O tom věčném lidském egoizmu, centralizaci a decentralizaci

Jistě – historie se neopakuje. To se jen mění kulisy, uvnitř nichž probíhají osudy jednotlivců a celých národů.

Jen člověk jako přírodní tvor, vedený svým nejsilnějším pudem – pudem sebezáchovy a z něj vycházejícího egoizmu se v průběhu svého dějinného vývoje ve své podstatě nemění. To jen svatí a všichni idealisté usilovali o změnu pozemského bytí. Obvykle na to doplatili ztrátou života. Přežili jen ti, kteří se mocným tohoto světa přizpůsobili. Říká se tomu kolaborace – morálně nečestné jednání v zájmu zachování osobního či národního prospěchu.

To člověka napadá i při letošních oslavách stého výročí vzniku samostatnosti první československé republiky, skloňujících ve všech pádech s pravou českou servilností jméno Masaryk. Často těmi, kteří si ani nezaslouží vyslovit jeho jméno a mlčeli, když bylo ještě nedávno znevažováno. Řečeno dialektem Moravského Slovenska z doby Masarykova mládí: „Šak dyby eště dneskaj žíl, tož by vás všeckých, co zneužíváte jeho ména k vlastnímu prospěchu, vyšvácal přes ušiska. A možná by vám udělál aj neco horšího!“

Tak jací vlastně jsme?

Zatím co křesťanství se snaží tento egoizmus zmírnit tím, že před člověka staví možnost volby mezi Dobrem a Zlem (hříchem), který je možné pokáním odpustit a dosáhnout tím i posmrtné odměny, kterou tak výstižně popsal renezanční Florenťan Dante Alighieri ve své Božské komedii (+ 1321) či později William Skaspeare (1564 – 1616) ve svých dramatech, zobecňujících přes hranice času stále stejné lidské typy, jiný Florenťan, Niccoló Machiavelli (1469 – 1529) pozoroval v Itálii, roztříštěné na mnoho státečků nemilosrdný, zákeřný boj mezi bohatými rody o moc a peníze. Svá pozorování pak zobecnil ve spise s názvem Kníže a věnoval jej Vznešenému Lorenzovi de Medici, vládnoucímu rodu ve Florencii s přáním, aby její sjednocení uskutečnil. Byla to doba zámořských objevů, rozvoje mezinárodního obchodu, zakládání bank, růstu disponibilního kapitálu a jeho koloběh mezi lidmi. Podle Machiavelliho nikoli Boží vůle a morálka, ale silná vůle, touha po moci a po vítězství s heslem „účel světí prostředky“ mají být vlastností každého vladaře. Jeho názor na lidi? „O lidech všeobecně lze říci toto: jsou nevděční, vrtkaví, pokrytečtí, zbabělí v nebezpečí a chtiví zisku; a dokud jim prokazuješ dobro, jsou ti oddáni tělem i duší a nabízejí ti, jak jsem již řekl, svou krev, majetek, život a syny, dokud jich nepotřebuješ; jakmile však je jich třeba, bouří se ti“. (Vladař, kap. 17.) Machiavelli instinktivně vycházel z poznání, že příroda, jejíž nedílnou součástí je i člověk, je založená na dominanci všeho živého tvorstva. (Viz i současná koncepce Dawkinova sobeckého genu.) Je to tedy sociální darwinizmus, který především rozhoduje o kvalitě vztahů mezi lidmi? Francis Bacon, anglický filosof a lord kancléř (1561 – 1626) o Machivellim napsal: „Jsme mu zavázáni díkem, že nám pověděl přímo a bez obalu, jak lidé obyčejně jednají a nikoliv, jak by měli jednat“. Sám později skončil na popravišti. A do třetice uveďme ještě jeden názor na lidi a na způsob vlády – názor čínského myslitele Konfucia (551 – 479 př. n. l.): „Co je třeba k dobrému vládnutí? Dostatek potravy a zbraní a důvěra prostého lidu. Co lze z toho vynechat? Zbraně a potravu, neboť od starodávna je smrt údělem všech, ale bez důvěry lidu vládnout nelze“. Je na čtenáři, aby posoudil, který způsob vlády by volil.

Geografické položení našeho národa uprostřed Evropy a jeho historická závislost na evropských mocnostech. Boj centralizmu s decentralizmem

Z množství společenských souvislostí a závislostí, rozhodujících o způsobech vládnutí si povšimněme jen jednoho aspektu této problematiky, vztahu centralizace a decentralizace mezi evropskými mocnostmi a jejich vlivu na náš národ.

