti podílí i korupce, zasahující – ať již přímo či nepřímo i orgány výkonné, zákonodárné i soudní moci. V této době – při přechodu od jednoho politickoekonomického systému k druhému došlo k podcenění úlohy státu, jeho organizátorské a kontrolní funkce a tím i i zeslabení důvěry občanů v právní stát vůbec. Ve veřejnosti to vyvolávalo negativní reakce. Docházelo ke ztrátě důvěry občanů k dosavadním politickým stranám. Vznikaly strany nové a nová hnutí, slibující nápravu. Výsledky posledních parlamentních voleb to potvrdily. Zvítězilo v něm Babišovo Hnutí. To nebyla jen porážka stávajících politických stran – to zároveň signalizovalo i otřesení důvěry v doposud vítězící neoliberalizmus, vzbuzující iluzi, že bude všem lépe. Nastávalo vystřízlivění. Znovu se obrátil zrak mnoha vědců a politologů ke „starému“ Marxovi, především k jeho stěžejnímu dílu – Kapitálu. K jeho analýze vzniku kapitálu, charakteristice hlavního rozporu mezi prací a kapitálem, mezi soukromým přivlastňováním a společenským charakterem fyzické a duševní práce. Mezi nespravedlivým rozdělováním výsledků společenské práce ve prospěch vlastníků tohoto kapitálu a v neprospěch těch, kteří se jako námezdní pracovníci podílejí na výsledcích tohoto hodnototvorného procesu, jehož cílem je dosažení maximálního zisku. Jako by to Marx psal včera!
Ale co se proti době, ve které Marx žil a době dnešní změnilo? Kde je ten jeho proletář, který měl podle něj změnit dějiny lidstva? Co se z něj od té doby stalo? Jistě – bojem za svá práva, za spravedlivější mzdu, za osmihodinovou pracovní dobu, za volný čas po své práci atd., se domohl mnohého, o čem Marx ve své době nemohl ani tušit. Byla to především probíhající průmyslová revoluce, která – zejména od druhé poloviny 19. století a začátku století dvacátého dosavadní dělbu práce a kapitalizmus doby Marxovy změnila v kapitalizmus monopolů. Pánové Ford se zavedením pásové výroby a Taylor se svými „Základy vědeckého řízení“, spolu s mnoha vynálezci stáli u jeho zrodu. Radikální změna výroby umožnila v Americe nejen mnohonásobně zvýšit produktivitu práce, ale i v duchu onoho „vědeckého řízení“ i nejvyšší možnou pracovní intenzitu dělníkovy práce. (Ale o tom se mluví méně). Dodnes mnoha našim nejvyšším politickým představitelům, ekonomům a politologům slouží jako vzor Tomáš Baťa, který hbitě od těchto dvou pánů tyto metody odkoukal a zavedl u nás do obuvnického průmyslu. A zase se v této souvislosti mlčí o odvrácené tváři tohoto procesu – zvýšení pracovní intenzity dělníka na nejvyšší možnou míru, což obojí umožnilo této firmě pro své zaměstnance i zlepšit sociální podmínky. (Tu pracovní intenzitu zase ve svém románu – v duchu tehdejší ideologie marxizmu - leninizmu zase jednostranně zdůrazňuje a přeceňuje např. spisovatel Svatopluk ve své knize „Botostroj.“)
Jedno se ví dnes bezpečně: Obrovské bohatství – stejně jako za doby Marxovy, tak i dnes na celém světě plyne do kapes stále menšího počtu majitelů bankovního, průmyslového a obchodního kapitálu. Ale nejen to. Dnešní touha lidí po penězích a majetku se stala všeobecným jevem, postihujícím celou sociální strukturu obyvatelstva. Do pozadí zatlačila všechny dřívější duchovní ideály. Stala se univerzálním jevem, měřítkem úspěšnosti lidského jedince, často jediným smyslem lidské existence. Tento jev byl již nastartován v době renezance, ve které začalo docházet k dříve nebývalé akumulaci kapitálu, často násilné. Podle definice Marxe „kapitálu jako mrtvé práci, která ožívá vysáváním práce živé“, která podle něj přináší kapitalistovi zisk, nadhodnotu, jako cíl veškerého jeho investování. Zobrazil jej ve svém vzorci P – Z – P´ = peníze, zboží, peníze, zvětšené o zisk. Jejich negativní vliv na celé lidské společenství zachytil již William Shakespeare ve svém „Timonu Athénském“:
„Co je to? – Zlato? – žlutě blýskavé/ a drahocenné zlato? – Bozi, ne,/ já nemodlil se k vám o prázdnou věc – /jen o kořínky, čistá nebesa! Hle, hrstka toho zde, co černo bílým,/ a krásným učiní, co šeredno;/zlo dobrem, podlost čackou, stáří mladým/ a chabost rekovností. – Bohové,/ to vaše kněží, sluhy odláká/ vám od oltářů, polštář vytrhne/ i zdravým lidem zpod hlav; žlutavý/ ten otrok spoutá a zas rozpoutá/ posvátné svazky, kletým požehná,/ šeď malomoci milou učiní,/ dá místa zlodějům a propůjčí/ jim tituly a váhu, úctu všech/ se senátory v řadě nastejno;/to zvadlé vdově zas dá ženicha/ a tu, jež v nemocnici k dávení/ i kvasící vředy by přivedla,/zas vonnou učiní jak v máji den. –/ Ty kletý kove, lidstva nevěstko,/ jež tímto nesvár seješ mezi národy,/ já naučím tě, co máš dělat s tím.“… atd.
Jen na okraj: Ten dnešní občan – volič s jeho touhou po kopírování životního stylu bohatých vrstev společnosti a ty rozdílné názory na něj! Od zklamání některých pravicových intelektuálů z jeho duševní úrovně, až po jeho zbožnění. (Asi 40 % voličů se u nás voleb vůbec neúčastní, z mnoha důvodů upřednostňuje jen své individuální potřeby a zájmy.) Zajímavý názor na takového voliče a jeho morální profil vyslovuje maďarský ekonom a filozof László Bogár na stránkách časopisu Index, součásti Lidových novin, kde je pravidelně publikuje. V jednom z nich (03/18) evokuje otázku, co tedy dnes ještě zbylo z toho Marxova proletáře, který v boji s kapitalizmem nemá co ztratit, jen své okovy. Jistě i pod vlivem myšlenek španělského filozofa Ortegy y Gasseta (1883 – 1950), opovržlivě nazývá tento typ dnešního konzumního člověka „uslintaným, konzumním idiotem“. Snadno médii ovladatelného, ochotného uvěřit komukoli a čemukoli.
Tak vidíte – ten Marx a dnešek! Jak by se asi divil, že ten jeho proletář, ta vykořisťovaná námezdní pracovní síla dnes do čela státu volí – spolu s občany jiných sociálních skupin kapitalistu – miliardáře v důvěře, že to bude on, který za něj vyřeší to, co před ním nevyřešili jiní. Ale za to Marx nemůže. Nemůže za ty, kteří v nedávné minulosti z jeho učení učinili strnulé, neživoucí dogma. Ale toto nebezpečí se týká všech společenských teorií, včetně toho dnešního neoliberalizmu či konzervatismu.
Dnes koluje na sociálních sítích toto satirické sdělení: „Je to jasné – česká společnost je rozdělená. Jedna část má informace z České televize, ta druhá používá vlastní rozum“. Na kterou stranu se přikloníte vy?