V souvislosti s letos probíhajícími oslavami stého výročí vzniku samostatnosti republiky si připomeňme „Prohlášení české státní neodvislosti“ ze dne 14. listopadu 1915, vydané v Paříži exilovou skupinou, postupně vytvářenou kolem T. G. Masaryka: „Český národ, který svobodnou volbou roku 1526 přijal Habsburky za své krále, byl jimi oklamán, když proti smlouvě počali z Rakouska tvořiti stát centralistický a poněmčující …usilujeme o samostatný československý stát …“ atd.. Byl tedy vysloven požadavek decentralizace Rakousko – Uherska a odstranění germanizace. Ale ty centralizující tendence evropských velmocí vůči nám jsou staršího data, než uvedený nástup Habsburků na český trůn. Připomeňme si jen několik z nich: snahu velkomoravského knížete Rostislava o vymanění země z područí východní franské říše s její prováděnou christianizací a jeho zahraničně politickou orientaci na Byzantskou říši, s povoláním bratří Cyrila a Metoděje. Sporu Přemyslovců, bratří Václava a Boleslava o metody přístupu k nadvládě Franků, či sporu Karla IV. s význačnými českými šlechtickými rody o prosazení jím navrženého centralistického Majestas Carolina a jeho rozumný ústup od něj, když si uvědomil, na jaký odpor by narazil. Nebo Husova kritika katolické církve, chápaná tehdejší církevní a světskou mocí jako ohrožení jednoty Svaté říše římské. Ale ani konciliarizmus tuto katolickou evropskou jednotu tehdy nezachránil, jak ukázalo husitské hnutí u nás a následný vznik protestantského reformizmu v Německu a jeho rychlé šíření v Anglii, Nizozemí, Švédsku, Severní a západní Evropě, nábožensky rozdělené na dvě části, katolickou a protestantskou. Z Německa protestantizmus proniká prostřednictvím feudální německé šlechty – držitelů půdy i do Čech, zejména jejich západní části, s převážnou většinou německého obyvatelstva.

Habsburkové se staví do čela katolické strany a důsledně se přitom řídí vytýčenou strategií tridentského koncilu (1545 – 1563), jeho přijatými církevními reformami. Z jejích závěrů vychází (mimo jiné) i orientace na ofenzivní, mocenský boj světské a církevní moci proti všem nekatolickým vyznáním – tedy důslednou rekatolizaci a centralizaci. Do jejích služeb se staví i Ignácem z Loyoly, bývalým španělským důstojníkem v roce 1534 založený bojovný řád, Tovaryšstvo Ježíšovo (Jezuité). Již v roce 1556 přicházejí její příslušníci z Vídně i do Prahy. Je založeno Klementinum – jezuitská kolej, ve které jsou vychováváni z řad katolických šlechticů i z řad jiných sociálních vrstev pečlivě připravení, vzdělaní členové, vysíláni do terénu k převýchově lidí v duchu katolicizmu. Brzy jsou zakládány i v jiných místech Čech a Moravy a jako misionáři později vysíláni do všech zemí světa. Bylo jen otázkou času, kdy se katolicizmus s protestantizmem střetnou. A právě v době tohoto vzrůstajícího napětí – aby situaci zklidnil – vydává císař Rudolf II., sídlící v Praze v roce 1609 tzv. Majestát, umožňující náboženskou svobodu i protestantským vyznáním. Ale král Matyáš, nastupující po již duševně nemocném Rudolfovi zvyšuje zase napětí tím, že přestěhovává celý dvůr z Prahy do Vídně. Dává tím najevo, jaké budoucí politické postavení Čechám přikládá. Po něm zvolený český král a zároveň císař Svaté říše římské Ferdinand II. (1578 – 1638) – přesvědčený katolík a zastánce panovnického absolutizmu nechává za sebe v Čechách vládnout jen dva místodržící, katolíky Viléma 3 Slavatu z Chlumu a na Košumberku a Jaroslava Bořitu z Martinic. České stavy, v nichž sehrávali důležitou roli němečtí šlechtici – protestanti, jako byli Matyáš Thurn a jiní, se staly svědky častých porušování Rudolfova Majestátu katolíky a rozhodli se s vládou Habsburků skoncovat. Připravovali ozbrojené povstání, v němž se spoléhali na podporu protestantských zemí severního Německa, Anglie a Švédska, Nizozemí, za tiché podpory Francie (kardinál Richelieu), přející si v Evropě oslabení moci Habsburků. Za českého krále byl českými stavy po vypuknutí povstání zvolen Fridrich Falcký, vůdce Protestantské unie v Německu.

O tom, jak málo někdy stačí k vyvolání evropského konfliktu. Další osudová osmička českého národa

V tomto případě šlo v březnu roku 1618 o defenestraci – svržení místodržících z okna pražského hradu. Ferdinandem II. byla chápána jako otevřený odpor proti jeho moci. Odtud byl již jen krůček k vojenskému střetnutí na Bílé Hoře 30. listopadu roku 1620, jehož výsledek je znám. Následovala třicetiletá válka, při níž to nejvíce odnesly Čechy a Morava. Z asi tří milionů obyvatel přežila jen třetina. A v roce 1648 mezi oběma válčícími skupinami uzavřený vestfálský mír? Pro České země nic dobrého. Nadále žily pod vládou Habsburků a touhy našich exulantů po návratu do vlasti již nikoho nezajímaly. To jen protestantské Švédsko, válčící i na našem území odvezlo z našich zemí co mohlo. Od sbírky Rudolfa II., po mnohé archivy, jako byl např. ten olomoucký z doby biskupa Jindřicha Zdíka, takže naši vědci musí dodnes tuto dobu jezdit studovat do Švédska.

Po Bílé Hoře nastalo ze strany vítězů účtování. Popravy vůdců stavovského povstání, konfiskace majetku všech přímých účastníků i jeho podporovatelů. Odchod české inteligence z řad Jednoty bratrské a protestantů do ciziny. Z té doby se na Moravě zachoval úryvek písně exulantů, prchajících do Uher, kde byly snesitelnější náboženské poměry : „Nevzali jsme ssebou nic, po všem veta,/ jen Bibli kralickou, Labyrint světa …“/. Jan Herben, Masarykův blízký spolupracovník, politik, novinář, člen Revolučního národního výboru, pocházející z hanácko-slováckých Brumovic k tomu napsal: „Že mohl Čech Čecha tak pronásledovat, okupovat, na šibenici věšet, kolem lámat, z vlasti vyhánět, to mě víc zahanbuje a bolí, než co páchali ti cizí … Jakživ mne tak nebolelo, když jsem četl, co páchal Huerta, Marradas, Laminger a jak se všechna ta sebranka jmenovala, jako mne bolelo, že ti navrhovatelé konfiskací, komisaři, misionáři, hejtmani, soudcové, slídiči, udavači, kteří jako krvežízniví dravci vrhali se na zbytky Luteránů a Bratří, byli taky Čechové. I ten Koniáš byl Čech!“. (Jan Herben, „Deset let proti proudu“, Praha, 1898, str. 89).

Dnes jezdí turisté obdivovat barokní zámky a zámecké zahrady, vybudované po Bílé Hoře těmito cizími šlechtici a cizími architekty. Na nevolníky, kteří tehdy svou prací poskytovali finanční zdroje na jejich výstavbu, se dávno zapomnělo. Paradox dějin.

A přece jen po porážce stavovského povstání mezi postihovanými a konfiskovanými jmény jedno chybí. Karel Starší ze Žerotína (1564 – 1636), význačná, vzdělaná osobnost Moravy. Několik let její zemský hejtman, čelný představitel Jednoty bratrské. Odmítal svou osobní účast i účast Moravy na připravovaném povstání stavů proti Ferdinandovi II., neboť jako znalec evropských poměrů nevěřil, že jim protestantské země pomohou. A to přesto, že byl povstalci nazýván zrádcem. Nedělal si iluze o jejich vůdcích. Některým z nich nešlo ani tak o náboženskou svobodu pro českou šlechtu a měšťanstvo, kterou se tak oháněli, jako spíše o získání majetku katolíků. Po jeho porážce pak Karwl Starší na svých panstvích poskytoval úkryt duchovním Jednoty bratrské, včetně J. A. Komenského. Zklamán z trpkého osudu Jednoty bratrské žil nějakou dobu ve Vratislavi a na své statky se jen občas vracel. Nakonec zemřel na svém panství v Přerově.

Konec samostatnosti české. Čechy po Bílé Hoře

Tak i nazval francouzský historik Arnošt Denis, přítel Masarykův a českého národa své pojednání o důsledcích porážky stavovského povstání. (Konec samostatnosti české vyšel v roce 1890, Čechy po Bílé Hoře v roce 1911.)

Po vítězství na Bílé Hoře v listopadu roku 1620 vydává Ferdinand II. v roce 1627 tzv. Obnovené zřízení zemské, když předtím před svědky roztrhal listinu Rudolfa II., jeho Majestát, zaručující protestantům náboženskou svobodu. V tomto Obnoveném zřízení bylo ustanoveno: Habsburský rod bude mít dědičné právo na český trůn. Dosavadní tři stavy, t. j. stav panský, rytířský a městský bude doplněn o čtvrtý stav – stav duchovenský (arcibiskup, biskupové, preláti a opati klášterů, vlastnících statky). Ve veřejném životě, při soudech a úřadech bude němčina zrovnoprávněná s českým jazykem. Kdo nepřestoupí na katolickou víru, musí se ze země vystěhovat. S výjimkou poddaných, robotujících na šlechtické půdě. Ale i ti utíkali.

Cesta k úplné centralizaci habsburské absolutní monarchie se sídlem ve Vídni byla otevřená. Měla v tehdejší mezinárodní situaci své racionální opodstatnění? Když v roce 1453 osmanská (turecká) říše dobyla byzantskou Konstantinopol, obrátila svou expanzi na Balkán a Uhersko, s konečným cílem zničit Vídeň. Stále častěji osmanské bojůvky pronikaly až na jihovýchodní Moravu, někdy podporovány i uherskými nespokojenci s vládou Habsburků (Rákoczi, Bethlen, Tököly). K zastavení postupu osmanských jednotek bylo třeba vypisovat nové a nové daně pro armádu. Výstroj, přísun potravin, žold pro vojáky. K tomu bylo třeba mnoho peněz. Ze všeho nejméně si přála ve svých zemích nějaká povstání. Tam, kde se vyskytly, nemilosrdně je potlačoval. Za něj musela habsburská říše bojovat na dvou frontách – proti Osmanům i proti Švédům. A do toho zase ti Češi se svým povstáním! A v tom tvrdém postupu vůči nekatolíkům ještě pokračovali i nástupci Ferdinanda II: Ferdinand III., Leopold I., Karel VI, Marie Terezie.

Teprve vestfálský mír, ukončující třicetiletou válku a následující porážka Osmanů před branami Vídně v roce 1683 umožnily habsburské říši větší klid. Ale na rozdíl od Pruska a jiných protestantských zemí, kde dochází pod vlivem osvícenských myšlenek k velkému rozvoji hospodářství, v Rakouské říši jako by se zastavil čas. Teprve Marie Terezie uskutečňuje reformu školství a první krůčky k zefektivnění zemědělské výroby (tzv. Raabovy reformy), tváří v tvář silnému, expanzivnímu Prusku. Marné jsou rychle stavěné vojenské pevnosti Terezín, Josefov, atd. Ve válkách o tzv. rakouské dědictví s pruským králem Fridrichem II. definitivně ztratila Slezsko. Teprve Josef II. pod vlivem osvícenských myšlenek odstranil monopol katolické církve na vzdělání. V roce 1781 vydává Toleranční patent, umožňující částečnou náboženskou svobodu pro protestanty a Židy, ruší katolické kláštery a církevní řády (přes 700 klášterů), pořádání náboženských poutí. Odstraňuje nevolnictví, bránící volnému pohybu obyvatelstva a rozvoji kapitalistických tržních vztahů. Zastánce státní centralizace provádí reorganizaci státní správy, buduje státní aparát s úřednictvem, v němž měla být němčina jednotícím jazykem. Ale tyto silné centralizační tendence Josefa II. již narážejí na odpor. V českých zemích se rodí začátky našeho národního obrození: Pelcl, Kramerius, Dobrovský, Dobner a mnoho dalších.

Ne náhodou je pak v roce 1773 na nátlak evropských dvorů papežem Klementem XIV. zrušen i jezuitský řád, vlastnící u nás i v koloniálních zemích obrovský majetek, aby byl znovu zase papežem Piem VII. v roce 1814, v době konce Napoleonovy vlády obnoven. Po jeho porážce došlo v roce 1815 k ustavení tzv. Svaté aliance – Ruska, Rakouska a Pruska – vítězů nad ním. Chce se zase vrátit ke starým pořádkům a pokračovat v boji proti pronikajícím liberálním a sekulárním myšlenkám. V Evropě chce zavést zase křesťanskou solidaritu. Ale revoluční rok 1848, jeho porážka, nástup císaře Františka Josefa na habsburský trůn a následující bachovský absolutizmus ukázaly, jak složité politické poměry ještě Evropu očekávaly. Ale to je již jiná kapitola.

Řešení vztahu centralizace a decentralizace v naší české současnosti

To není vlastní jen vztahu mezi mocnostmi či mezi mocnostmi a malými národy, ale probíhá i uvnitř těchto malých národů, včetně národa našeho. Stačí připomenout období naší 1. republiky konce dvacátých let. Již tehdy se stalo aktuálním téma napjatého vztahu mezi tzv. pražským centralizmem a regionalizmem. Anketa, uspořádaná k této otázce z iniciativy našeho filozofa a sociologa J. L. Fischera v roce 1928 Osvětovým sborem ve Kdyni, vedeného dr. Štěpánkem, které se účastnily známé prvorepublikové osobnosti, jako byl brněnský sociolog I. A. Bláha, filozof E. Rádl, sociolog E. Chalupný a jiní ve svých závěrech konstatovala: Není u nás malých a velkých poměrů. Jsou jen malí a velcí lidé, jak v centru, tak v regionech. Regionalismus je podle jejích závěrů demokracie, domyšlená kulturně. Společným požadavkem, kladeným na centralizmus i regionalizmus musí být iniciativa a tvořivost na všech stupních územní struktury, bez ohledu na to, kde člověk bydlí. Ani podcenivý pragocentrizmus, ani regionální nehybnost a malicherné obranářství vůči centru nejsou žádným východiskem a zemi škodí.

Jak aktuální dnes i u nás! S jakou houževnatostí přetrvává povýšenecký a podcenivý přístup pražského intelektuálského centra (nazývaného dnes Pražskou kavárnou) k venkovu, zastíraný často obecnými pojmy, jako konzervativní venkov, zaostalý, hloupý, málo chápavý, uzavřený v tom malém českém kotlíčku a podobnými výrazy. Jejich představitelé se sami pasovali do role jediných obránců svobody a demokracie. Jejich politickou strategií se stalo záměrné vyvolávání strachu občanů před návratem komunizmu a před současným putinovským Ruskem. Ze strany regionů pak nadále přetrvává nedůvěra „ k těm domýšlivým Pražákům, kteří si myslí, že sežrali veškerou moudrost světa“, (jak na venkově můžeme často slyšet) a přitom je vůbec nezajímají skutečné problémy venkovských oblastí a problémy chudých lidí. Hrají si jen na svém pražském písečku. Nedávno nad tímto separatizmem, rozdělujícím naši společnost nechápavě kroutil hlavou i Petr Pithart v nedělním pořadu Václava Moravce. Výsledky takto rozdělené společnosti se pak promítly i do říjnových výsledků voleb do obecních zastupitelstev a do Senátu. Praha a některá jiná velkoměsta se spíše stávají oporou pravicových politických stran a nových Pirátů, venkov pak spíše inklinuje k nově vzniklým politickým stranám a hnutím a KDU – ČSL. CO je našim městům i venkovu společné, je malá volební účast občanů a katastrofálně nízká do Senátu. I když v určité části naší společnosti sehrává svou roli pohodlnost a nezájem o věci veřejné, je do značné míry způsobena i zklamáním ze způsobu uplatňování demokracie u nás. A tato politická diferenciace má i své vůdčí osobnosti. Zeman s Babišem hledají svou politickou podporu spíše u mimopražských voličů, v Praze a jiných velkoměstech zase dochází k obnovování dříve ztracené důvěry ODS. Jak rychle v říjnových komunálních volbách jejich voliči zapomněli na nedávné korupční aféry této strany i s jejich kmotry!

Zajímavý politologický jev! Ale tyto volby vydaly i varovný signál pro tradiční ČSSD, která v posledních letech zapomněla, pro koho kdysi vznikla. I ona měla nedávno své Stanislavy Grossy a lidé jí to nezapomněli. Nejvyšší čas, aby byla mezi městy a venkovem zakopána válečná sekera! Přichází nová doba, doba umělé inteligence, digitalizace, automatizace výrobních procesů s velkými důsledky pro zaměstnanost širokých vrstev lidí, nehledě již na klimatické změny. Ty postihnou celý svět. Konec žabomyším válkám!

Ztráta hlasů voličů klasických politických stran a rostoucí počet hlasů nespokojených voličů není jen naší zvláštností. Má celoevropský rozměr. Vidíme to v Německu, Francii a jiných západních státech, nehledě již na Brexit. Lidi, zklamané z činnosti našich politických stran nelze všechny házet do jednoho pytle se skutečnými radikály a nespokojenci s demokratickým systémem. Jejich rostoucí počet především signalizuje, že s naším pojetím demokracie není něco v pořádku a vyžaduje nějaké reformy. Nejen v oblasti vnitřní, ale i zahraniční politiky. Jen slepý nevidí, k čemu dnes ve světě směřuje šílené zbrojení, stále častější vojenská cvičení armád NATO i na našem území, intenzivní propagace armády, předvádění její vojenské techniky na různých místech naší republiky (Bahna, Ostrava, atd.) Tlak americké administrativy na zvyšování vojenského rozpočtu všech zemí EU, posílání našich vojáků do Afghánistánu, atd. Jak nevěrohodně pak zní z úst z našich politických představitelů obhajoba tohoto nastoupeného zahraničního kurzu! A to samé probíhá i v Rusku, stále více otevřeně označovaného za konkrétního nepřítele svobody a demokracie, které se jen podle něj brání americké rozpínavosti. Dvě obří velmoci a vedle nich jejich menší a slabší přizvukující, ochotní sluhové, bojující na různých územích světa proti sobě! Lidé pomalu a jistě dostávají strach. Strach z budoucnosti a možnosti války. Mají své historické zkušenosti s tzv. spojeneckými závazky vůči velmocím různých světových stran: Rakousko – Uhersku, po válce s Francií, Anglií, s nacistickým Německem, Sovětským svazem, Amerikou …

Dnešní řadový občan, zavalen svými každodenními starostmi a nesčetným množstvím různých protikladných informací, hrnoucích se na něj ze všech stran to má těžké. Vezměme si jen tu naši historiografii s její rozdílnou interpretací: Komu a čemu uvěřit? Palackému, Tomkovi, Gallovi, Masarykovi, Denisovi, Pekařovi, Nejedlému, Mackovi či těm našim některým současným historikům, kladoucím důraz na zařazení českých dějin do mezinárodních souvislostí a někdy i popírajících mnohé, na čem vyrostly dřívější generace? Vždyť jejich vědomí bylo především formováno dvěma stovkami let trvajícím naším národním obrozením, které se hluboce vrylo i do jejich emocionální výbavy. A právě ty emoce v období 1. světové války nejsilněji přispěly ke vzniku našich zahraničních legií v Rusku, Francii a Itáli, včetně dobrovolné účasti našich bývalých krajanů v Americe. Ty tvořily hlavní trumf v rukou Masaryka a jeho zahraničního a domácího odboje v jejich úsilí o decentralizaci habsburské monarchie a vznik naší samostatnosti. Dnes u některých našich novinářů zní slovo vlastenectví pomalu jako urážka a přežitek, a někdy je ztotožňováno s destruktivním nacionalizmem.

Které tedy jsou dnes ty neustále omílané evropské duchovní hodnoty, na kterých údajně stojí naše euroamerická civilizace? Patří snad mezi ně i poznatek, podle nějž 1% obyvatel zeměkoule vlastní více než 50 % světového bohatství a přitom miliony lidí na světě trpí hladem? Po roce 1989 to jedno procento obohatili i naši neuvěřitelně rychle zrození miliardáři, jejich beztrestné úniky daní do daňových rájů. Jak srovnat s naší současnou ekonomickou prosperitou rychle rostoucí státní dluh (letos u nás čítá již přes bilion a půl Kč) či s pokryteckým a legalizovaným odčerpáváním kvalifikovaných i nekvalifikovaných pracovních sil z méně vyspělých zemí, včetně členů EU do zemí ekonomicky vyspělejších, čímž se pro tyto méně vyspělé země prodlužuje jejich nejen ekonomická, ale i politická závislost na velmocech? Mohou na tom něco změnit humanistické výzvy? Samé otazníky!

Po trpkých zkušenostech s nedávnými direktivními, vysoce centralizovanými sociálními systémy, v čele se silnými jedinci nám v mnohonárodnostní Evropě nic jiného nezbývá, než cesta demokracie. Za předpokladu, že politické strany a jejich představitelé přestanou zneužívat pojmy svoboda a demokracie. Všichni ti nejvyšší ústavní činitelé, prezidenti, poslanci, senátoři, přísahající na svou čest a svědomí – ať již s rukou na bibli či na svých národních ústavách – že budou poctivě pracovat pro blaho lidu a blaho svého národa. Někdy lze o tom pochybovat. Ten věčný lidský egoizmus, centralizace a decentralizace, uznávající dnes jediné božstvo – božstvo moci a peněz – jako vždycky v historii lidstva.